Už je to teda od mých školních let nějakou řádku let, ale stejně mám v sobě ono rčení tak trochu zaryté, a tak jsem si na to okamžitě při příchodu do areálu vzpomněl. Počasí tedy opět spíš větrno, ale sluníčko už dokázalo pěkně spálit nos a kdo se dopoledne nenamazal, vítám ho v klubu.
Slovenští muzikanti z kapely From Our Hands byli jeden čas kapelou, co se na festivalu Rock For People objevovala dost často. Měli vybudovanou solidní základnu, která na ně vždy vyrazila – po několika letech nehraní se bratislavští rozhodli, že se do toho opět opřou, nahráli novou desku a vyrazili do Hradce. Nejsem fanoušek comebacků kapel po nějaké pauze, byť tomu vnitřně rozumím – ta hudba a koncerty prostě člověku začnou chybět. Drive to sice pořád má, ale přišlo mi to holt před lety takové ostřejší a našláplejší. Otázkou je, kdo z nás je ten, co za ty roky zestárl… Klukům ale samozřejmě držím palce a na desku se těším, singl Sugar Pills baví.
Jako jedna z prvních kapel dne se na hlavním pódiu festivalového parku už za odpoledního slunce rozehřívali němečtí Giant Rooks. Vlastně příjemný trochu alternativní pop rock – mladí kluci s lehkým německým přízvukem (ještě aby ne když jsou to Němci). Odpoledne jsme s nimi udělali rozhovor a můžu asi prozradit, že si koncert a fanoušky dost pochvalovali. Sice prý nevěděli moc co čekat, přeci jen přijet a otevírat největší pódium festivalu není jen tak, ale lidé se bavili. A já se vlastně poprvé dostal pořádně až pod onu obrovskou stage jménem Fat Lady. Kdybych věděl, že se blízko k ní ještě dostanu večer, možná bych koukal víc zpovzdálí... Po německých mladících dostali prostor tuzemští Wohnout. Je hezká tradice nechat na největším pódiu vyniknout i české kapely – kapela kolem bratří Homolů se rozhodla začít skladbou Flašinety a areálem se dokola rozléhalo jejich hrajou hrajou hrajou hrajou a Wohnouti hráli hráli hráli hráli.
Kapela The Hunna z Watfordu se snad nejhorší fotkou ze všech v aplikaci Rock For People – mimochodem gratuluji organizátorům za dobře odvedenou práci, jednoduchá, přehledná, nepadalo to a fungovala, i když vzhledem k počtu návštěvníků nefungovalo v telefonu nic jiného, tak program, kde si člověk mohl zaškrtnout své favority vždycky běžel – se s tím vůbec nepárala. Tři letití kamarádi s doprovodem prostě vběhli na stage a začali mlátit do nástrojů jak zběsilí – příjemný a energický rock brzy strhl úplně všechny. I s nimi vám přineseme rozhovor a The Hunna jsou přesně takoví sympaťáci, jak by se dalo čekat. Pokud jste jejich koncert zmeškali, doporučuji hlídat programy klubů a až někdy opět přijedou, stejnou chybu neudělejte.
Na stejném místě jen o hodinku a kousek později nastoupili irští Picture This. Pořád kytary, ale tedy o poznání jemnější písničky. Člověka by napadlo, že je to vlastně příjemná příprava před hlavní hvězdou dne. Jenže to jsme ještě nic netušili. Když zpěvák Ryan Hennessy spustil jen za doprovodu akustické kytary, už měl člověk iluzi jak na koncertu Eda Sheerana. Inu irské kořeny se někde projevit musí. A irské písničkářství to jsou sakra dobré kořeny...
