Na debutovém albu Kdo se bojí, musí do lesa vzal Pan Lynx posluchače do metaforického lesa, kde musí čelit vlastním strachům. Na Odvrácené straně lesa tahle introspektivní cesta pokračuje zpátky do reality. S Michalem jsme si o tom všem dlouze povídali v přítmí čajovny, kde na nás ze stínů dohlížel i Pan Lynx. Samotný rozhovor si můžete přečíst v prosincovém Headlineru, kromě toho jsme ale prošli i všech devět skladeb nové desky. A Michal u každé prozradil něco o jejich významu, okolnostech vzniku nebo speciálních hostech. Ještě dodáváme, že singl Ty seš ty! to nakonec dotáhl i do našeho výběru nejlepších českých písní za rok 2025.
Trenažer
Po návratu z lesa, o kterým je první deska, tě album Odvrácená strana lesa vítá fackou v podobě Trenažeru. Ten ti už ve sloce říká, že otestovat se hned zkraje desky takhle brutální peckou, je realita, kterou sis sám dopředu vybral. Refrén „Pod hladinou vlny nevnímáš. Realitou je, co si do ní dáš“, v sobě ale skrývá návod, jak v týhle simulaci přežít. Všechny ty vlny nad tebou jsou vlastně emoce, se kterýma se můžeš a nemusíš ztotožnit. Ať už je ta či ona věc úžasná nebo strašná, ty se z pozice pozorovatele z klidu hlubiny rozhoduješ, jestli si to vezmeš a staneš se tím nebo ne. Dualita, do který tě Trenažer vítá, je tvoje dobrovolná hra. Není to něco vnějšího, čeho jsi obětí a co tě drtí. A abys to pochopil, tak si dáváš pořád větší a větší obtížnost. Proto se tam pak štěká: „žer, žer!“. Nažer se svý reality, dokud ti nedocvakne, že to jde celý za tebou.
Co se týče hostů, basu tady po mně přetočil s fantastickým švihem náš basák Zdeněk Imramovský. Drobnou recitací pecku obohatil náš klávesák Filip Vavřička, jelikož jsem všechny klavírní party měl už hotový a chtěl jsem, aby na tý desce byl. No a vnitřní hlasy zvířete tam předvádí Milan Cimfe. Je to možná nejtvrdší věc od Lynxe ever, ale vstup do reality z lesa prostě má být trochu po štěrku.
Ty seš ty
Pecka, co má stejně blbej refrén o třech slabikách a dvou slovech, jako název. Tady vznikla první muzika a když mě na ni napadl tenhle text, říkal jsem si, že to vůbec nemůžu pustit ven. Ale pak se mi ta trivialita ospravedlnila tím, že bych se mohl inspirovat lidma, který už jsou zabraný tím, jak uměli vždycky být sami sebou. A vlastně jim touhle cestou vzdát hold. Nejen jako skvělým muzikantům, ale jako budičům autenticity. Trochu tím posluchače nabádám, že když se vydá do sebe, do lesa, tak se může dostat do podobný autenticity jako tyhle lidi. Já nepochybuju o tom, že každej z nich v tom lese byl, protože všichni si evidentně zažili svoje velký propady, čelili svým stínům a nějak s nima pracovali. Někteří to neustáli, ale jejich muzika je důkaz, že tam byli.
Ozval se mi pak můj dětskej hrdina Radek Pastrňák, což mě dostalo. A dokonce nadhodil, že by ode mě možná potřeboval nahrát nějaký – jeho slovy – „dž, dž, dž kytary”. To je pro mě opět důkaz, jak muzika propojuje. Ty seš ty je asi největší hitovka, kterou s Lynxem máme a její videoklip má asi čtyřnásobek zhlédnutí oproti těm ostatním.
