O support se Wóďovi a spol. postarala nová kapela Cintorinni, kterou tvoří Adam Krofian, Matěj Belko a Daniel Seversson. Cintrorinni nám letos hráli na Pontonu, leč já tam bohužel nebyl. Takže jejich vystoupení v Malostranské besedě pro mě byla premiéra.
Pánové nastoupili na pódium v bílých tenisových dresech a čelenkách na hlavách a předvedli energický set autentického kytarového nostalgického rocku, ve kterém se snoubí osdesátkový new wave s pop-rockem a české texty, které Adamovi opravdu hodně sluší, s chytlavými melodiemi. Šlape to výborně (co taky jiného o muzikantů jejich kvalit čekat) a bylo to neskutečně zábavné.
V té muzice je všechno, kde má být, má chytrost i melodie, a Adam je v češtině výborný. Ne nadarmo Šárka Hellerová v reportu ze zmíněného Pontonu napsala: „Milé Wanastowi Vjecy, drazí Tata Bojs, vážené české kapely obecně, roste vám tu nebezpečná konkurence“.
Po krátké přestávce pódium oděné do podzimních barev a ozdobené suchým listím potemnělo, a ještě, než zazněl první tón prostor prořízly zvuky přicházející bouřky. Atmosféra, která jako by předznamenala hudbu, jež se pohybuje mezi melancholií staré Prahy a energií jejích uliček. Na pódium nastoupil Wóďa s akustickou kytarou na krku, následovaný kapelou Dekorace.
Wóďovu tvorbu znám dobře. Jeho osobitá městská poetika, načichlá Malou Stranou, ale i punkovým étosem, je věc, kterou člověk buď miluje, nebo ho mine. Sólo či v duu s houslistkou Terezou Stejskalovou jsem ho slyšel několikrát, a byly to intimní, syrové a autentické momenty. Tentokrát ale přišlo něco jiného.
Přiznám se, že než jsem na křest šel, tak jsem si album nestihl poslechnout. A možná to bylo dobře. Kapelní provedení Wóďových písní pro mě totiž bylo velkým a velmi milým překvapením. Dekorace Wóďovy texty nejen podpořila, ale skutečně doslova „odekorovala“ vrstvami hudebních barev, chutí a vůní. Přitom se nestalo to, co se písničkářům občas děje, tedy to že jejich jednoduché, životem nasáklé písničky zmizí pod nánosem aranží. Tady však autenticita i přirozenost zůstaly. Kapela hrála s lehkostí i citem.
Bylo znát, že do písní nepřidávají nic zbytečně, že spíše otevírají prostor, aby vynikla slova, která často jdou na dřeň, nutí k zamyšlení, ale umí i vykouzlit úsměv. Wóďa mi připadal, že se v jejich doprovodu cítí jistěji, bylo to vidět i slyšet. Překvapením večera byl speciální host, kterým byl šéfredaktor Headlineru Honza Vedral se svým saxofonem. Jeho jednosongová intervence byla jemná a výstižná. Byl to přesně ten typ hostování, který má smysl, protože přidá atmosféru a nikoliv ego.
Když koncert skončil, měl jsem jedinou myšlenku, těšil jsem se, až si to album konečně pustím. A tak jsem to udělal hned v autě na cestě po D1. A fungovalo to. Stejně jako v Besedě. Pokud máte rádi písničky, které něco říkají, které nesou kus města a kus člověka, určitě si Wóďu & Dekoraci nenechte ujít. A jejich nové album si rozhodně pusťte.
