Do Poznaně jsem totiž přijel na poslední chvíli a naslepo. Letenka z Prahy stála pár stovek, přelet trval asi 40 minut. A růžová páska na ruce, kterou mám díky místní turistické organizaci a pořadatelům Next Festu, mi otevírá dveře nejen do centrály festivalu, ale i do všech klubů a budov po městě, kde se největší polský showcase festival koná. A že jich není málo.
Zámek kultury, foto: Adam Ciereszko
Next Fest má docela zajímavou historii. Letos se konal teprve podruhé, ale navazuje na letitou akci, která se jmenovala Spring Break Festival. Svého času měla nakročeno stát se mezinárodní přehlídkou a konferencí, tedy místem, kde se předvádí zejména mladé kapely a v kuloárech se někdy mezi popíjením, objímáním a pomlouváním lidi z branže domlouvají, kdo a jaké bude mít kšefty.
Místo překročení hranic celá akce zahynula na covid a změnu majitele. Ale co – se začínáním nových tradic to v Poznani umí. Jsem tu teprve pár hodin. A přijde mi, jako by to město v sobě mělo zvláštní a dost sympatický kontrast. Patří mezi jedno z největších a nejstarších v zemi. Právě tady zbudovali první katolický chrám, v němž má kořeny polská víra v Boha a konzervatismus. A nejspíš právě tomu navzdory tu všechno a všichni působí tak svobodomyslně a vůbec ne upjatě.
Duhová vlajka nad námi
Už na první koncert míříme s naším průvodcem Wojtkem z poznaňské turistické kanceláře, od něhož se snažím zachytit všechny ty barvité historky o městě. A jdeme zcela náhodně do klubu, který máme zrovna nejblíž. Je zbudovaný v jedné ze stájí v někdejší konírně přímo v areálu zámku. Cestou nakoukneme ještě do baru vedle, kde nad festivalovým cvrkotem vlaje duhová vlajka – symbol, který tu v nějaké formě potkáme snad v každém klubu. Ať už připnutý na kytaře, nebo na plakátu vedle vchodu. Jako by to byl všudypřítomný, ale přitom spíš podprahový vzdor proti sešněrovanosti a tradicím. Spíš než velké předvádění jenom konstatování: svobodomyslnost přece k hudbě patří, ne?
Konečně první kapela! A s ní i uvědomění, že vnímat polskou hudbu bez znalosti jazyka a jakéhokoli kontextu může být dost ošidné. Poslouchám ten elektropop, pod nímž je podepsána dvojice Ala Zastary, který by byl rád nezávislý a prožitý, ale působí spíš jako podle nějaké šablony. (Až na to, že do něj občas zatne vážně příšerně zefektovaná kytara.) Přemýšlím u toho, jak asi neznalému uchu mohou znít všechny ty podobně zkopírované nezávislé české kapely. Bez příběhu a kontextu je přece tak snadné je odmávnout jako hudbu, co zní z presetu nebo podle tutoriálu na YouTube. Může mít originalita národní bariéru?
Většina koncertů tu trvá jenom půl hodiny. A tak na velké přemítání není čas. Za chvíli už míříme na hlavní scénu přímo v zámku… a poprvé (a ne naposledy) se vůbec nedostaneme do sálu. O Next Fest je ve městě evidentně velký zájem. Na dvou scénách se sice hraje i na náměstí, kde je prostoru vždycky dost, ale na menší klubová místa je v exponovaných časech trochu problém se dostat. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Teď se proto místo dalšího čekání ve frontě domlouváme s Wojtkem a rychle se přesouváme směr centrum města.
I za tmy potěší malebností těch krásných barevných historických domků, nad nimiž se tu na místním „orloji“ trkají dva kozlové do hlavy. Přes den se tu lidi cpou svatomartinskými rohlíky, které do jediného sousta dovedou zkoncentrovat všechny kalorie ve vesmíru. Ale teď je noc. A nic z běžných lákadel Poznaně právě teď nikoho z nás nezajímá. Chceme prolítnout kluby a styly. Chceme něco objevit.