Znesvěcenej svět
Znesvěcenej svět je v podstatě pokračováním Pana Pyromana z první desky. Je to o tom, jak se z lidí odpojenejch sami od sebe stávají postupně bioroboti. Tím myslím lidi, který namísto ladění se do sebe hltají digitální smog a který budou používat AI za chvilku i k tomu, aby jim urvala toaleťák. Složil jsem to před několika lety v době, kdy AI ještě vůbec nebylo téma. A když jsem to teď dokončil, tak jsem si uvědomil, jak je to aktuální. Jak se zpívá na konci songu, že „pouze vlas robota dělí od člověka“, tak vlastně jakákoliv nevyzpytatelnost, poruchovost, neuchopitelnost člověka je to, co ho dělá člověkem. Lidi by se měli rozpomenout, jak zdravá je živočišnost, přírodnost a že zdánlivá nedokonalost obyčejnýho lidství je vlastně to, co nás nakonec může jako druh zachránit. A myslím si, že svět se nakonec opravdu rozlomí na dvě půlky, a to budou bioroboti a srdcaři.
De to s tebou do kopce
Tohle je motivační song. Jeho titulní slogan mi nadhodil jeden můj kámoš během stěhování bytu, když jsem mu vyprávěl, že jsem se naučil vařit kari. Je to moje poděkování Red Hot Chili Peppers za to, že mi ve třinácti ohnuli svět. Chtěl jsem vzdát hold funky a říkal jsem si, že když funky, tak přirozeně i Roman Holý, se kterým mě vlastně propojují J.A.R., ve kterých jsem teď hostoval za Dana. Poprosil jsem Romana o naprosto plochou a prázdnou větičku „Hm, tak jistě“, která v jeho podání dává celý ty věci ještě větší fór. Obzvláště v kontextu jeho singlu O pytlíku a bříšku z nový sólovky, na který jsem mu na oplátku hostoval já s Lynxem.
Refrény huláká můj srdcovej kámoš Filip „Šváb“ Švambera a rovnocenně s ním i kamarád nás obou Frank Fišer, skvělej řvoun z kapely Horrible Creatures. Jsem rád, že tam oba ty kluky mám, protože jsou to srdcaři, a to chceš do lidí prát.
Strach je nejlepší kuchař
Nejepičtější pop s nejdepresivnějším textem. Pecka o lidech, který se rádi bojí. Ta finální věta „Tak jsme se toho báli / a tak špatně to dopadlo“ v sobě skrývá vlastně návod k vysvobození v její poslední variaci, která je, „...protože jsme se báli“. Hlavní kytarovej riff tu přehráli oba nabušený kytaristi z kapely Pana Lynxe: Josh Root a Honza Lichtenberg.Honza to navíc celý zabije úžasným sólem v závěru, podobně jako v případě songu Proč se máš? na první desce. Já sám jsem tam na piano zúročil svoji lásku ke Keithu Jarrettovi. Dal jsem mu zvuk rozpraskanýho vinylu, protože jsem zrovna dohrál na Nintendu herní sérii BioShock s retro postapo nádechem, což mě rozněžnilo.
Tělo těla
Tohle je pro mě asi nejniternější věc, kterou jsem kdy s Lynxem udělal. A paradoxně vznikla jako jedna z prvních ve chvíli, kdy jsem si domů nastěhoval křídlo a nechal si vyrobit cigarbox značky Red Bird od Honzy Fice. Na oba ty nástroje jsem složil Výlety do temnoty a Tělo těla v jeden týden. Tělo těla je snad jedinej song, o kterým vlastně nedokážu mluvit, protože celej vznikal z patra lesa, který neumím moc popsat. Dalo mi to jasnej důkaz toho, že esence Lynxe jde správným směrem. Téma songu je o tom, když sex není nutkavá neuróza, ale společná cesta do hlubiny lesa během aktu. Proto je ta písnička tak temná. Odehrává se kdesi hluboko.
