Od příjezdu z Glastonbury 2024 jsem proběhl pár festivalů a hudebních akcí, Terka sehrála na Střeleckém ostrově fantastický koncert, Adam nastoupil na gymnázium, přežili jsme hnusný podzim a Vánoce, oslavili jedenácté narozeniny Headlineru a najednou… Přišel ten čas.
„Tak jsem to poslal,“ říká Honza, „a Šárka taky.“ Už se mě nikdo ani neptá. Je to samozřejmost. I přes nesmírně těžké období v osobních životech nás všech nikdo ani na vteřinu nepochyboval. Nikdo? Já ano. Byl to vážně vyčerpávající začátek roku pro nás všechny, line-up festivalu mě zase až tak na zadek neposadil, loňská zpáteční cesta byla pro mě utrpením. Navíc jet i letos by znamenalo nechat tu Alenku, nejlepší kamarádku a kolegyni na světě, samotnou s takovým malým eventem pro 150 lidí.
„Je to jedno, stejně mi tu akreditaci nedají,“ řekl jsem si v duchu a pokýval hlavou, že je to super.
Plány a přípravy
Dali a hned. „Ahoj Marku, jak se dneska máš? A chceš ho vylepšit?“ volám čtvrtému do party. Věděl, proč volám, a ta radost přes telefon mě přesvědčila, že když má radost Brno, musím mít taky. Nalévám si oblíbeného zeleného přítele jménem Glenfiddich 12y, vytahuji seznam úkolů z loňska a dávám se do příprav.
Do toho si Honza zlomí rameno a prakticky se vyřazuje z provozu. Takže se pouštím do veškerého zařizování a papírovaní se svojí takřka nulovou znalostí angličtiny sám. Ubytování na festivalu, trajekt, hotel, parkování, ETTA, nákupy, technická. Vytiskl jsem na cestu všechny papíry, připravil auto, vozík dostal nové závlačky a dofoukl jsem mu kola. Na střechu rakev velikosti olympijského plavacího bazénu, aby všichni měli pohodlíčko, a frčíme.
Cesta a cíl
Úterní ráno všechny vyzvedávám, kontrolujeme si pasy a vydáváme se na cestu. Můj plán je jasný: za deset hodin se nalodit na trajekt a za hodinku si dát anglické pivo v anglickém hotelu. A to se nám daří. Cesta běží v naprosté pohodě, první pokuta z Německa na 170 € mi dorazila právě ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky. Posádku se mi tentokrát daří držet v autě, protože jsem vytáhl jasný cestovní trumf, který jsem osobně připravoval do půlnoci: bednu karbanátků, chleba a hořčici. Takže první zastávka v Německu měla jediný a jasný důvod – pivo na zapití!
A protože za všechno může Brusel, tak i za naše jediné zdržení může průjezd tímhle městem v podvečerní dopravní špičce. Rutinní kontrola na hranicích, zdali něco nebo někoho nepašujeme, trapný pokus povýšeného celníka o zkoušení posádky z headlinerů Glastonbury, abychom snad dokázali, že tam opravdu jedeme. Když jsem najížděl po deseti hodinách na trajekt, cítil jsem se jako vítězové velkých cen, třeba Karel Loprais nebo Eliška Junková. A taky jsem cítil obrovskou úlevu, protože teď už je řízení jenom na tobě, Honzo!
Druhý den vyjíždíme po klasické anglické snídani vstříc dobrodružstvím na ostrově a den začíná jak naplněný malovaný hrnek, co mívala hrabata pod postelí.
Rozumějte nočník. Plný. Sraček.
Staronová kolegyně napsala SMS, že si to rozmyslela s nástupem, ztratil jsem pas, pak jsem ho našel, bouchlo ve mně všechno nastřádané za ty dny stresu a presu. Vyrážíme, v 11:00 musím uskutečnit konferenční hovor s klientem, což nám vychází na malebné přístavní městečko Hastings. „Někde si vás najdu, až dotelefonuju,“ říkám a opouštím posádku. Nevím, jak popsat následující dění, ale stalo se to. Přísahám!
Po přibližně čtyřiceti minutách nacházím své přátele v herně v totální moci hazardu. Hází jak smyslů zbavení peníze do všeho, co svítí a bliká, a je ochotno to s nimi hrát. Posunují mince na několika pohybujících se plochách, hrají jednoruké bandity, kola štěstí, jeřábem se pokouší vytáhnout plyšáky a se zaujetím česky nadávají, když se to nepovede.
