Procestovat jih Spojených států je sice sen každého, kdo se o bluesovou muziku zajímá, ale z mnoha důvodů je takový plán docela komplikovaný. Podívat se na místo, kde takříkajíc blues zastrčili do elektrické zásuvky, se zdá o dost jednodušší, všechno má člověk koncentrované v jednom městě protkaném různými druhy veřejné dopravy a mnohdy v dochozích vzdálenostech mezi jednotlivými pamětihodnostmi.
Na druhou stranu musí jet člověk do Chicaga mnohem připravenější než na jih. Zatímco stát Mississippi si svojí hudební historie hledí (z turistického hlediska toho ostatně nemá moc víc co nabídnout), označuje každou důležitou křižovatku, každý náhrobní kámen i rodný domek, buduje muzea i archivy a knihovny, pro Chicago je statut kolébky elektrického blues jen jedním z mnoha přívlastků. Mají zde rozvětvený průmysl, slavné sportovní kluby, univerzity, vědecké ústavy, anebo třeba jednu z nejzásadnějších galerií světa: v místním Art Institute of Chicago máte možnost vidět na vlastní oči minimálně deset děl, která nechybějí v žádné sebepovrchnější encyklopedii výtvarného umění. Šíření povědomí o bluesové historii tu tedy trochu pokulhává. Pokud ale člověk ví, kde má co hledat, zpravidla to najde. Anebo najde místo, kde to mohl najít ještě předtím, než to vlivem zubu času, developerů a jiných přírodních katastrof vzalo zasvé.
Hranolky zdarma
Cestu po místech důležitých pro bluesové dějiny je nejlepší začít u takzvaného „blues markeru“ v parku, kde stávalo nádraží, na němž končila vlaková trasa Illinois Central. Ano, ta, o které zpívá například písničkář Arlo Guthrie ve slavné písni zpopularizované Williem Nelsonem a dalšími countrymany City of New Orleans (tak se jmenuje vlak, který se po dráze z jihu na sever a zpátky proháněl). Právě tímhle vlakem Afroameričané z jihu přijížděli do Chicaga s vidinou lepších pracovních podmínek a menší rasové segregace. Zatímco na jihu sice měli právně pozici svobodných občanů, ale fakticky se na plantážích a farmách jednalo jen o zvolnění otrokářského systému, v Chicagu sice byli také přísně odděleni od bílé komunity, ale v zásadě byli svými pány jak po pracovní, tak sociální stránce.
Z nádraží směřovali cestovatelé hlavně do tzv. South Side, jižní čtvrti Chicaga, která byla de facto ghettem. V něm přistěhovalci žili a bavili se, pracovali samozřejmě všude, kde pro ně bylo místo. Hudebně talentovaní, a nebylo jich málo, samozřejmě měli ambice vydělávat si hudbou, nebo se jejím prostřednictvím aspoň přiživovat. Zásadním bodem na mapě Chicaga pro ně byla Maxwell Street. Ulice původně v židovské čtvrti, která byla tržištěm s každodenním provozem. prodávalo se tu úplně všechno, na co si lze vzpomenout, na ulici se vařilo a peklo jídlo, popíjely nápoje všeho druhu a mezi tím vším seděli bluesoví muzikanti a ucházeli se o přízeň posluchačů. Právě tady, a později v klubech, došlo k postupnému, ale relativně vlastně velmi rychlému přerodu akustické muziky v elektrickou. Ruch velkoměsta byl něco úplně jiného než laciné černé nálevny na jihu, kde muzikant vystačil s akustickým nástrojem a hospodský ruch dokázal „přeřvat“. Jak hlučná ulice Maxwell Street, tak posléze divoké kluby v South Side vyžadovaly hlučnější zvuk, a tedy jednak amplifikaci, jednak obložení hlavního interpreta dalšími muzikanty, tedy hlavně rytmikou, ale i pianem a zesílenou foukací harmonikou – to je nejtypičtější složení kapely hrající chicagské blues ostatně dodnes.
Dnešní Maxwell Street je úplně jiná, než jak ji známe z dobových dokumentárních snímků anebo třeba ze slavné scény z filmu The Blues Brothers. Ano, právě sem si jdou Dan Aykroyd a John Belushi vyzvednout do kapely Matta Guitar Murphyho, kterého odmítá na nějaké „pochybné muzikantské štace“ pustit jeho manželka Aretha Franklin, majitelka hospody Soul Food Café, před nímž hraje coby pouliční muzikant John Lee Hooker s kapelou.
Někdejší lokaci filmové restaurace vám dnes ukáže průvodkyně po Maxwell Street, pokud si ji objednáte. Jinak ulice, z velké části zbouraná, žije svým ospalým životem, její velkou minulost připomínají jen sochy a objekty na chodnících, a vlastně jedinou opravdu původní „atrakci“, která pamatuje nejslavnější éru ulice, je fast food Jim’s Original, který je na svém místě od roku 1939 a ke všemu, co si zde koupíte, vám dá balík hranolků zdarma…
Na zelené louce
Ten, kdo se nejlépe osvědčil na Maxwell Street, mohl pomýšlet na to, že si zahraje v některém z klubů a že při ještě větším úspěchu bude postupem času jeho rezidentem, tedy muzikantem, který má na tom kterém místě svoje pravidelné večery, kdy jej budou moci fanoušci vidět na pódiu. Tyto kluby původně – mluvíme o druhé polovině čtyřicátých a padesátých i šedesátých letech minulého století – byly výhradně v South Side a až na zřídkavé a víceméně „tolerované“ výjimky byli návštěvníky i účinkujícími Afroameričané. Paradoxně byla klubová pódia jedním z velmi málo míst, kde černí Američané měli nadvládu nad bílými a bílí zájemci se museli hodně snažit, aby je „domácí“ vzali mezi sebe. Mezi prvními takhle přijímanými byli třeba dodnes hrající harmonikář Charlie Musselwhite nebo dva dnes už nežijící muzikanti, kytarista Mike Bloomfield a harmonikář Paul Butterfield.
Dnes už kluby v South Side nenajdete, ale zjistíte-li si jejich adresy, můžete se alespoň podívat na místa jejich „odpočinku v pokoji“. Tak například někdejší Theresa’s Lounge dodnes stojí, ale nevypadá to, že by cokoli nasvědčovalo jeho rekonstrukci. Jednalo se o skutečně proslavenou palírnu, jíž prošel každý, kdo v chicagském blues něco znamenal. Majitelka klubu Theresa Needham, přezdívaná „Kmotra chicagského blues“ a proslulá tím, že chodila po svém klubu ozbrojená revolverem, aby mohla srovnat případné půtky, klub otevřela v roce 1949 a na klasické adrese působila až do roku 1983, pak na pár let klub přestěhovala a v roce 1992 zemřela.
Další slavnou lokací byl 708 Club, kde koncertoval – pokud byl ve městě – pravidelně každý týden Muddy Waters, vůbec nejpodstatnější postava dějin chicagského blues, který přijel z Mississippi do Chicaga mezi prvními posléze elektrickými bluesmany, už v roce 1943. Dnes je na místě klubu zachovalé průčelí, ale na zbytku je staveniště, zjevně však nikoli za účelem obnovení klubového provozu.
Nejmladší z klasických klubů v South Side byl Checkerboard Lounge, který vznikl v roce 1972 a jeho spolumajitelem byl kytarista Buddy Guy, dnes úřadující bluesový král a – jak uvidíme dále – zcela klíčová postava dnešního Chicaga. V roce 1981 tady došlo k pamětihodnému setkání, označovanému za jeden z nejslavnějších jam sessionů v dějinách bluesové hudby. Když byli Rolling Stones v Chicagu, přišli se večer do Checkerboard Lounge podívat na koncert Muddyho Waterse, muže, který byl pro jejich hudební kariéru naprosto zásadní, zdaleka nejen proto, že je autorem a interpretem písně Rollin‘ Stone, podle které si vzali jméno. V průběhu večera se nebývale uctiví a pokorní Stouni osmělili a s Watersem a jeho kapelou si zahráli pár kousků – nahrávka vyšla mnohem později na hudebních nosičích i na videu. Smutné je, že v roce 2003 klub skončil a, vágně řečeno, do pár let spadl. Dnes na jeho někdejší adrese najdete zelenou louku a nabídku k jejímu zakoupení.
Takže vlastně jediné, co v South Side sice také vypadá tristně, ale snad je na obzoru jakás takás naděje, je dům Muddyho Waterse. Ten si jej koupil poté, co začal díky svým bluesovým nahrávkám bohatnout, a to přímo na okraji černé části South Side sousedící s bílou – to aby naznačil svoje společenské postavení. V tomto domě nejen slavný muzikant a hitmaker žil s rodinou, ale měl tu také zkušebnu a jeho dům byl vůbec jakousi křižovatkou, na každé se průběžně potkávalo celé muzikantské Chicago. Dům je sice v poměrně dezolátním stavu, ale evidentně dochází k rekonstrukci a jeho současní majitelé, Watersovi potomci, mají v plánu jeho přestavění na muzeum slavného předka.
Bluesová Abbey Road
Když jsme u těch muzeí, Chicago má v souvislosti s blues pouze jedno jediné. Je to škoda a je to i trochu absurdní, když si toto velkoměsto srovnáme třeba s Memphisem, ve kterém jsou hudební muzea na každém kroku (jen namátkou bývalá studia Sun a Stax, muzeum soulu a blues, rodný dům W. C. Handyho, Bluesová síň slávy, o Elvisově Gracelandu nemluvě).
Naštěstí je toto chicagské muzeum na tom historicky vlastně nejdůležitějším místě: v sídle bývalého studia a vydavatelství Chess Records. Které nyní spravuje nadace jeho talentscouta a producenta, autora mnoha bluesových standardů Willieho Dixona.
Chicago bylo „zaslíbenou zemí“ pro nahrávání bluesmanů ovšem už mnohem dříve, než došlo k elektrifikaci žánru. Od dvacátých let zde působila malá hudební vydavatelství, ochotná černé muzikanty nahrávat a hlavně schopná je i dobře prodávat, a tak mnozí z nich odjížděli z jihu do Chicaga, kde nahráli svoje písničky a mnoho z nich do jisté míry zbohatlo – klasickým příkladem je třeba zakladatel texaského blues Blind Lemon Jefferson, skvělý slepý kytarista, zpěvák a písničkář, který si údajně v Chicagu nahráváním vydělal tolik, že si mohl pořídit auto s řidičem. Mezi v Chicagu nahrávané umělce patřila už v polovině třicátých let třeba i Memphis Minnie, nejen zpěvačka, ale také brilantní kytaristka a písničkářka, jedna z vůbec prvních žen v populární hudbě, které působily profesionálně ve všech třech disciplínách, tedy vokální interpretky, autorky i instrumentalistky. A v neposlední řadě patři k exponentům blues v Chicagu ještě předtím, než zde vznikla elektrifikovaná scéna, pro kterou je terminus technicus „chicagské blues“ používán, Big Bill Broonzy, umělecky vlivný a žánrově všestranný hudebník, který byl jedním z velkých idolů samotného Muddyho Waterse.
Zásadní změnou v chicagském nahrávacím průmyslu ovšem byl vznik značky Chess Records, kterou založili roku 1950 bratři Leonard a Phil Chessové, původně polští židé, jako následnickou firmu tři roky fungujícího labelu Aristocrat. Do jejich stáje patřila největší esa první a druhé generace chicagského blues – Muddy Waters, Howlin‘ Wolf, Little Walter, Sonny Boy Williamson, Koko Taylor, Etta James. Ale taky Chuck Berry a Bo Diddley, první rock‘n‘rolleři, kteří byli se svými ranými nahrávkami pro Chess Records velkými kasovními trháky směrem k bílému posluchačstvu.
Dnes na adrese Chess Records najdeme, jak už bylo řečeno, muzeum, které je primárně věnováno Williemu Dixonovi, jenž napsal řadě zmiňovaných interpretů jejich velké hity, v jejich nahrávkách hrál na kontrabas (který je tu samozřejmě také vystaven), desky produkoval, ale také po klubech sháněl nové potenciální hvězdy pro firmu. Ta se držela ve své základní podobě do roku 1975, posléze se tu a tam objevovala v různých následnických podobách. Po pravdě řečeno, tak moc toho k vidění v muzeu není, ale všechno vynahradí „pocit“, který musí nasát všemi póry každý fanoušek chicagského blues, když si uvědomí, že právě tady byly natočeny jeho oblíbené nahrávky – podobně se jistě cítí fanoušek Beatles v Abbey Road.
Nakup, dostaneš autogram
Chicagské blues ale není jen termín z učebnice hudební historie. Jeho scéna existuje dodnes a je velmi hezky rozvinutá. Má svoje klíčové vydavatelství, žije svým klubovým životem, a v první řadě má svůj gigantický festival.
Leaderem bluesového vydávání alb je už od roku 1971 Alligator Records. Tehdy firmu založil mladý bílý bluesový nadšenec Bruce Iglauer, který jí šéfuje dodnes, a vydává ta největší jména bluesového světa – na jeho značce ze současných hlavních jmen najdete třeba pěveckou bluesovou královnu Shemekii Copeland nebo Christonea Kingfishe Ingrama, asi největší hvězdu mladé bluesové kytary. Sídlo vydavatelství ovšem připomíná skladiště bez ladu a skladu, které je ovšem pro bluesového fanouška doslova rájem. Při naší návštěvě zde zrovna pobýval interpret nejaktuálnějšího vydaného titulu, kytarista Toronzo Cannon, k prohlédnutí byl ale i kout, v němž je dlouhá desetiletí zkušebna alligatorských interpretů, kteří se zde připravovali na svá turné, takže si zde podávaly dveře skutečně ty největší osobnosti bluesové hudby posledních padesáti let. Je tu cítit podobný spirit jako v Chess Records, jen logicky o desítky let modernější. A hlavně, Alligator Records není muzeum, nýbrž živý organismus, který je plnocennou součástí aktuálního chicagského hudebního života.
Dnešních klubů v Chicagu funguje kolem deseti, ale ty nejvýznamnější a nejzajímavější jsou tři. Každý je úplně jiný, každý žije úplně jiným životem. Tím jaksi nejrodinnějším, nejmenším a také nejpřátelštějším vůči muzikantům i návštěvníkům je nepochybně Rosa’s Lounge. Není divu, že se zde hudebníci scházejí na pokec i zahrání i mimo vlastní „kšefty“ (podobně jako třeba v pražském Jazz Docku). Klub je lehce omšelý, na rozdíl od amerických zvyklostí v tomto ranku nepodává jídlo, jen nápoje, a muzikanti o pauze mezi bloky normálně posedávají na baru a vybavují se mezi sebou i s fanoušky. Klub založil původně italský bluesový fanoušek Tony Mangiullo, který se – jak tvrdí docela vtipná historka – na konci sedmdesátých let opil v Milanu s harmonikářem Juniorem Wellsem a kytaristou Buddym Guyem, ti mu dali svoje adresy a řekli mu, že příští láhev si dají v Chicagu. Z Tonyho se stal pár let nato imigrant a v roce 1984 si otevřel klub pojmenovaný po své matce Rose. O tom, zda zmíněná láhev se dvěma chicagskými pokušiteli skutečně padla, historie způsobně mlčí. Jisté však je, že drink s majitelem si při své návštěvě Chicaga v prezidentské funkci dal náš Václav Havel, čehož si klub dodnes považuje a na čestném místě vystavuje zvětšené výstřižky z tisku, které tuto událost reflektovaly.
Radikálně odlišnou atmosféru má klub Kingston Mines. Doslova ratejna, dva velké sály, dvě pódia, dvě na střídačku set po setu se střídající kapely, přelévající se publikum, i ve chvílích, kdy se nehraje, obrovský ruch stovek hrdel. Nic pro milovníky poklidného klubového života a šeptání do ouška. Nicméně i ti si s největší pravděpodobností zvyknou. I když je klub plný, kupodivu nevázne ani obsluha u barových stolků, ani přímé objednávky na baru, funguje i docela dobré, rychle připravované a finančně kupodivu nepřepálené jídlo v samostatném okénku. Klub vznikl v roce 1969 jako původně divadelní, v němž se mimochodem v roce 1971 odehrála světová premiéra muzikálu Pomáda, který se posléze přestěhoval na Broadway, a hlavně na filmová plátna s Johnem Travoltou. Blues se zde hraje od roku 1973 dodnes a jde o nejstarší nepřetržitě fungující bluesový klub v Chicagu. Byť za covidu měl namále a musel požádat o finanční výpomoc svoje štamgasty. A jejich pomoc skutečně klub zachránila, přestože se zde teď už nehraje každý den jako dřív.
Dnes nepochybně nejslavnějším klubem v Chicagu je Buddy Guy’s Legends. Pro mnohé je synonymem nočního bluesového života ve městě, zároveň ale ze všeho nejvíc připomíná turistickou atrakci. Klub si otevřel Buddy Guy, když odstoupil od spolumajitelství Cheskerboard Lounge v roce 1989, na současné adrese je od roku 2010. Bylo tu natočeno několik živých alb, samozřejmě hlavně Buddyho Guye a jeho hlavních parťáků, jako byl harmonikář Junior Wells. Guy rozhodně nenechává nic náhodě, je tu proslulá kuchyně inspirovaná jeho rodnou Louisianou, točí se tu jejich vlastní pivo Buddy Brew, jakmile do klubu vejdete, první, čím musíte projít, je bohatě zásobený stánek s merchem, kde můžete pořídit víc než desítku druhů triček s motivy klubu nebo pana majitele, jím signovaných desek, trsátek, plakátů, ale i ikonických puntíkatých kytar typu Fender Stratocaster. Když máte štěstí, a to my jsme v červnu měli, přijde i sám „Boss“, zajamuje s koncertující kapelou (v tomto případě to byl světový harmonikář Billy Branch & The Sons of the Blues), pak se postaví k pultu s merchem a podepisuje se a fotí s návštěvníky. Základním předpokladem ale je koupit si něco na místě, předměty donesené odjinud jako by nebyly. Prostě tvrdý byznys. Který ovšem nijak nesnižuje to, co Buddy Guy ve světě blues v současné době znamená.
Tohle není hudba pro starý
Hlavní událostí prvního červnového týdne v Chicagu je samozřejmě Chicago Blues Festival, který se letos konal od 6. do 9. června. Zahájil jej večer v divadle Ramova, ve kterém se o pódium rozdělili zmíněná Shemekia Copeland s jedním z předních chicagských kytaristů Ronniem Bakerem Brooksem. Samozřejmě všechno vyvrcholilo hromadným jam sessionem, k němuž se v písni Sweet Home Chicago, jednom z nejslavnějších bluesových standardů a neoficiální hymně města, kromě zúčastněných primárně na pódiu přidali i renomovaní diváci z hlediště, Billy Branch a Brooksův bratr Wayne. Pohodlí na baru dali přednost další přítomní
muzikanti, držitelé Grammy Mr. Sipp a jmenovaný Kingfish Ingram – škoda, už tak silný zážitek mohli ještě zdůraznit.
Hlavní část festivalu probíhala na třech pódiích v Millenium Parku v centru Chicaga. Dvě menší stage hostily méně známé, ale nikoli méně kvalitní interprety, z nichž skutečně jako rána pěstí mezi oči zapůsobila zpěvačka a kytaristka Melody Angel, a i mnozí další.
Na hlavní scéně v takzvaném Pritzker Pavilionu, překrásné futuristické stavbě, kterou před dvaceti lety vyprojektoval slavný Frank Gehry (mj. spoluautor pražského Tančícího domu, ale i galerie Louis Vuitton Fondation v Paříži apod.), se střídaly velké hvězdy jak revivalistického, akustického pojetí blues (Corey Harris), tak ryze současné verze žánru (memphiští Southern Avenue nebo saxofonistka Vanessa Collier s brilantní kytaristkou a aktuální držitelkou Blues Music Award Laurou Chavez po boku), vyvrcholením třídenního maratonu pak byl koncert místní ikony, už několikrát zmíněného Buddyho Guye.
Festival založila v roce 1984 Lois Weisberg, tehdejší hlavní zmocněnkyně chicagské radnice pro kulturu a velká bluesová příznivkyně, a to jako poctu Muddymu Watersovi, který zemřel o rok dříve. Od té doby hrál na festivalu asi opravdu každý, kdo v americkém bluesovém světě něco znamená, od absolutních legend až po čerstvé objevy toho kterého roku, jež vybírá pětadvacetičlenný dramaturgický výbor složený z pořadatelů, muzikologů, novinářů i hudebníků.
Pohled do mnohatisícového publika vyvrací, alespoň na americké poměry, hned několik předsudků. Blues zde není „hudba pro starý“, chodí sem a na každém volném místě areálu piknikují příslušníci všech generací, od důchodců s chodítky po vyšňořené krásné mladé holky. Dává na frak i zavedené polopravdě, že blues už dnes v Americe poslouchají jen bílí, Afroameričany zajímá jen hip hop: publikum je dokonale promíchané a z reakcí mladých černých dívek i chlapců lze usuzovat, že hudba jejich dědečků pro ně je stále živá. Samozřejmě, návštěvnosti hraje do ruky, že festival platí kromě sponzorů chicagská radnice a jeho vstup je bezplatný. Ale stejně: šel by někdo z nás někam, kde by se celé odpoledne a večer otravoval, i kdyby to bylo zadarmo?
Sport, gangsteři a blues
Chicago je jedním ze zásadních míst na hudební mapě světa. Mohli bychom mluvit i o dalších žánrech. Právě tady natočil jako dvacátník svoje nejlepší a skutečně přelomové nahrávky Louis Armstrong ještě předtím, než pochopil, že nejlepší byznys bude předstírat bílým, jak vypadá „pravý černý jazzman“ se svítivě bílými zuby a kapesníkem v ruce. Právě tady doslova hýřila tvrdá jazzová avantgarda. Právě tady se mimořádně dařilo hard coru. Právě tady měl svoje legendární studio nedávno zemřelý Steve Albini. Atakdále atakpodobně. Ale elektrické blues? To je prostě pro Chicago v hudbě to nejtypičtější. Sweet Home Chicago.
A víte, kde to poznáte nejlíp? V obchodech se suvenýry. Kromě bezzubých triček, tašek a kšiltovek s pouhým nápisem Chicago nebo Windy City, jak zní všeobecně známá přezdívka města, tu zpravidla najdete cetky s motivy tří základních okruhů: sportovního klubu Chicago Bulls, neblaze proslulého gangstera Al Caponeho a… Muddyho Waterse.
Co je chicagské blues?
Hudební styl, který vznikl ve čtyřicátých letech dvacátého století, byl důsledkem takzvané Velké migrace, v jejímž rámci se z chudých zemědělských oblastí Spojených států přesouvali Afroameričané na průmyslový sever, a to jednak za prací, jednak s vidinou menší rasové segregace. Mezi nimi byla spousta hudebníků, kteří se věnovali bluesové hudbě v jeho jižanské kolébce. Ve velkoměstě museli svůj projev elektrifikovat a značně zesílit, vznikly zde kapely s nástrojovým obsazením, které se později rozšířilo jako základní v rokenrolu a rockové hudbě. Hlavními postavami chicagského blues byli Muddy Waters, Howlin‘ Wolf, Willie Dixon, Little Walter a další. Chicagské blues je základem, od něhož se odvinul rokenrol (přímo z prostředí chicagské bluesové scény pochází například Chuck Berry nebo Bo Diddley) a bylo hlavním zdrojem inspirace pro kapely takzvané britské invaze v první polovině šedesátých let, kterou reprezentovali Rolling Stones, Yardbirds nebo Animals, ale třeba o něco později také Led Zeppelin. Chicagské elektrifikované blues je tak vlastně úplným základem naprosté většiny hudby, kterou posloucháme dnes, zejména všech odrůd rocku. Prosáklo ale i mnohem dále, výrazně ovlivnilo například i rapovou a hiphopovou kulturu, s níž má společné některé rysy hudební struktury, sociální rozměr i pouliční původ. Mnozí rapoví tvůrci ostatně samplují fragmenty ze starých bluesových nahrávek a kapely jako Public Enemy jsou velkými obdivovateli chicagského blues.