Pauline Black je prototyp Rude girl. Ve městě Coventry spoluzaložila kapelu The Selecter, s níž patří mezi nejvýraznější frontwoman historie. V mužské kapele se totiž odmítla stát ozdobou, vrhala se do rvaček a publikum dostávala do varu svou energií i zpěvem v hitech jako On My Radio nebo Too Much Pressure.
Před vystoupením na Mighty Sounds uvedla v Praze silný dokument Pauline Black: A 2-Tone Story, který natočila režisérka Jane Mingay podle její autobiografie. Film sleduje její dětství, kdy coby jediná černoška na malém městě vyrůstala v bílé adoptivní rodině, hledání biologických rodičů, zkušenost s rasismem i sexuálním násilím a cestu k hudbě, která byla taneční, a přitom ryze politická. Následující rozhovor je sestaven z odpovědí, které zazněly ve veřejné debaty, kterou jsme spolu s Pauline Black a režisérkou Jane Mingay vedli bezprostředně po promítání filmu v Cargo Gallery.
Ve filmu o sobě mluvíte hodně otevřeně. O adopci, dětství, znásilnění, rasismu, pocitu vyčlenění. Proč jste chtěla, aby tam tyhle věci byly?
Protože jsem o nich už psala v knize. Ale bylo pro mě důležité mluvit jazykem, který bych použila já. Ne jazykem, kterým by někdo mluvil o mně. Ne stylem: tahle osoba byla v mládí sexuálně zneužívaná. Chtěla jsem sama a napřímo říct, jak to bylo.
To je na filmu až odzbrojující. Bylo to těžké?
Narodila jsem se v padesátých letech. Měla jsem hodně času to zpracovat. Nejsem patnáctiletá holka, která to někomu říká poprvé v době MeToo. To je úplně jiná situace. Ale když mluvím o tom, jak člověk zažívá pocit, kterému se říká „othering“, tedy že je všude cizí, tak tohle k tomu patří. Byla jsem černé dítě v bílé rodině a bílé škole. A jako žena jsem pak narážela na další vrstvu téhož: že o vás někdo mluví, rozhoduje, vysvětluje vás. Proto bylo důležité vyprávět ten příběh vlastním jazykem.
Hodně filmů o lidech, kteří dosáhnou nějaké slávy, nevypráví ten člověk sám. Já v první třetině filmu mluvím přímo do kamery. To se často neděje. Zvlášť u žen. Většinou o vás někdo mluví, zatímco se ukazují vaše fotky nebo archivní záběry. Tímhle způsobem jsme mohly říct něco tvrdšího, než kdyby to vyprávěl někdo ve třetí osobě.
Ve filmu se vracíte i k dětství v bílé adoptivní rodině. Vaše matka si vás prý vybrala jako v supermarketu. Ale pak vás fotila, takže jste měla k dispozici hodně osobního archivu. Jaké bylo se na ty fotky dívat?
Mám samozřejmě i hezké vzpomínky. Třeba na sebe s malým zmrzlinovým vozíkem. Ale nelíbilo se mi, jak mi matka dávala do vlasů mašličky. Oni prostě nevěděli, co dělat s mými vlasy. Byli to bílí lidé určité generace. Neměli ponětí, co dělat s černou kůží, s černými vlasy, s ničím takovým. Tak ze mě udělali takovou malou panenku, protože to byla jejich představa o mně. A pak mi bylo patnáct, objevila jsem Malcolma X a s tou představou jsem přestala souhlasit.
Hledala jste později biologickou rodinu?
Ano. Svého otce jsem nepotkala, zemřel. Ale rodinu jsem našla. Můj biologický otec byl nigerijský princ a byl, řekněme, dost plodný. Jsem nejstarší ze sedmnácti dětí. Měl osm manželek. Můj dědeček měl víc než sto dětí a asi dvacet manželek. Musel mít hromadu viagry.
Našla jsem druhou manželku svého otce i nevlastní sestru. Moje matka se do toho příběhu nějak dostala mezi první a druhou manželku, pak na mě nejspíš zapomněli, a tak jsem šla k adopci. Na internetu mi dnes lidé píšou: „Ahoj, jsem tvůj bratr.“ A nejspíš je to pravda. Ráda bych svého otce poznala. Ale život je život, už jsem to nestihla.
Když se mluví o vás, často se používá výraz rude girl – drsná holka. Byla jste první, kdo tu image proslavil?