Třetí ucho
Třetí ucho vzniklo na základě toho, když jsem na půl roku přišel o 80 % sluchu na pravým uchu. A na čas se mi tím spustil i tinnitus přesně na tom tónu, co je pak slyšet na samotný nahrávce. První desku a do téhle chvíle i tu druhou u mě provázela obrovská míra workoholismu a opakovanýho přetažení, kterýmu jsem se vystavoval, abych dílo dokončil. A potom místo abych šel spát, tak jsem si po celodenním míchání muziky ještě narval do uší in-ear sluchátka, abych neslyšel větrák od noťasu, a střílel zombíky v Černobylu. Probudil jsem se s pískotem v uších a částečnou hluchotou. „Poslouchej svý třetí ucho, když na tebe zapíská.“ Doktoři nevěděli, co s tím. Dal jsem si lekci, ale tím, že jsem za nipřijal zodpovědnost a leccos u sebe změnil, se to dalo po půl roce do kupy.
Potřeboval jsem hlas třetího ucha, kterýho se fakt lekneš, když na tebe zařve, žes ho přeslech’. A to je pro mě Rene Paveza z mých srdcových Locomotive. Ten základní riff je jeden z posledních pro mou ex-kapelu Stroy, kterej jsme složili s basákem Markem Bero. Tak mi přišlo správný, aby přiletěl z Londýna a bouchnul ho na desku on.
Dokolazrození
Tohle je věc, která čekala strašně dlouho na text, protože jsem měl už asi čtyři roky nahraný cigarboxy a svahilskej zpěv. Na poslední chvíli mě napadlo ještě ji rozpumpovat perkusema a dalšíma věcma. Když jsem byl v tom, tak mi najednou došlo, že by se slušelo ozvat se po delší době Alainu Johannesovi. To je můj velkej hudební vzor a v jeho domácím studiu v L.A. jsme v roce 2015 točili druhou desku Stroy. Poprosil jsem ho o sólo, který stihl nahrát během svýho evropskýho turné v jedinej den, kdy si mohl odpočinout. Poslal mi ho, já jsem ho tam nasadil a bylo to okamžitě ono. To sólo mi věnoval, nic za to nechtěl a jenom řekl, že je rád, že se toho mohl zúčastnit. To mě dostalo. Kromě jeho sóla stojím u Dokolazrození za všema nástrojema, který tam jsou. A to včetně bicích, který mě u sebe doma nechal nabušit Milan Cimfe během celýho dne, co byl v Sonu, protože je prostě strašně hodnej. On sám přidal do tý desky opět velkou porci světla, jako do tý první.
Dokolazrození se původně jmenovalo Znovuzrození, ale pak mi najednou cinklo, že když se rodíme, tak jdeme tunelem za světlem, a když umíráme, tak jdeme taky tunelem za světlem. Tak kde vlastně bereme to přesvědčení, že smrt je něco strašnýho, když stejně tak bysme si mohli myslet, že narodit se do reality je něco strašnýho. Lynx mi říkal, že duše jede v cyklech. Tak mu to věřím.
Plastosauři
Tohle je nostalgická vzpomínka na devadesátkový dětství. A coby symbol dětství se v něm objevuje jako host můj osmiletej syn Alan. Je to brána do oživlý dětský fantazie. Všechny ty šílený zvuky na konci songu jsou pečlivě vybraný z věcí, ke kterým jsem měl jako dítě vztah. Je tam Jurskej park, Star Wars, výstřely z Pulp Fiction a dalších filmů, pulzní puška z Vetřelce, uslyšíš tam zvuky z Mortal Kombatu, Contra, řev barbara z Diabla II a tak dál. Na začátku druhý sloky zazní odkudsi dětskej hlásek, kterej říká „Tohle je kočička a ta kočička se jmenuje Tygr.“ To mě natočila babička na kazeťák v mých dvou letech, což se Lynxovi jakožto kočce líbilo, a tak jsme to tam dali. Bicí do Plastosaurů nahrál mistr groovu Roman Vícha, kterej na první desce bubnuje v Na dně postele.