Nevěřím svým očím!
Během tří minut a jednoho rozměnění bankovky v tom jedu taky. A vyhrávám. Dokonce slavně vítězím nad Markem v Air Hokeji. Jenže… vyhrát můžete jenom papírové lístečky, za které dostanete třeba pastelky nebo plyšáka anebo to dáte celé na charitu. Celá moje chandra si vzala nočník i s obsahem a táhla kamsi pryč otravovat život někomu jinému. Byla to neuvěřitelná legrace. A taky zdržení, ale stálo za to. Honza nás sice nevzal do Salisbury, ale co. Stejně tam žádné čarodějnice neupalovali a jméno tomuhle městu udělal dvojitý agent Skripal.
Hrneme si to cestou necestou, posloucháme playlist Glastonbury 2025, hádáme se, na co jít, a na co ne, což je letos obzvlášť legrační, protože Honza chce jít na úplně všechno, stavujeme se na Café on the Beach, protože to se musí, a Šárka tentokrát neoslovuje slepce s prosbou o fotografii. A pak se dostaneme do míst, kde už to dobře známe.
„Honzo, kde je ta parkovačka?“ Samozřejmě, že nemáme. Než Honza stihne vyřídit naše vstupy a parkování, já společně s Markem, jakožto ostřílení mechanici sestavujeme (bez návodu!!!) G21 GD 90, naši káru snů, jejíž pozinkované osy se lesknou v západu slunce, jejíž bočnice jsou v barvě British Racing Green, jejíž černá bantamová kola jsou nahuštěna přesně na dvě atmosféry a kterým jsem promazal ložiska vazelínou, jejíž oj doznala nové omotávky a kterou sestavíme a nakládáme v čase srovnatelným s nejlepšími týmy F1. Ano, už na parkovišti, kde jsme si otevřeli paddock na nás obdivně koukali amatéři plní zoufalství s vozíčky z Wishe nebo AliExpresu, které nedojely ani do areálu. A ty obdivné pohledy krásných dívek s krosnami: nejedna by v tu chvíli měnila šamstra s Porsche Cayen za mě a Máru s vozíčkem.
Akreditace a průchod branou na festival se nikdy neobejde bez emocí a slz, letos možná víc než kdy předtím. Začátek roku byl ve znamení těžkých chvil a tenhle okamžik byl zasloužený. A to nás teprve čeká celý festival.
Tradice
Letos mezi námi nebyla prvnička, jak říká Honza. „Už dlouho se nestalo, abych někoho první večer neprováděl po festivalu.“ Zašli jsme večer na tentokrát divadelní opening na Pyramida Stage, který, ačkoli vypadal úžasně, bez zvuku neměl to kouzlo a atmosféru. Takže hurá na Strummerville na ohňostroj a noční procházku areálem a na místa, která máme rádi. Nově nasvícený Carhenge, přestavěná Shangri-la, hledání draků po areálu, žonglování se svítící obručí na Circus Fields, pár piv a pár drinků a jde se spát, protože zítra přichází zásadní tradice. Výstup na kopec Tor.
Letos jsem to nedal. Rozhodl jsem se šetřit bolavou nohu na ty čtyři dny chození po festivalu. Dal jsem si pivo u Jiřího a Poutníků, což je hostinec z patnáctého století, a pak se prošel po Glastonbury. Je to město šamanů, vykladačů karet, tantrických oáz a obchodů s magií všeho druhu. Když jsem procházel kolem jednoho z nich, potkal jsem čarodějnici, co prováděla magický obřad, a protože jsem jí ho přerušil, plivla na mě a pronesla kletbu. Ne že bych jí rozuměl, ale z gestikulace, rozboru slin a náhle potemnělé oblohy bylo jasné, že to nevěstí nic dobrého.
Dostal jsem strach, vetší než při nástupu K-POPové kapely na Pyramida Stage, ale řešení bylo o pár metrů dál, v podobě kaple v opatství Glastonbury, které je z osmého století. To jistě zruší každou kletbu, byť podepsanou plivancem hodným opilce z Lokálu Hamburk. Jsem vysvobozen!
