Nejpopulárnější česká rocková kapela slaví pětatřicet let na scéně. Jak a proč se zrovna tahle parta kluků ze špinavých sklepů v Teplicích dostala až do vyprodaných hal po celé zemi? A co všechno u toho zažila? Ve speciální minisérii podcastů, která dostala název Pětatřicátníci, jsme se rozhodli jít až ke kořenům. A vůbec poprvé popsat, jak vznikl a postupně se utvářel fenomén jménem Kabát.
Hlavním průvodcem historií Kabátu se stal kytarista Ota Váňa, strůjce řady nosných riffů a hitů, které má kapela v repertoáru. „Kabát nekončí, jenom trochu bilancujeme. To výročí si o to říká,“ upozorňuje na úvod našeho mnohahodinového povídání.
Každou středu si ho můžete poslechnout v rámci našeho podcastu Headliner CZ. A kromě vzpomínek Oty Váni vás postupně čekají i rozhovory s ostatními členy Kabátů. Tak si u našich podcastů nezapomeňte nastavit odběr.
Proč Kabát?
Ten název měl Milan Špalek už na základce. Jméno kapele vymyslel jeho spolužák a první spoluhráč Máca, který nám potom na začátku devadesátek dělal technika. Dodnes je to náš kamarád a fandí nám. Když jsem se ho na ten název ptal, říkal mi, že hlavně chtěl, aby to znělo česky. A taky, kdyby je náhodou chtěli komunisti zakázat, aby se to dalo přečíst i pozpátku. Měl jasnej plán. Kdyby něco, z Kabátu by se stal Tabák a jelo by se dál. Od té doby se kapela prostě jmenuje Kabát. Víc už to nikdo nikdy neřešil.
Hudební kořeny
Měli jsme příbuzné na Západě, kteří mě zásobovali skvělou muzikou. Už tehdy za komoušů jsem měl kompletní diskografii Queen, Beatles, skoro všechny desky AC/DC. Oproti ostatním ve městě jsem měl v tomhle směru náskok, takže se u nás netrhly dveře.
Máma pořád říkala: „Kdo to zase zvoní?“ Snad půlka Teplic si ode mě chtěla nahrávat desky. Za muziku ale vděčím hlavně tátovi. Miloval rokenrol a pořád ho doma hrál. Byl z té generace, která vyrůstala v zatuchlým komunismu 50. let. Byl obrovský fanoušek Elvise Presleyho a už tehdy mi ho postavil na piedestal všeho. Elvis pro něj byl úplný božstvo, a když umřel, hodně ho to zasáhlo. Bohužel, brzo umřel i táta. Bylo mi jedenáct let a dodnes, když slyším zpívat Elvise, vzpomenu si na něj a dojme mě to.
První kytara
První kytaru jsem viděl u kamaráda na skříni, když mi bylo dvanáct. Pak jsem přemluvil mámu a jeli jsme do Prahy na nákup. Mysleli jsme, že tam budou mít něco lepšího. Ve čtvrtém patře obchodního domu Bílá labuť sice byly hudebniny, ale tam mi za tři stovky koupila úplně obyčejnou akustiku. „Stejně se na to bude doma prášit, ale dobře,“ zaplatila za ni a tu kytaru mi podala. Neprášilo se na ni nikdy. Začal jsem hrát a brzo jsem měl první vlastní kapelu. Taky jsem hrál ve škole, kde se mi věnoval chlapík jménem Jirka Berka, který mi domluvil externí hodiny na teplické konzervatoři. Cvičil jsem skoro každou volnou chvíli. A pomalu tomu propadal. Na první elektriku jsem si naspořil z kapesnýho a peněz od babičky za vysvědčení. Byla to Jolana Iris a stála mě 1 500 korun.
Fotbal a vojna
Milan, Pepa a Tomáš vyrůstali ve stejný čtvrti na kraji Teplic. Asi tři ulice od sebe, kousek od Stínadel. Pepa s Tomášem hráli za Teplice fotbal, ale Tomáš s tím potom seknul ze dne na den, protože mu trenér nakázal, že se má ostříhat. Tehdy se ale ti dva moc neznali, byli totiž rok od sebe. Skamarádili se až na vojně v Hranicích na Moravě, kde Pepa dělal Tomášovi starýho a tím mu vojnu dost zlehčil.