Papa Roach nejdříve udělali radost několika stovkám návštěvníků na speciální autogramiádě, aby pak naplnili letištní plochu a udělali radost desetitisícům. Z bezpečné vzdálenosti musím ocenit ty ohně, protože takové neměli ani Slipknot. Papa Roach v pozici co-headlinera hlavního pódia předvedli neskutečnou rockovou podívanou, o které mluvili po zbytek večera snad úplně všichni. Hlavně v kontrastu s úplně jinak laděnou kapelou, co přišla po nich. Já se rozhodl po část jejich show pro objevování – vždyť to může být někdy opravdu obohacující – ať už o nové kapely, které si zamilujete a už se jich nikdy nepustíte, o nové příběhy, trapné zážitky atd – na ČT art se rozjížděli dechy tělesa Lazy Habits – z dálky pořád bylo slyšet, že Papa Roach rozhodně nespí. Spíš naopak hráli koncert, který měl ambici všechny v dobrém slova smyslu zničit. A publikum v tom jelo naplno s nimi.
Ve stanu s logem veřejnoprávní televize se mezitím sešli menší desítky návštěvníků – to co se stalo jim (doufám stejně jako mně) vyrazilo dech až někam k rybníku Správčáku! Lazy Habits zní jako byste spojili The Roots a k nim postavili Mikea Skinnera v nejlepší životní formě. I do těch pár návštěvníků se pustili tak, že prakticky každý, kdo šel náhodou kolem do stanu nakoukl a už neodešel – při konci jejich setu byl o dost plnější než na začátku a já chci poděkovat tomu, kdo je objevil a přivezl. A taky chci poradit, aby to udělal zase! Vám, kteří jste je zmeškali, doporučuji dohledat a pustit. Jsem si jistý, že při jejich dalším koncertu se určitě potkáme!
Zatímco v největším stanu areálu řádili britští While She Sleeps a skákalo se z konstrukcí do lidí, kapela tady za ty roky má slušnou základnu a co jsem slyšel byla to pěkná divočina, vyrazil jsem na Alice Merton, což byl vlastně přesný opak divočiny. Nikoliv ale ve špatném slova smyslu. Čistokrevná popařka z Německa se rozhodla, že si louku pod sebou podmaní a udělala to. Až jsem se divil, kolik jejich písniček znám, i když vůbec nevím odkud. Poctivě odvedená show a velmi osvěžující zážitek. Najít takovou růži mezi všemi kytarami na festivalu je vlastně docela těžké – Alice by v listopadu měla přijet do pražské sportovní haly a pokud váháte, zda na ni máte jít, můžu ji s klidem doporučit.
The 1975 předvedli koncert, který asi nejen nás v Headlineru rozdělil na ty, co si dovolili vyrazit spát o něco dřív a na ty co to milují. Tedy rozdělil… Zůstal jsem tam skoro sám. Ale o to hlasitěji jsem zpíval a tančil, protože to bylo parádní! Kapela doplněná o pár dalších muzikantů hrála jako z partesu. A ještě aby ne, když se Dr. Matty Healy (ne nebojte doktorát nemá, jen doktorský plášť, ale za to dost slušivý a s různýma placatkami po kapsách) choval, jak se choval. „celá ta věc je trošku divná, ale pro mě rozhodně referenční. Je to o nějaké postavě a show. A tou postavou jsem já a show je o někom kdo dělá chyby a samá špatná rozhodnutí! Vlastně se už cítím spíš trapně, nejsem úplně šťastný z toho být slavný, a tak si dělám aspoň ze všeho legraci,“ řekl nedávno v jednom rozhovoru Matt, takže kdo jste se o zpěváka a kytaristu kapely bál, že by ho tak zasáhla ta kauzička s Taylor Swift, pokud se vůbec něco stalo tak můžete být v klidu, zdá se být v pohodě.
Debatu, jestli tato kapela patří na hlavní čas na hlavní pódium, nebo by bylo třeba lepší, pokud by si vyměnili slot s vřeleji přijatými Papa Roach, nemá vůbec smysl – organizátoři se tak rozhodli a je jasné, že kapely jako The 1975 u nás nebudou mít stejně natřískáno. Já ale odcházel velmi spokojený. Dostal jsem, co sem čekal, a ještě si trošku zazpíval a zatančil. Vidět navíc tuhle kapelu tak z blízka už se mi asi nikdy nepoštěstí. Měl jsem vlastně pocit, že to je strašně komické – poprvé jsem je viděl před více než dekádou předskakovat kapele Two Door Cinema Club v maličkém klubu a dneska je to velké jméno a headliner festivalů, co si ze všeho dělá ještě trochu poťouchlou srandu.
