Dlouho jsem přemýšlel, zda na Panteru jít. Sice jsem s jejich zásadními alby vyrůstal – ve 14 mi přišli jako nejtvrdší kapela na světě – ale jejich hudba pro mě v testu časem neobstála. A i když jsem jako starší a zkušenější posluchač docenil Dimebagovu skvělou kytarovou techniku i jeho talent pro super groovy riff, na fanouškovství bylo už pozdě. Asi mě odrazovala i ta image jižanských vidláků. Neviděl jsem důvod, proč zažít reunion, co není reunion. A už vůbec mě nezajímalo, jak to zahrají náhradníci Zakk Wylde na kytaru a Charlie Benante na bicí. Mohou to takoví veteráni zahrát jinak než dobře?
Návštěvu O2 areny jsem nakonec pojal jako příležitost zjistit, v čem kouzlo jedné devadesátkové ikony vlastně spočívalo. Za zhruba hodinu a půl dlouhý set se mi dostalo jasného vysvětlení. Hlasitého jak kráva, válcujícího a zničujícího. Stačila k tomu jednoduchá stage, projekce, sem tam nějaký ten oheň… a hlavně hudba, která fungovala sama za sebe. Člověku na místě došlo, jak hudba Pantery dokonale zatlouká naživo. Setlist přitom stavěl jen na těch největších kladivech: A New Level, Mouth For War, Strength Beyond Strength, I'm Broken, Fucking Hostile, Walk, Cowboys From Hell atd. Zpěvák Phil Anselmo se nemusel příliš namáhat s hecováním davu, ten byl napumpovaný od samého začátku. A atmosféře ani moc neubíral fakt, že od druhého patra výš byla vysočanská hala v podstatě prázdná.
Zakk Wylde má svůj kytarový styl, jediné sólo nezahrál podle předlohy, ale také žádný riff neošidil. Charlie Benante asi někde narazil na pramen věčného mládí. Jak jinak si vysvětlit, že šedesátiletý (!) bubeník hraje s takovou razancí. Basa Rexe Browna obracela vnitřnosti v těle. A už zmíněný zpěvák Phil může být lidsky trochu pitomec, ale taky je to frontman s patričným charismatem a stále ještě dynamitem v hrdle. I když přišel jen tak v kraťasech a naboso, jako kdyby právě vylezl ze svého traileru, svou roli zvládl bezvadně. Svůj zpěvácký talent potvrdil mimo jiné v sabbatovské klasice Planet Caravan ke konci setu.
Abychom snad nezapomněli, že tohle nemá být comeback, hned několikrát projekce připomněla “starý dobrý časy” s bratry Abbottovými. Bratry zakladatele připomínala i kdejaká drobnost na pódiu, stačilo se pozorně dívat. Víc než “reunion” je tak Pantera v roce 2023 spíš pocta bývalým členům. A je to pocta zahraná nečekaně přísně, zatraceně hlasitě a dost tight, jako kdyby se všichni muzikantsky znali odjakživa.
Nečekal jsem nic a dostal jsem dost poučnou lekci z hudební historie. Protože jestli Pantera zněla v devadesátkách nějak takhle, asi chápu, proč si podmanila svět. A pokud Anselmo jen tak nekecal, zřejmě se uvidíme brzy znovu.
Pantera
12. červen 2023
Praha, O2 arena
Hodnocení: 85%