Nahoře nad diskotékou
Bez jakéhokoli rozmyslu jsem vybral klub Pod Minoga. Je to asi deset minut od zámku a cestou si čtu, že se v něm koná předváděčka vydavatelství Antena Krzyku, o němž nevím vůbec nic. To samé platí o kapele Steve Martins – ano, vybírám si jako na Netflixu jen podle názvů a doprovodných obrázků v aplikaci, a tak jsem teď dospěl k přesvědčení, že jdeme na nějaký punk. Když vlezeme do baru, hraje tu ovšem tuctová osmdesátková diskotéka. Ještěže nás Wojtek vede tak zkušeně, prosmýkneme se tamhle vzadu kolem karaoke mikrofonu a pak už šplháme do prvního patra. A tam už se stačí zhluboka nadechnout.
I po čichu je to klasický odrbaný klub s velkým barem, počmáranými zdmi a berlínskou atmosférou. Wojtek, který se tu o kulturu stará ve dne v noci, mi radí, ať radši napíšu, že v Berlíně mají kluby poznaňskou atmosféru. Na slovíčkaření jsem nikdy nebyl, tak radši kupuju pivo. Pobaví mě, že pípa je vyrobená z korpusu saxofonu. Tady vědí, jak mi polichotit.
Pak začne hrát kapela… A situace se opakuje – instrumentálně mě to docela baví. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že už jsem každou jednu písničku někde slyšel. Frontman má na sobě tričko s nápisem Polish Music a nevypadá jako Steve Martin. Spíš působí dost nervózně. Netuším, proč mám u něj v poznámkách napsáno „kamenování svatého Vojtěcha“. Ale přikládám to tomu, že hráli tak nahlas, že jsem nebyl schopen rozpoznat, jakým jazykem se zpívá, až jsem si ta slova zapsal někam úplně jinam, než patřila. Ale pozor. Steve Martins mají energii, je vidět, jak je to baví. Ale to je bohužel na povrchní první a jediný „showcasový“ poslech všechno.
A tak se jde zase dál.
Zabedněný kritik
Už trochu ztrácím orientaci, tak nevím, kam míříme. Procházíme několika ulicemi, pak na náměstí, kde mi Wojtek ukazuje sochu Golema od Davida Černého. Vypráví, že Rabi Löw se narodil v Poznani, a taky jak jsou rádi, že tu od Černého něco mají. Je to asi den nebo dva před neslavným televizním interview o patřičnosti umění, tak nás naštěstí za tenhle rozhovor ještě nikdo nikam nepošle.
A pak už jsme v klubu Dragon, kde se chystá místní senzace elektronické hudby Iwona SKV. Jsme doslova poslední, koho pustí do sálu. A brzy mi to zase připadá nepatřičné. Iwona skvěle zpívá. Má krásnou barvu hlasu. Ale jinak její koncert nenabízí nic navíc. Hudba je ze sta procent reprodukovaná. Vystoupení v mlze. A decibely odosobněnost nenahradí. Připadám si jak karikatura hudebního kritika, kterému se nedá zavděčit. Typ chytráčka, jakého mají na showcase festivalech nejradši.
Podle čeho si vlastně vytváříme k hudbě vztah? Jde o muziku samotnou, o to, co je trendy a poslouchá se? Nebo o těžko popsatelný osobní vztah k auře toho, kdo hudbu vytváří? Celý klub tančí, Iwona intonuje a vůbec souzní s lidmi i trochu tajemným prostorem. Ale já musím na záchod, čímž přicházíme o naše místa v sále. Nevadí. Na Next Festu je vždycky kam pokračovat.
Do kina
Třeba támhle – starý divadelní či snad kinosál před rekonstrukcí, jmenuje se Scena na Pietrze a nenabízí sice bar s pivem, ale zato pohodlné sedačky.
Dívám se na fotku vystupujících v aplikaci.
A obávám se nejhoršího.
Pola Chobot & Adam Baran mají hrát muziku na „pogranicza alternatywy i dark popu“. Někdo by z podtextu mohl vyčíst slovo „umění“. Ale cynický hlas v mém nitru polskou anotaci překládá zle a předsudečně: „Uspavači hadů…“
No a pak konečně i pro mě přijde ten okamžik, který dodává každému showcase festivalu smysl. Pola Chobot s Adamem Baranem přijdou na pódium. Začnou hrát. A přestože nerozumím ani jednomu slovu, ten jejich pop není ani tak dark, natož alternativní. Ale zato je křehký, nápaditý, hezky melodický a skvěle zazpívaný. Hrají jen ve dvou, jejich hudbu umocňuje působivě nasvícená scéna. A já si oddechnu, konečně jsem narazil na kapelu, která dokáže nadchnout i přes všechny jazykové či kulturní bariéry! Když Pola nenásilně rozezpívá celý klub a její plný hlas bez manýr ční nad neotesaný chór, jen si říkám, jak je zvláštní, že i tady v Poznani má nejlepší zpěvačka příjmení Chobot.
