NAŽIVO: Žádné peklo. The Burning Hell rozdávali radost po hrstech

Ještě než pódium opanoval Mathias Kom se svou skupinou, dostal na předskokana neobvyklých 45 minut Petr Baroch vystupující pod názvem Lidská hyena. A při veškerém entuziasmu, snaze i sympatiích k interpretovi, je 45 minut v jeho podání, kdy je na pódiu sám pouze s kytarou, prostě příliš. A nepomůže tomu ani, když si v rámci svého songu střihne If My Mother Thinks I'm Happy od The Bug Club.

Hudebně nejzajímavější na jeho setu tak bylo, když na pódium přizval slamera Roberta Netuku alias Tukana a vystřihli spolu dvě věci. Především Netanjahu na tahu byla hudebně i performačně vrcholem celého setu. Jen v tu chvíli člověk zalitoval, že není jedním z mnoha cizinců přítomných v sále a rozumí textu. Přes odmítaný antisemitismus byl text tak jednostranný a mající totálně jednosměrný spin, že ani fantastický flow song zachránit nemohl. Přitom nerozumět česky, člověk by si vše mohl skvěle užít. Krystalický příklad užitečného idiota v té nejryzejší podobě.

The Burning Hell do Prahy zavítali v rámci evropské části svého turné k nejnovější, výborné desce Garbage Island. Spolu s lídrem kapely Mathiasem Komem do příjemného prostoru Kampusu Hybernská zavítali i Ariel Sharratt (basa, bicí, saxofon, zpěv), Jake Nicoll (bicí, klávesy, flétna, saxofon, zpěv) a Toby Goodshank (kytara, basa, syntezátor, zpěv). A nabídli jízdu, kterou by chtěl člověk opakovat co možná nejčastěji.

V průběhu hodinové show s dvěma přídavky kapela zahrála průřez svou tvorbou s důrazem na písničky z nového alba. Dostalo se tak na připomnínku XTC (Nigel the Gannet), zazněla No Peace i řada ptačích songů (Birdwatching, Bird Queen of Garbage Island), All I Need nebo The End of the End of the World. Kapela naopak vynechala The Last Normal Day a Empty World, dvě z nejlepších skladeb desky Garbage Island. Což je škoda, ale díky tomu, že mají The Burning Hell v katalogu takové věci jako Fuck the Government, I Love You, jež v Praze také zazněla, dá se to vstřebat snáze.

Fascinující během celé show byla nejen rotace nástrojů, ale i míst. Především basistka Ariel Sharratt a bubeník Jake Nicoll se v tom předháněli. A kde se vám na koncertě stane, že před přídavkem se hází mincí, zda další věc zahrají jedna na bicí a druhý na saxofon? Vyhrála Ariel a tak se vyřádila za škopky. Ale vyhráli všichni, protože to byla fantastická jízda, při jejíž reflexi by bylo chybou opominout i půvabné čtyřhlasy, jimiž kapela také disponuje.

Nebylo nás tam moc, možná padesát lidí. Ale nikdo z nich určitě nelitoval, že tu hodinu s kapelou strávil. Ostatně radost byla patrná i na čtveřici na pódiu. A to i díky dámám, které roztančily celý parket. Jak Mathias Kom zmínil, bylo to na pražských koncertech skupiny vůbec poprvé. A snad ne naposledy, protože s The Burning Hell se vždy vypravíte na cestu, na jejímž konci je úsměv a dobrá nálada.