Úvodem jedno upozornění – tento text nakonec bude osobnější, než jsem plánoval. Jako hudební novinář už jsem zažil stovky koncertů a v reportážích se snažím o osobní odstup a hodnocení především z hlediska srovnání: v rámci diskografie kapely, v rámci předchozích koncertů i kontextu aktuální scény a produkce. Jenže když píšete o Watersovi, dá se takový přístup aplikovat stěží. Ten pán zkrátka pozdní fázi své kariéry spojil s politikou a aktivismem natolik, že k jeho současné práci a dílu neodmyslitelně patří.
Roger Waters je provokatér, a tak trochu hysterik. Nové tvorby moc nemá, proto místo ní do médií raději posílá vzdychání, jak je na něj svět zlý, i když on chce přece jen a pouze mír. Jeho naivní pacifismus v duchu „složíme zbraně = všude bude mír“ nahrává do karet nedemokratickým režimům, ačkoliv se Waters začne vždycky rozčilovat, sotva mu to nějaký novinář připomene.
Zároveň je Waters příliš velká hvězda na to, aby takový postoj šlo odmávnout jako, jak už to v posledních letech bývá, komický postoj stárnoucího muže rozčarovaného ze světa okolo něj. Pořád je to TEN Roger Waters z Pink Floyd, kterého sledují davy fanoušků a má na ně vliv v obou směrech, buď s ním souhlasí nebo je rozčílí. To všechno se promítá i do přístupu k jeho tvorbě a koncertům. Každý, kdo někdy Pink Floyd poslouchal, na něj má názor a potřebu se s jeho myšlenkami buď ztotožnit, nebo je odmítnout.
Pro mě osobně Pink Floyd patří mezi pár kapel formujících na střední škole můj hudební vkus. The Wall, Animals a The Dark Side of the Moon pro mě byly zásadní desky, později jsem k nim přidal i Wish You Were Here. Když jsem začal dělat hudební publicistiku, našel jsem si cestu i ke starším nahrávkám se Sydem Barrettem. A protože se považuji za liberálně smýšlejícího, sledovat Watersovo směřování a aktivismus posledních let pro mě bylo mírně řečeno smutnou podívanou.
Dnes se často používá výraz „triggerovat“. Popisuje stav, kdy se člověk rozčílí z nuly na sto kvůli něčemu, na co má jasně negativní názor. Já jsem triggeroval své followery na Facebooku, když jsem na začátku Watersova koncertu sdílel fotku s popisem: „Je to egomaniak, se kterým bych se pohádal u prvního piva, ale jakmile začne hrát, prostě tě posadí na zadek.“ Podle mě je to celkem jasný popis vztahu, který k Watersovi mám. Přesto, než koncert skončil, byly pod fotkou desítky zklamaných komentářů, jejichž vyznění by se dalo shrnout jako zklamání či přímo „jdeš na jeho koncert, podporuješ Putina.“
To prostě není fér, je to hysterické předsudečné odmítání vystoupení, které přitom dosahovalo výjimečných kvalit. Roger Waters je krátce před osmdesátými narozeninami v neuvěřitelné kondici. Zároveň nutno dodat, že minimálně z půlky se na výsledném dojmu podílela jeho báječně hrající doprovodná kapela. Navíc patří mezi malou skupinu interpretů, kteří dokáží svým skladbám naživo dát nový rozměr či případně přidat grády. Na posledním koncertě na mě takto fungovala skladba Welcome to the Machine, tentokrát podobný dojem udělala Sheep.
A když v polovině koncertu přišla vsuvka věnovaná Sydu Barrettovi v podobě Wish You Were Here a Shine on you Crazy Diamond, absolutně oproštěná od veškerého politického podtextu a soustředěná jen na zesnulého kamaráda doprovázená Watersovými vzpomínkami, bylo to bez přehánění dojímavé až k slzám.
Technicky vystoupení nemělo chybu, dojem si kazil zpěvák sám svým vtíravým nutkáním sdělovat moudra a světonázor. Už jsem v Headlineru psal, že současné koncerty začíná hláškou: „Pokud patříte mezi lidi, co říkají: ‚Mám rád Pink Floyd, ale Roger Waters mě sere‘, tak se seberte a vypadněte na bar.“ Jenže pak Waters mezi písněmi řekne: „Rád chodím do baru. Víte proč? Protože tam se setkávají lidé s odlišnými názory a mluví spolu. Pojďme dneska z této haly udělat takový jeden velký bar.“ Tak já nevím, Rogere, mám jít do háje, nebo si chceš povídat?
Stejně zvláštně působí jeho deklamace ohledně lidských práv. Jak mu mám věřit, že je jejích zastánce, že brání trans osoby či lidi různé víry (jak promítal během koncertu), když zároveň ve svých názorech hájí Rusko a Čínu, režimy, kde taková práva popírají? To si zkrátka odporuje. Waters v takových momentech působí v lepším případě jako pomatenec, v horším jako člověk záměrně měřící dvojím metrem.
Roger Waters směřuje k tomu, že se stane jednou z nejvýraznějších postav hudebního světa druhé poloviny 20. století. Jakkoliv sólovky kvalitou klušou hodně pozadu za nahrávkami Pink Floyd, jeho dílo ho jednoznačně přežije minimálně o dekády. Proto si závěrem tohoto textu kladu otázku, jaká zaznívá v současnosti ve veřejném prostoru často: můžeme umělcovy názory a jeho dílo spojit do jednoho a dohromady je ve společenském kontextu soudit? Osobně zastávám názor, že ne. Je to stejné jako s filosofem Heideggerem, jeho myšlenky měly příliš velký dopad na západní společnost na to, abychom je škrtli kvůli jeho inklinaci k nacismu. Dílo spisovatele H. P. Lovecrafta mělo příliš velký vliv na popkulturu na to, abychom je smázli kvůli jeho xenofobii (a že na nás, Středoevropany, měl obzvlášť pifku). A stejně tak s odstupem času nepůjde smáznout Watersovy nahrávky kvůli jeho sympatiím k Putinovi nebo Číně, ačkoliv dnes takové snahy slýcháme.
Na to je jeho muzika příliš silná, a je jedno, zda je řeč o deskách či koncertech. Jestli ještě někdy přijede, rád si ho poslechnu znovu. Nicméně souhlasit s ním nikdy nebudu.