Secret Show na solárním pódiu v podání miláčků The Truth Is Out There už bohužel nedávám, ale jsem si jist že i kdyby ty panely kumulovaly energii celý den, tak na ně to určitě nestačilo! Mimochodem letošní akcent na životní prostředí a obnovitelné zdroje je velmi pěkné a zodpovědné gesto. Ukazuje, že festival nemusí být jen o tom se pořádně nalemtat ve stanu a pak jen v areálu doplňovat hladinku do padnutí.
Čeká nás čtvrtý den a také hlavní Headlineři – ve 14:10 na Conference Stage vystoupí unikátní revue Noty vole! se speciálním hostem, a to si rozhodně nikdo nemůže nechat ujít. A pak tu dnes hrají ještě třeba britští Muse. Je na co se těšit.
Další střípky druhého dne
Ve modrém šapitó krátce po poledni otevírali program téměř akustičtí The Scratch z Irska. Na pčdium nastoupili ctyři kuci - cajon, dvě kytary a basa - a člověk by očekával, že prostě předvedou tradiční irskou hudbu. Ale wow! Dočkal se zběsilé směsi heavy metalu a tradiční irské hudby podané s punkovou energií, která přivedla návštěvníky k maniakálnímu moshpitovému šílenství. Bylo to fenomenální a neskutečně osvěžující vystoupení. Intenzita level milion. Jen jsem tam stál podupával do rytmu, usmíval se od ucha k uchu. Když skončili odcházel jsem ze stanu šťastný. A konečně jsem pochopil sousloví „živá hudba“. Marek Reinoha
Irští Picture This jsou příjemným objevem letošního ročníku. Kapela mě totálně nadchla silnými písněmi, melodiemi a úžasnou souhrou hlasů. Kluci, a takhle familiárně se o nich zmiňuju proto, že při rozhovoru před koncertem, který si budete moci v Headlineru brzy přečíst, mluvili o své hudbě s dětským klučičím nadšením, si to moc užívali, ačkoli pod pódiem neměli úplně plno. O to zapálenější publikum to ale bylo. Ryan Hennessy a spol zahráli v rámci hodinového setu pět písní z nové desky, která vyjde v září a už příští týden z ní vypustí dva první singly. Ryzí emotivní písničkářství, symbióza hlasů, atmosférična, rytmiky a milých anglických vtípků. Liv Boková
Americkým Papa Roach se o intro postarala píseň Gasoline od Audioslave. Pánové posílali na hustě zaplněnou plochu ohromné množství energie a ta se vracela. Zahráli písně z loňské desky, které mají naživo mnohem větší koule, než na albu, a výběr stálic jako Getting Away with Murder, Scars, No Apologies, Forever, kterou frontman Jacoby Shaddix tradičně věnoval ženám, či Between Angels and Insects. Dav rozběsnili také Firestarterem od The Prodigy, pohladili písní Lullaby od The Cure nebo rozhoupali v bocích v rytmu Still D.R.E. od Dr. Dre. Jacoby vyzýval k oldskůl moshpitům, nechtěl jeden, ale rovnou patnáct, na jednu píseň si stoupnul k hrazení a opíral se o lidi v první řadě, při odchodu se pak s fanoušky zdravil podáním ruky a kapela při tom hrála funky rockový doprovod. Nakonec si všichni na zcela zaplněné ploše před hlavní stagí s Papa Roach zazpívali Last Resort. Snad se splní přání kapely i fanoušků – že se časem vrátí jako ten úplně hlavní headliner. Liv Boková
Zato pro motorové myši Paledusk z japonského Kjúšú by stan, v němž ve stejnou dobu řádily, potřeboval být dvakrát tak velký. Vůbec poprvé hrají v Evropě, tudíž i v naší zemi, a tak zařadili i novou věc I'm Ready To Die For My Friends, před níž frontman anglicky s roztomilým přízvukem přítomné publikum krásně rozezpíval. Vystoupení se pochopitelně neobešlo bez circle pitů. Liv Boková