„Tento seriál nemá ambici postihnout vše, nicméně snaží se být jednoduchým „návodem“ jak na to, případně souhrnem toho, čeho je lepší se vyvarovat… A pro sichr, autor si nemyslí, že by věděl vše, natož že by to věděl nejlépe na celém světě, neb na to toho ještě stále napsal moc málo.“
Dnes se s tímto seriálem dostávám na tenký led. Ono brát si do úst někoho, kdo byl schopen vypustit Krakena v podobě Čendy, je jedna věc, a šít do kolegů s „hvězdným“ statusem, věcí druhou. A je mi jasné, že v komentářích bude husto a spousta poznámek o závisti a neúspěšných, blablabla… No nic, mateřština je krásná a je třeba poukázat i na podobné věci. A to i s vědomím, že to jeden patrně dostane backhandem zpět. A pro sichr, neznamená to, že si kolegů nevážím. Tak do toho.
Plevelná slova jako rytmická výplň!
Čeština, respektive její uživatelé, jich dokáží najít ohromné množství a často tvoří plevel i z jinak normálních výrazů, kdy je „na sprosťáka vrazí“ do věty zcela mimo kontext. Patří sem například: vole, prostě, jakoby, teda, jako, cože, třeba, víš, tak, no, ono, to, ty a mnoho jiných. Mnozí již ani nevnímají, jak podobný plevel v mluveném projevu obtěžuje. O to horší je, když se to samé děje v textech písní, které se bez přestávky na jednoho hrnou z éteru. Ukážeme si to na třech příkladech. Prvním budiž song kapely Mirai.
„Vedle tebe usínám a jako první ráno vidím tvý kruhy pod očima
nevnímám, jak ubíhá nám spolu ten čas…“
Asi si říkáte, co je špatně, vždyť je to vlastně docela hezké, nic tam neruší. V podstatě ano, ale pokud bychom to rozebrali na atomy, pak by na začátku prvního verše mělo být „když“, které by tady nebylo plevelem. Dále by měl být jinak slovosled, neb správně by bylo: „A ráno jako první vidím…“. My ovšem neřešíme slovosled, ale plevelná slova. Exemplární případ najdeme v posledním verši, kde stojí: „Nevnímám, jak ubíhá nám spolu ten čas.“ Co je špatně? Prvně je to opět slovosled, ale hlavně zbytečně vložené ukazovací zájmeno „TEN“ a záměna „společný“ za „spolu“, neb česky by bylo správně: „Nevnímám, jak nám ubíhá společný čas…“ Nikoli „ten čas“. Jenže rytmus si žádá své, a tak se znásilní slovosled, tvar a přidá plevelné, leč rytmické zájmeno.
Druhým příkladem je rádiová píseň Tomáše a Tamary Klusových A pak. Pominu všechny další prohřešky a nebudu se lacině trefovat do spojení „Koně Klus promění v cval“. Ne, pojďme přímo k místu, které z písně trčí jako zhnisaný nehet na palci v lýkovém sandálu.
„Jednou štěstí dohoní, i ty jezdce na koních
co hledají ho v cizích stájích…“
Ne, není to zájmeno „ty“ v prvním řádku, ačkoli i ono je užito nadbytečně. Soustřeďme se na druhý řádek, kde přesně uprostřed trůní „ho“! Opět pomiňme, že správné či citlivější by bylo užít: „Jej“. Strašné je, že jednak je to opět jen rytmická výplň, neb pokud by tam ono jasné a jadrné „ho“ nebylo, smysl věty by se vlastně nezměnil. Zcela apokalyptickým pak je, že autor ono „ho“ narval na tvrdou dobu, kde odráží druhou část fráze, takže se tam píseň jaksi zastaví, škobrtne či poskočí jak Pepek Vyskoč… Přiznávám, mně se v tomto místě vždy málem kousne pumpa.
Posledním příkladem (a přiznávám bez mučení, tenhle text je již roky takovým mým guilty pleasure) je krystalicky čistá ukázka textařské bezradnosti, hraničící s psychickou úchylkou. Spáchala jej country kapela Taxmeni a jde o cover hitu Billyho Raye Cyruse Achy Breaky Heart. Pojďme do toho:
„Zůstávám sám a srdce v ruce mám, dívej a klidně se směj
srdce v ruce tý, je vostře nabitý a jestli bouchne, tak si bacha dej…“
Opět pomineme to, že by v první části mělo být: „Dívej se a klidně se směj…“ Jenže zvratné „se“ by tam rytmicky bylo navíc, a tak jej autor raději opomenul. Absolutní bomba se ukrývá v druhém verši. Ano, slyšíte správně „srdce v ruce tý, je vostře nabitý…“ Vlastně je to až dadaisticky dokonalá parafráze na akustickou konstantu „dyja, dyja dá“, akorát naprosto šílená. A nepomohl by ani spisovný tvar „té – nabité“, neb i tak je to stále hrůza hrůz. A to by mohla být dnes taková pěkná tečka za tím naším případem.