Tohle by se dalo probírat donekonečna. Kdybych měla mluvit o původních rude girls, jmenovala bych Millie Small. Měla celosvětový hit a bylo na ní něco čerstvého, originálního. Zároveň ale černé ženy v reggae často stály jen v podpůrné roli. Buď zpívaly vokály, nebo byly doplňkem k tomu, co dělali muži. A to se mi pro sebe opravdu nelíbilo.
Musela jsem si proto najít v mužském světě místo. Dívala jsem se na rude boys, na Prince Bustera, na Jimmyho Cliffa ve filmu The Harder They Come. A i když jsem byla holka, chtěla jsem vypadat jako oni. Oblečení jsme sháněli v second handech a charity shopech. Byly to vlastně šaty mrtvých mužů. Ale lidé tehdy byli menší, takže mi seděly. Oblékla jsem si je a došlo mi: tohle se mi líbí.
Říkala jste, že jste zároveň nechtěla dopadnout jako žena, která je v hudbě hlavně dekorací. Millie Small měla slavnou desku, kde je nahá na obřím banánu…
Já nebyla nikdy připravená sedět nahá na nějakém zasraném banánu! To prostě nepřipadalo v úvahu. Až později mi došlo, že oblečení pro mě nebylo jen styl. Naše tehdejší manažerka Juliet řekla jednu věc: ženy nezabírají prostor. Máme tendenci se pořád jen omlouvat, jako bychom měly být co nejmenší. Ale ta volba oblečení mi najednou dovolila zabrat si prostor pro sebe! Najednou jsem se pohybovala životem tak, jak je to dovoleno mužům.
Kdybych to neudělala, byla bych na pódiu myš a všichni ti kluci by kolem mě běhali. Takhle ale nikdy nezabírali víc prostoru než já. Když jsme při Too Much Pressure dělali na pódiu falešnou rvačku, šla jsem do toho taky!
Kdy jste poznala, že The Selecter fungují u publika?
Náš první koncert byl ve Worcesteru. Ještě jsme neměli vyřešený vzhled. Já měla růžové spandexové kalhoty, protože jsem nikdy předtím nebyla v kapele a někdo mi řekl: zkus spandex, to bude stačit. Jamajčani v kapele zase v té době nosili safari obleky a svetry. Byla to směs všeho možného. Ale už druhý koncert jsme hráli jako support The Specials v leedském F Clubu. A tam už jsme byli srovnaní. Prošli jsme charity shopy, měli jsme ostrý obleky, košile Ben Sherman, všechno potřebné. Jakmile jsme začali hrát, všichni, kdo stáli u baru, se přesunuli dopředu k pódiu a jen na nás zírali.
Nikdy neviděli kapelu, která měla v sestavě šest černých lidí, jednoho bílého, hrála něco mezi punkem a reggae, k tomu skoro rockovou kytaru a vpředu za mikrofonem ženu. A bylo to. Od té chvíle jsme se už nikdy neohlédli. Moc kapel nemůže říct, že se našly na druhém koncertě.
Kdy se z toho stalo hnutí? Kdy jste pochopili, že 2 Tone, kde jste vydávali, není jen hudební label?
Mezi The Specials a The Selecter jsme věděli, že je to hnutí. Měli jsme stejný étos: černí a bílí lidé v jedné kapele, hudba jako hybrid rocku, reggae a ska. Madness byli jiní. Sedm bílých kluků, neměli stejnou žitou zkušenost jako my, i když obdivovali Prince Bustera a byli skvělí showmani.
My jsme na 2 Tone vydali čtyři singly a album. Byli jsme jediní, kdo tehdy na labelu 2 Tone vydal celé album. A když Don Letts ve filmu říká, že jsme dělali sociální reportáž, přesně to sedí. Mluvili jsme o tom, co jsme žili. O tom, co žili lidé z černé komunity. A o tom, jak jsme se spojili s mladými bílými lidmi, kteří nechtěli snášet rasismus v zemi. Hudba byla způsob, jak ukázat, že nás spojuje víc věcí, než kolik nás rozděluje.
Ve filmu se mluví i o Rock Against Racism. Opravdu celé to velké hnutí spustil rasistický výstup Erica Claptona?
Byla to rozbuška. Clapton je rasista. A ano, právě proto Rock Against Racism vznikl. Dave Wakeling z kapely The Beat byl tehdy v publiku, když Clapton měl ten neslavný opilecký výlev. Slyšel ho to říct. To není něco z doslechu. A v té době se hudba změnila. Museli jsme se proti tomu vymezit.
The Selecter měli i vzhledem k čase a místu velké skinheadské publikum…
Skinheadi totiž tradičně kopírovali rude boys. Nebyli to žádní rasisti, byl to způsob, jak bílá dělnická třída říkala: jsme tady a tohle se nám líbí. Doc Martens, ohrnuté džíny, černá hudba. Jenže lidé jsou rozporuplní. To, že posloucháte černou hudbu, neznamená, že budete milovat černého souseda.
A pravicové skupiny jako National Front začaly ten styl napodobovat, protože také vycházely z bílé dělnické třídy. Jenže měly reakční, někdo by řekl fašistické názory na černé lidi přicházející z Karibiku. U spousty lidí se to zvrtlo.
Ve filmu je scéna, kdy lidé na vašem koncertě hromadně hajlují. Dělo se to často?
Často. Zaměřovali se na nás. Bylo nás šest černých v kapele, takže jsme byli snadný cíl. The Specials to zažívali také, Madness méně. Museli jste si najít způsob, jak s tím zacházet. Stojíte na pódiu a lidé na vás hajlují. Polovina z nich ani neví proč. Jen pózují. Vědí, že je to antisociální.Musíte si uvědomit, že v té době nosila spousta punkerů nacistické symboly a myslela si, že tím naštve starší generaci. Probíhalo tam víc věcí najednou. Ale nacistické symboly pořád silně rezonují. Myslím, že jsme se s tímhle odkazem dodnes nevypořádali. Spíš se znovu vrací.
Tlačilo vás to k političtějším písním?
Myslím, že ano. Když jsme točili album Celebrate the Bullet, pojednávalo mnohem víc o světě, ve kterém jsme žili. Škoda, že vyšlo v době, kdy zastřelili Johna Lennona a ten název mu nepomohl. Totéž podle mě platí o druhé desce The Specials. Lidem se ta alba nelíbila tolik jako první, ale podle mě jsou lepší.
Jaké je dnes hrát pořád hity On My Radio nebo Too Much Pressure? Není těžké soupeřit s vlastní minulostí?
Když jste muzikant, tak prostě pokračujete. Píšete dál. Ze začátku si po letech možná řeknete: opravdu musím zase zpívat On My Radio? Ale pak vám dojde, že pro spoustu lidí to byla první věc, kterou od vás slyšeli. Někteří byli velmi mladí. Možná to bylo poprvé, kdy políbili holku, nebo dělali jiné divné a úžasné věci, které děláte, když jste mladí.
Kdo jsem, abych jim upírala radost, že tu píseň na koncertě uslyší a vzpomenou si na to? Takže mi nevadí hrát žádnou píseň z žádného období. Ale nutím lidi poslouchat i nové skladby. Když řeknete „teď zahrajeme novou píseň“ a publikum zasténá, můžete se z toho složit, nebo to vzít jako výzvu. Já to beru jako výzvu.
Ve filmu se mluví i o drogách. Jak moc ovlivňovaly tehdejší scénu?
Ovlivňovaly ji. LSD ovlivnilo hippies, speed a blues ovlivnily skinheady, protože chtěli tančit na reggae a skinhead reggae celou noc. Stejně jako později klubovou kulturu ovlivnila extáze a představa, že se všichni milují.
V naší kapele se kouřilo hodně trávy, protože hodně z nás bylo z Jamajky. A všechno zní skvěle, když jste zhulení. Pak ráno vystřízlivíte a už to tak skvělé není. Nejsem si jistá, že nejlepší hudba vzniká na drogách. Myslím, že nejlepší hudba vzniká spíš, když jste střízliví.
Věříte, že dnes může vzniknout něco stejně silného jako byl 2 Tone a subkultura kolem něj?
Proč bych to měla vidět zrovna já? Moje matka taky neviděla, že vzniká 2 Tone. Když jsme byli mladí, chtěli jsme hrát hudbu, kterou budou rodiče nenávidět. Jinak jste to nedělali správně. Tak proč bych měla vědět, co přijde teď? Ale myslím, že někde něco takového vzniká. A mám víru v mladé. Opravdu mám. Oni budou ti, kdo budou bojovat.
20 let Mighty Sounds
Mighty Sounds letos slaví dvacátý ročník. Od 26. do 28. června se na letišti Čápův dvůr u Tábora znovu potkají punk, hardcore, ska, reggae i další žánry. Program staví na jménech jako Pennywise, Agnostic Front, The Exploited, Asian Dub Foundation, Skindred, The Aggrolites či Burning Spear. The Selecter do téhle sestavy patří samozřejmě taky. Kdo chce dnes na Mighty Sounds vidět kus původního 2 Tone v čele s Pauline Black, má jednu z těch příležitostí, které se u nás neopakují každý rok.