Reklama
Obrázek k článku SERIÁL PÍSŇOVÝ TEXT (9): Největším mistrem slovních hříček zůstává Karel Plíhal
| Michal Bulíř | foto: Press

SERIÁL PÍSŇOVÝ TEXT (9): Největším mistrem slovních hříček zůstává Karel Plíhal

„Ať už se považujete za básníka, nebo textaře, základním krokem k napsání básně či textu je téma. Dobře zvolené téma může i lehce banální melodii posunout někam zcela jinam a kýčovitá říkanka může naopak i geniální skladbu zcela zabít…“ začíná deváté pokračování svého povídání o psaní texů Michal Bulíř. Textař, kterého můžete znát třeba z alba Ostraka Michala Prokopa.

Reklama
Reklama

„Tento seriál nemá ambici postihnout vše, nicméně snaží se být jednoduchým „návodem“ jak na to, případně souhrnem toho, čeho je lepší se vyvarovat… A pro sichr, autor si nemyslí, že by věděl vše, natož že by to věděl nejlépe na celém světě, neb na to toho ještě stále napsal moc málo…“

Bruslení na tenkém ledě kolegiality pokračuje. Ale stále mám pocit, že je třeba poukazovat na podobné věci i u hvězd, a to i s vědomím, že mi to někdo z nich omlátí dříve či později o hlavu. A pro sichr znovu, neznamená to, že si kolegů nevážím, natož že jim cokoli závidím. Fakt ne. Tak do toho…  

Jednou z oblíbených textařských technik jsou slovní hříčky. Určitě nějaké sami znáte. Mateřština zná několik verzí. První jsou ty s dvojím významem, kdy slova znějí stejně, ale mají jiný význam. Ukážeme si to na krátké básni Karla Plíhala: Vždycky, když jsem na Daně / musím myslet na daně. Krátké, jednoduché, výstižné. 

Další je tzv. zvuková podobnost, kdy se slova liší třeba jedním písmenem nebo slabikou. A jelikož v tomhle ranku většího mistra než Plíhala budete těžko hledat, opět si pomůžeme jeho básní: V kostele pod sochou Krista, mrtvý pavouk křižák leží, / umlátil ho Jehovista, srolovanou Strážní věží. 

Další verzí je hra s přirovnáním, která vtipně otočí smysl ustálených spojení a rčení. Třeba opět u Plíhala: Šnečku, šnečku, vystrč růžky / dokud držím v ruce nůžky. Zkrátka jde o to najít řešení, které jednoho pobaví, a přitom není stupidní. Kdo tuto disciplínu ovládá, většinou nebývá pouze králem večírků, ale dokáže psát zajímavé věci i v textech či básních. Kdo ne, píše v lepším případě komunální satiru, v tom horším Colu, pijeme Colu…

A pak jsou tu textaři, kteří užitím slovní hříčky maskují absolutní bezradnost, hraničící snad až s diagnózou. Jako příklad si dáme hit kapely Mandrage s názvem Na dlani. Kdysi tomu jeden nemohl uniknout, neb to rádia obehrávala kolem dokola, ale zaplaťbůh, ty časy jsou pryč. K meritu. V textu zazní: Až spatří tenhle svět / co padne na můj vzhled / jako rtěnka na tvůj ret / to byla jen taková slovní hříčka. 

Ehm… 

Pojďme si rovnou říci, že tahle parta nikdy nepatřila po literární stránce k něčemu jinému než k jedenácté morové ráně, ale tady ta absolutní bezradnost vytryskla gejzírem větším než ten, o kterém kdysi pěl Petr Kotvald, který jinak dokázal zazpívat téměř jakoukoli 3,14tschovinu, včetně bájného Mumulandu. Takže pokud byste chtěli v textech užívat slovní hříčky, tak tudy cesta nevede, přátelé… Spíš se poučte u Plíhala. 

Minule mi jeden básník, kterého mám rád a hodně si vážím jeho názorů, řekl, že bych v tomto seriálu měl poukazovat nejen negativní, ale i pozitivní věci. A tak jsem hledal, co bych tak použil, až na mě z rádia spustil song Selhání od Chinaski. V refrénu se zpívá: Neříkejme tomu selhání / neříkejme tomu zrada / jsme jenom skvěle selhaní / přesně jak mám to rád / přesně jak máš to ráda. Tuhle perlu, a teď to fakt nemyslím nijak ironicky, neb je to opravdu hodně dobré, si do úst napsal sám malátný pan Novotný a já smekám a tleskám. 

A vytanula mi vzpomínka, jak jsme téhle partě kdysi organizovali absolutně první autogramiádu v jejich kariéře a davy roztoužených teenagerek málem zbouraly jeden liberecký CD Shop. Ale tahle storka patří někam jinam.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama