Když přesně podle časového plánu v 19:30 na hlavní festivalové pódium nastoupil Nick Cave s kapelou The Bad Seeds v zádech a odstartoval svůj set, netrvalo ani 30 vteřin a seběhl po můstku na plošinu před diváky v prvních řadách. Nakláněl se nad ně, dotýkal se jejich rukou a vyhledával oční kontakt. Byl tu prostě pro ně. A neseděl-li zrovna za klavírem, strávil na plošině před diváky notnou část celého koncertu, přičemž v některých skladbách to ještě povýšil na další úroveň. Stoupal si divákům na ramena a písně odzpíval přímo nad jejich hlavami. Tato blízkost dodávala celému vystoupení, přestože se odehrávalo v otevřeném festivalovém prostoru, na intimnosti a intenzitě. Když jsem první dva songy sledoval Cavea z bezprostřední blízkosti z foto pitu, neviděl jsem jen frontmana, ale skutečného kazatele ovládajícího zaplněnou plochu lidí ochotných se za ním oddaně vypravit do nebe nebo do pekla. A v průběhu setu jsme byli opravdu na obou místech.
Od úvodních skladeb bylo zřejmé, že Cave zůstává jedním z nejcharismatičtějších frontmanů současnosti. V osmašedesáti letech se po pódiu pohybuje s energií člověka o několik dekád mladšího a během chvíle se mu podařilo vytvořit pocit, že celý prostor festivalu byl vytvořen pouze pro tuto chvíli a pro tento jediný koncert. Velkou zásluhu na tom má i Warren Ellis, který je druhým ústředním bodem celého ansámblu na pódiu. Jeho housle, syntezátory i zdánlivě chaotické pohyby po scéně dodávají skladbám napětí a neklid. Tam, kde Cave představuje autoritu kazatele, Ellis ztělesňuje nespoutanou energii. V některých chvílích jsem, ač nerad, spouštěl svůj zrak z Cavea a fascinovaně sledoval Ellise připomínajícího šíleného vědce hudby. Za zmínku stojí i přítomnost Colina Greenwooda v sestavě The Bad Seeds. Baskytarista Radiohead, který dočasně nahradil Martyna Caseyho, vnáší do zvuku Bad Seeds novou dynamiku. Zatímco Caseyho styl je syrový a přímočarý, Greenwood do skladeb jako Tupelo vkládá preciznost a téměř funkový podtón. Je fascinující sledovat, jak se jeho „radioheadovská“ rozvážnost doplňuje s nespoutaným, až chaotickým projevem Warrena Ellise. Přesto však za vrchol aranží skladeb považuji práci s gospelovými vokalistkami. Jejich hlasy se v otevřeném prostoru letňanského letiště neskutečně klenuly a dodávaly písním rozměr, který nahrávky jen naznačují.
Setlist v Letňanech kopíroval evropskou šňůru a byl mistrovskou lekcí v dramaturgii. Od úvodních, gradujících songů Get Ready for Love a From Her to Eternity, přes intimní klavírní balady jako Joy nebo Bright Horses, ve kterých se Cave vrací ke své zranitelné podstatě, až k hitům jako Henry Lee nebo Red Right Hand. Byl to vlastně průřez jeho tvorby, z žádného albanezazněly více jak dvě skladby. Závěr setu patřil až mrazivě intimní baladě Hollywood. V ten moment se obrovský letištní prostor v Letňanech na několik minut neuvěřitelně ztišil. Byla to jedna z těch chvil, kdy se hudba stává čistou emocí. Cave jako by dokázal zastavit čas. Byla to chvíle absolutního soustředění, která tvořila fascinující kontrast k předchozí energii. Tím to ale nekončilo úplně. Kapela si pro nás v přídavku připravila silnou tečku ve formě klasiky The Weeping Song a křehké Wide Lovely Eyes, aby se s námi Cave již definitivně rozloučil naprostou klasikou Into My Arms, při které snad každý musel mít husí kůži.
To, co jsme zažili, nebyl jen hudebně brilantní a emocionálně intenzivní koncert, bylo to okno, které umožnilo nahlédnout do Caveova nitra, do nejhlubších a nejpoškozenějších zákoutí jeho duše, plných emocionální tíhy, kterou v sobě nese. Nick Cave také přijel připomenout, že i v tom největším hluku dnešního světa má smysl hledat krásu, hloubku a smíření. Byl to zcela jednoznačně jeden z vrcholů letošní festivalové sezóny, ne-li ten úplně nejvyšší.
Nick Cave & The Bad Seeds, 20. červen 2026, Metronome Prague
