Natočil prozatím třiadvacet studiových nahrávek, další desítku pak tvoří koncertní alba, a početně narůstající seznam doplňuje ještě i zhruba pětadvacet soundtracků a záznamů mluveného slova. Přesto recenze s negativním hodnocením tvoří v tom všem množství poměrně malou množinu. U nás má Nick Cave silnou komunitu příznivců a od prvního vystoupení v Lucerně v roce 1992 se opakovaně a rád v nejrůznějších sestavách i projektech vrací. Hudebník, jehož letos v květnu potkala další tragédie, když mu zemřel druhý syn, má být jedním z headlinerů na letošním festivalu Metronome. Do 15. května navíc v kinech je k vidění dokument This Much I Know to Be True – o osobním a tvůrčím poutu mezi Nickem Cavem a Warrenem Ellisem. To už je hodně důvodů, proč se ponořit do jeho podmanivé hudby.
Seskupení feťáků, alkoholiků a dobrovolných dezolátů
The Birthday Party: Junkyard
(Missing Link / 4AD, 1982)
Jeho první významnější kapelu The Boys Next Door dnes znají jen ti nejskalnější fanoušci a nadšenci. Většina publika vzala Nicka Cavea na vědomí až po přestěhování z rodné Austrálie do Británie, kde svou kapelu přejmenoval na The Birthday Party. Po těch zůstala trojice desek, což je vlastně dost překvapivé, protože konstatování, že šlo o seskupení feťáků, alkoholiků a dobrovolných dezolátů není pejorativní a přehnané, ale jen pouhý prostý popis reality. Třetí a poslední album je podle všeho jen matným odrazem apokalyptických a destruktivních klubových vystoupení, které kapelu rychle proslavily na alternativní scéně, ale přesto ani s odstupem dnes nezní jako něco, co bychom doporučili psychicky labilním povahám a hledačům estétství. Nicméně spojení Caveova přirozeného a sebevědomého frontmanství a už tehdy výrazného textařského talentu, vynikající a invenční hry kytaristy Rowlanda S. Howarda a multiinstrumentálního vkladu dlouholetého zpěvákova souputníka Micka Harveyho už tehdy vyčnívalo mezi ostatní produkcí post punkových a gotických kapel, které právě zažívaly svůj vrchol. Ne nadarmo kapelu vyneslo poprvé na čelo britské indie hitparády.
Zárodek budoucí slávy
Nick Cave: From Her to Eternity
(Mute, 1984)
Po rozpadu The Birthday Party zrealizoval Cave debutové album pod svým jménem, ale ve skutečnosti ho na něm doprovází zárodek budoucí stabilní doprovodné kapely, která se po prvotním období nakonec z původních The Cavemen překřtila na The Bad Seeds. Vedle Harveyho se tu poprvé objevují i další, později i sólově úspěšné osobnosti, jako jsou kytarista Hugo Race, už s kapelou Magazine proslavený basista Barry Adamson a především Blixa Bargeld, jinak frontman německých Einstürzende Neubauten, který pak stál jako kytarista po Caveově boku dalších dvacet let. Album představuje stále velmi temnou polohu, ale zároveň přináší už výrazně méně destruktivní zvuk a obnažuje jak bluesové kořeny, tak i sklony k šansonové dekadenci.
Amerika objevuje
Nick Cave & The Bad Seeds: Tender Prey
(Mute, 1988)
Jakkoli se předchozími několika nahrávkami Cave etabloval a získával si stále víc příznivců, po čtyřech albech se zdálo, že se jeho hudební model už trochu oposlouchal. Kvůli obroušeným hranám, většímu důrazu na písničky a méně hlukaření ho začali opouštět původní věrní… ale přesně v té chvíli poprvé dokázal více projevit svůj skladatelský talent a schopnost napsat podmanivé písně. V sestavě také poprvé zavedl post stálého klávesisty (o jejichž obsluhu se dříve jen jednotliví členové příležitostně střídali) a výsledkem byly první opravdové hity, z nichž úvodní magicky gradující The Mercy Seat či rozjetá Deanna často nechybí v koncertním playlistu dodnes. Album také bylo první, které se výrazněji prodávalo i v USA.
Poprvé bez heroinu
Nick Cave & The Bad Seeds: The Good Son
(Mute, 1990)
Těžko říci, zda za to mohlo, že se Cave nejen zamiloval, ale i poprvé oženil s brazilskou novinářkou Viviane Carneiro. Kvůli ní se i přestěhoval z Evropy, a nahrávalo se tak v Sao Paulu. Ale také absolvoval první rozsáhlou a úspěšnou odvykací léčbu, která mu načas pomohla od problémů s heroinem. Každopádně poprvé natočil desku, která zní spíše něžně než temně a přináší místy až romantické balady. Nahrávka je to každopádně velmi vstřícná a určitě dobrá jako vstupní etapa při seznamování pro nové posluchače. Příznačné je i to, že album otevírá tradiční brazilská píseň a mnohé skladby jsou inspirovány gospely.