„Tepličák, ty vole, z vedlejší ulice, paráda!“
Navíc tam měl Pepa s sebou kytaru a Tomáš už byl jako teenager na celém okrese vyhlášený jako nejlepší kytarista. A taky měli oba rádi Judas Priest. Pepa chtěl, ať ho Tomáš naučí pořádně hrát, ale byl levák a tehdy se kytary pro leváky nevyráběly. Pak se spolu opili a Tomáš zjistil, že Josef dobře zpívá. To se hodilo, když se vrátili do Teplic. Ale nejdřív to vypadalo, že žádná kapela se konat nebude. Tenkrát to ještě chodilo tak, že když kluk přišel z vojny, vzal si holku a měli dítě. No a přesně tenhle osud potkal Josefa. A aby to utáhnul, musel kytaru prodat.
„Tome, já na tu kytaru moct hrát nebudu, protože se musím oženit, a budu všechny peníze potřebovat do manželství,“ omlouval se tehdy, že do Kabátu nemůže nastoupit. Jenže Tomáš mu na to odvětil: „No, to nevadí, tak budeš zpívat.“ Tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Do té doby v Kabátu zpíval Špalek, ale dělal to nerad, ačkoli je skvělej zpěvák.
A tu kytaru od Josefa koupil Tomáš. Má ji doma dodnes.
Cvičit, cvičit, cvičit
Hudební strop pro mě tehdy byla deska Master of Puppets od Metalliky. Koupil jsem si ji v prváku v Maďarsku, a když jsem ji dal doma na gramec, myslel jsem si, že to hrajou mimozemšťani nebo roboti. Byl to úplně jiný styl. Úplně jiná technika hraní. Něco tak nabušenýho a muzikantsky zmáknutýho jsem do tý doby neslyšel. Dodnes je ta deska kult. I kvůli ní se tehdy hodně hrál thrash metal. Byla to trochu atletika, hlavně na pravačku. Ale zase nás to nutilo k tomu, že jsme všichni opravdu hodně cvičili. Každý den jsem jel čtyři až pět hodin s metronomem stupnice. I kdyby mě někdo o půlnoci vzbudil, musel jsem vědět, kam sáhnout. Tenkrát, to už bylo po revoluci, jsem měl vlastní místnost v takzvaným zeleným baráku, kde snad dřív bývalo ústředí Socialistickýho svazu mládeže. Zkoušela tam spousta kapel a dole se časem udělal podzemní bar, kde se to scházelo, protože se tam dalo popíjet až do rána. Jednoho dne jsem cvičil, najednou slyším vrzat dřevěný schody k tý mojí místnosti, otevřely se dveře a tam Milan.
„Čau, ty vole. Máš čas a chceš si zahrát?“ zeptal se mě.
A tak jsme spolu začali jen ve dvou zkoušet. Během čtyř zkoušek jsme udělali půlku písniček na album Má ji motorovou.
První zkoušky
Kabát tehdy zkoušel v Hostomicích u Teplic v kulturáku. Od první zkoušky jsem věděl, že s nima chci hrát a že to bude první liga. Měl jsem spoustu nápadů na kytary a Milan tehdy ještě okamžitě nosil texty. Do Hostomic jsme jezdili autobusem Ikarus, takovou tou modrou harmonikou. Seděli jsme vždycky vzadu a Milan četl text. Přijeli jsme na zkoušku a udělali písničku. Všichni jsme už tehdy byli našláplí a chtěli všem nakopat zadky. I když jsme nějaký čas byli jen o jedný kytaře. Ale Milan byl v klidu, furt mi říkal: „Počkej, až se vrátí Tom, tak to rozjedem.“ A to se skutečně stalo.
V první epizodě podcastu PĚTATŘICÁTNÍCI s Otou Váňou rozebíráme úplné začátky Kabátu, první dema, alba Má ji motorovou a Děvky ty to znaj. Dojde i na zásadní otázku, proč se Kabát jmenuje Kabát.