Stálo to za to
Next Fest je vážně sympatická akce v sympatickém městě. Tak akorát velikém, neuspěchaném, plném historie, příběhů a kultury a taky na dosah. Stačí se jen občas vydat mimo vyšlapané cesty a pořádně se rozhlížet. Mladá polská scéna a její protagonisté se v jádru často až nápadně podobají těm českým. Jen mají na rozdíl od nich dotaženou přehlídku, která funguje jako showcase i mimo branži a vlastní komunitu, ale i pro toho, kdo o polské hudební scéně neví zhola nic. I tady platí, že nejzajímavější nejsou ti, co opisují a bez nápadu přejímají vzory. Schválně se tam jeďte příště taky podívat.
Co zažít v Poznani? 7 tipů!
Poznaň je ideální město na cestu za hudbou (je tu world music i rockový festival a spousta dalších akcí) nebo prostě jen na prodloužený víkend. Letadlo z Prahy lítá třikrát týdně. A ceny jsou opravdu příznivé. Stejně jako atmosféra města, které není přecpané turisty, a přesto toho nabízí hodně k vidění a zažití.
1. Brána poznaně Ichot
Pokud vás zajímá historie, je dobré začít prohlídku právě tady. Betonová budova skrývá multimediální a interaktivní prohlídku historie města. Průvodce funguje velmi dobře i v češtině. Aby ne, když se tu dozvíte, že právě zde má kořeny polský stát a za svou pobožnost vděčí české kněžně Doubravce Přemyslovně.
2. Katedrála
Doubravka se stala manželkou knížete Měška I. A protože jí bylo smutno, nechal jí tu vystavět první polskou katedrálu, aby se měla chodit kam modlit. Honosnou budovou, která skrývá i kapli celou ze zlata, a jejím okolím vás také provedou sluchátka s českým průvodcem.
3. Domky obchodníků
Na Starém rynku stojí za prohlídku barevné domky obchodníků, jejichž historie sahá až do 16. století. Ve dvanáct a ve tři se na místním „orloji“ dočkáte i docela humorného trkání dvou kozlů. To, co na fotkách neuvidíte, je, že hned za historickou radnicí a domky je typická socialistická kostka z betonu a v ní vojenské muzeum. Inu, i tady se soudruzi činili a vytvořili podivuhodné kontrasty.
4. Císařský zámek
O nemladším císařském zámku už byla řeč v článku. Stojí za to si ho celý projít, mimo jiné i kvůli tomu, že většina místností se používá i s původním nábytkem, který si můžete klidně „osahat“. Posadit se tu můžete i na trůn Viléma II., který je široký pohodlně pro dva, aby zde mohl po boku vladaře panovat i sám Bůh. Z jedné strany zámku dnes najdete irský pub, z druhé jazzový klub a v konírně naproti LGBT+ kavárnu. Tohle místo prozrazuje o Poznani mnohé.
5. Šifrovací centrum Enigma
V zámku kromě mnoha podivností bývala i matematická fakulta, kde tři studenti zlomili kód obávaného německého šifrovacího stroje Enigma. Jejich příběh si můžete prohlédnout a připomenout v další interaktivní multimediální výstavě naproti zámku.
6. Galerie malířství a sochařství
Za pár korun si určitě projděte místní stálou expozici zaměřenou na evropské malířství. Mimo jiné je zde k vidění i Pláž v Porville – jediný obraz Clauda Moneta, které má Polsko ve svých sbírkách. Až do konce letošního července je tady také hodně zajímavá výstava Ultraawangarda o polské podzemní umělecké scéně v 80. letech. V místnosti zaměřené na hudbu je k vidění i originální baskytara značky Jolana!
7. Svatomartinský rohlík
Lokální gastronomická lahůdka, kterou se v místním muzeu můžete naučit i upéct. V Poznani ji prostě musíte ochutnat, i když bohužel po požití okamžitě přiberete minimálně kilo za sousto. Stojí to ale za to.