Přichází první koncertní večer na Glastonbury. Trochu prší, nic, co by nezvládla tlustá mikina a posezení u ohně na Strummerville. Ještě nikdy jsem neviděl Honzu na festivalu být na jednom místě na čtyři kapely po sobě. A tam objevujeme první vlaštovku – HeartWorms. Fantastická energie a na tomhle místě nádherný zážitek. Končíme na Lazy Habbits kdesi na Croissant Neuf, kde o půlnoci v dešti posíláme pohledy. Překvapivě letos dojdou brzy.
Festival
Letošní line-up pro mě měl jen několik zásadních koncertů, které jsem chtěl vidět, proto jsem jel v módu unášet se vlnou festivalu a brát, co přijde. Začínám na přecpaném Woodsies, kde zahajovací koncert obstarává Lorde, přesunuji se na Acoustic Stage na skvělé country v podobě Our Man in the Field, britská legenda Supergrass na hlavním pódiu, nadupaný argentinský hip hop CA7RIEL, CMAT, Inhaler. Uroním několik slz na dokončené práci Lewise Capaldiho, zatančím si na West Holes na En Vogue a jejich medley složenou z 20 největších R&B a soulových věcí. Proplouvám festivalem s Petrem a Mílou, zajdeme na The Searches, abychom si poslechli originál Needles & Pins (ano, Mýdlový princ!). Potkávám Billyho Bragga a finální koncert na Pyramida Stage jsou 1975. V noci se nedostaneme na The Fratelis, ale noční toulka po areálu a focení vážky s laserovými křídly na Arcadii nám to s Petrem vynahradí.
Brandi Carlile otevírá sobotu krásným rock-country koncertem a v půli setu, poté, co její jméno skandují desetitisíce nadšených fanoušků, říká se slzami v očích: „Už vím, že jsem na nejlepším festivalu na světě.“ A já na to: „Holka, tohle vím už dávno.“ CMAT, která mě nepřesvědčila na velkém pódiu, na tajném koncertě BBC Introduction Stage (což je venue tak pro 500 lidí) dává strhující set. Honza mi dovoluje koupit si klobouk, což je naprostou revolucí, protože tohle mi ještě nikdo nedovolil. Potkávám Jamieho Culluma, který zboural Avalon, a úplnou náhodou se dostávám tajnou zkratkou na koncert Kneecap, který už je hermeticky uzavřen.
Tuhle kapelu vrcholně nesnáším, ale když tohle prohlašujete, je potřeba to vidět. Po třetí písni chci utéct, ale nechtějí mě nikam pustit. Jsem zoufalý, ženou mě jak dobytek ohradou na úplně druhou stranu areálu a já jen tak tak dorážím na hvězdu sobotního dne, od které nikdo nic nečekal. John Fogerty v osmdesáti letech byl v neskutečné formě a ukázal, že dobrá hudba prostě nestárne. Před vrcholem večera jsem si dal ještě Jade Bird, kde skoro nikdo nebyl, a já seděl, popíjel pivo a nechal se unášet americanou a koukal do nebe.
Večer jsme si lehli na kopci do trávy a poslouchali Neila Younga a jeho strhující set na Pyramida Stage. Nečekal jsem, že ještě ten večer něco dostanu, jenomže zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní! Šárka nás donutí vylézt na kopec a vyfotit se s nápisem Glastonbury. Připadám si jak Reinhold Messner, čest jeho památce.
Noc byla dlouhá a náročná, zatímco všichni makají na článcích, u mě dochází pomalu k resuscitaci. Poslední den festivalu bude intenzivní, a protože nechci opakovat odjezdovou chybu z loňska, tak mě čeká jedna cesta do auta s věcmi, abychom ráno nemarnili čas.
Vyrážíme před polednem se Šárkou na Acoustic Stage, dáváme si nejlepší jídlo na festivalu, co jsme kdy měli, a jdeme na koncert Tobyho Lee, který nás dostal tak, že jsme zavolali Ondřeji Bezrovi, aby ho booknul na rok 2026 do Šumperku na Blues Alive. Původně dětská kytarová hvězda z internetu, kluk, který si zahrál s Joem Bonamassou, Budym Guyem i Slashem, přijel na Glastobury s kapelou a novým albem House on Fire. Fantazie. Nadšeni a okouzleni spadáme z kopce na West Holts, kde potkáme Abela Selaocoea se smyčcovým orchestrem, který fúzuje klasiku s africkou hudbou. Je to neskutečně magické, je to esence hudebního zážitku. Jsme šťastní, že takové hvězdy k nám vozí například Prague Sounds.
Dva koncerty plné skvělé hudby a emocí, říkám si „dneska už nemám, co bych dostal víc“. Jak hluboce se v tu chvíli mýlím! Shaboozey na Other Stage, etalon současného moderního country, byl pro mě totálním vrcholem festivalu. Tedy aspoň jsem si to myslel. „Tohle normálně nehrajeme, ale jenom pro Glastobury, jenom tady a teď.“ Shaboozey začne zpívat Knockin‘ on Heaven‘s Door, já se hroutím a zpívám nejlepší píseň všech dob s novými přáteli kolem. Dáváme si společně panáka, všichni se objímají, takhle to tady prostě chodí.
Podvečerní koncert, takzvaný „Legends Slot“ Roda Stewarta, byla jedna z mála věcí z programu, která byla mým opěrným bodem. O to víc, že hostem byl Ronnie Wood z Rolling Stones. To moře slz a dojetí, ta profesionalita ve všem, naprosto strhující prezentace i kapela. „Já asi neznám žádnou písničku od Roda Stewarta, to je asi blbý, co?“ šeptá mi Šárka, když si najdeme skvělé místo skoro pod pódiem. Jasně, že znala. Stejně jako já a 100 000 lidí s námi. Proplakala a prozpívala celý koncert, stejně jako já. Skladba People Get Ready, pro kterou jsem si na Glastonbury přijel, nezazněla. Rod ji hrával s Jeffem Beckem, trochu jsem čekal, že ho právě zastoupí Ronnie Wood, ale nestalo se. Asi je to dobře. Je to poslední věc, kterou jsem nahrál s Tomášem. Jenom Bůh ví, co by to se mnou provedlo.
Finále tohohle večera patřil Olivii
Rodrigo. Její poslední album jsme chválili v podcastu NOTY VOLE!, ale stejně jsem nevěděl, co od toho naživo čekat. Přiznávám. Šel jsem na to lehce s despektem. Nikdy jsme v areálu neviděli tolik dětí jako ten večer. Někdejší hvězda Muzikálu ze střední odpálila na Pyramida Stage takovou nálož, že jsem se nebyl schopen pohnout z místa. Od začátku to nebyl žádný pop, ale opravdová rocková show se vším všudy. Její kytaristka by klidně mohla sekundovat Slashovi, bubenice by mohla hrát s Mötley Crüe. V půlce koncertu vzala Olivie do ruky akustickou kytaru a pozvala na pódium speciálního hosta. Nebyl jím nikdo jiný než Robert Smith z The Cure. Zahráli spolu Friday I’m in Loce a následně Just Like Heaven a já nevěděl, co se se mnou děje. A jelo to dál, převlékací break, fire show, kytarová sóla, loučení s festivalem, jak má být. A to proti ní hrála taková legenda, jako jsou Prodigy…
Festival má být komplexním zážitkem, spousta pořadatelů u nás to nedostatečně chápe. Víc než za hudbou, kterou nabízí každý festival, jezdím za atmosférou, zajímá mě vizuál festivalu, jak vypadá ve dne a jak se promění v noci, chci rozmanitost a pestrost, hledám překvapení, chci objevovat a zároveň mít v programu opěrný bod. Potřebuji si sáhnout, ochutnat, cítit, slyšet a vidět festival. A přesně tohle je Glastonbury.
A zase zpátky
Ze závodu s ostrovním časem tentokrát Honza vyšel vítězně. Odjezd jsme načasovali perfektně, ale to honění se za trajektem je mega stresující. Romantická plavba na smradlavém parníku a ušetřených pár desítek liber na Eurotunelu za to prostě nestojí. Trajekt nás v Calais vyplivnul jak velryba Jonáše přesně v 15:00 a já věděl, že za chvíli jsme doma. Polykal jsem kilometry jak dálniční Otesánek, přehráli jsme spoustu kapel z letošního ročníku a začali řešit, co budeme dělat příští rok. Protože v roce 2026 bude farma v Piltonu odpočívat a v údolí, kde je ten nejlepší festival na světě, se budou pást kravky, růst tráva a zpívat ptáci. Za deset hodin jsme se loučili v Praze. Kam pojedeme příští rok, zatím nevíme, ale že spolu pojedeme na festival, to je na sto procent.
Tak snad zase za dva roky.
P. S. Primavera Porto, Coachella, Lollapalooza, CMA Fest, Roskilde, nebo zboříme Mighty Sounds?