V pražské hospodě
Nick Cave & The Bad Seeds: Let Love In
(Mute, 1994)
Zpěvákova hvězda hitmakera nezávislé scény stoupá a stoupají i prodeje. Najdeme tu nejen sugestivní Do You Love Me? nebo podle pražské hospody pojmenovanou Thirsty Dog, ale především až démonickou a fatalisticky vyznívající skladbu Red Right Hand. Ta dodnes platí za asi nejčastěji využívanou Caveovu skladbu v mnoha filmech a dočkala se i řady coververzí. S The Bad Seeds tu také poprvé ve studiu, zatím jen ve dvou skladbách, hostuje houslista Warren Ellis.
Mordýřské balady
Nick Cave & The Bad Seeds: Murder Ballads
(Mute, 1996)
Nápad přepracovat dávné mordýřské balady byl velmi šťastný. Nejenže paradoxní duet s popovou hvězdou Kylie Minogue přinesl po nekonečném omílání klipu na MTV Nicku Caveovi jeho historicky největší a nejznámější hit, ale velmi povedené jsou i hostovačky Shanea MacGowana (v coveru Boba Dylana) a PJ Harvey, se kterou pak Cave po svém prvním rozvodu téměř dva roky žil. Deska pronikla z nezávislých i do oficiálních hitparád, ve Švédsku a Norsku se vyhoupla poprvé až na první příčku a jde o jediné zpěvákovo album, jehož prodeje v USA překročily 100 000 kusů.
Noblesní pomalost
Nick Cave & The Bad Seeds:
The Boatman’s Call
(Mute, 1997)
Dominantním nástrojem alba je klavír a proměna někdejšího divokého post punkera v interpreta nivých a srdcervoucích balad je dokonána. Většina nahrávky sice zaostává za skvělou úvodní písní, ale přesto je tu třeba People Ain’t No Good, která zazněla i v druhém pokračování animáku o zlobru Shrekovi. Noblesně pomalé skladby a aranžérsky minimalistický zvuk činí z desky poměrně výjimečnou záležitost i v rámci Caveovy diskografie. Zároveň jde o jednu z nejlépe kritikou oceňovaných zpěvákových desek.
Naštvanost
Grinderman
(Mute, 2007)
Závěr předchozího století nezastihl Nicka Cavea v ideálním stavu. Opět měl velké problémy s drogami, ale i s alkoholem. Nahrávky si udržovaly svou kvalitativní laťku, ale zároveň působily rozvlekle a trochu opakujícím se dojmem. V roce 2003 navíc kapelu opustil po dlouhých letech Blixa Bargeld. O to větším šokem bylo, když o tři roky později Cave představil jako vedlejší projekt početných The Bad Seeds kvarteto Grinderman, kde namísto piana vzal do ruky kytaru a kde ho doplňovali pouze tři spoluhráči z mateřské kapely v čele s dominantním Warrenem Ellisem s vizáží bezdomovce, který tu plně ukázal své multiinstrumentální schopnosti. Namísto už usedlých The Bad Seeds se Grinderman vrátili k divoké, punkově noisové smršti a některé koncerty tehdejší stabilní příznivce doslova vyděsily. Ostatně výrazné rozdělení publika na nadšenou menšinu a prchající většinu jsme mohli zažít později i na Colours of Ostrava. Navzdory velkému ohlasu však projekt Grinderman neměl dlouhého trvání, a ačkoli nikdy nebyl oficiálně ukončen, tiše se po pár letech vytratil.
Zpátky na vrchol
Nick Cave & The Bad Seeds: Push The Sky Away
(Bad Seed Ltd., 2013)
Potom, co původně vedlejšák Grinderman čile koncertoval a vydal dvě alba a The Bad Seeds opustil nejen James Johnston (jinak frontman Gallon Drunk), ale dokonce i Mick Harvey, který s Cavem hrál pětatřicet let, to vypadalo s kapelou bledě. Možná ale právě to způsobilo, že se vzepjala k neuvěřitelnému výkonu a nahrála, pokud ne své úplně nejlepší, pak jistě jedno ze svých nejzdařilejších alb vůbec. Dočasně navíc sestavu znovu posílil i někdejší člen z jejích počátků Barry Adamson. Táhlé melodie se melancholicky rozbalují do mohutných ploch, a dokonce tu Warren Ellis, ze kterého se pozvolna stal Caveův nejvýraznější spolupracovník a spoluautor už několika soundtracků, použil i dětský sbor. Album navíc nestárne, ale naopak zraje a krásní. Na obal mimochodem Cave umístil akt své druhé manželky, modelky Susie Bick.
Smrt syna
Nick Cave & The Bad Seeds: Skeleton Tree
(Bad Seed Ltd., 2016)
Po superlativech, které vyvolala předchozí deska, Cave tu další nahrával téměř dva roky. Během nahrávání tragicky zahynul jeho patnáctiletý syn a zpěvák pod vlivem nešťastné události změnil část textů. Celé album se tak nese v duchu smutku a téma smrti je jedno ze stěžejních.
Nahrávka nakonec dostala i „vysvětlující“ dokumentární film, jenž mapuje její vznik. Album také představuje mnohem experimentálnější hudbu, plnou elektronických zvuků, samplů a smyček, které mají navrch nad klasickými nástroji. Dobře tak předznamenává současnost, kdy své zatím poslední album Carnage Cave vytvořil, podobně jako už několik soundtracků, jen v duu s Warrenem Ellisem.