Třetí den Blues Alive zahájil tradiční narozeninový koncert, tentokrát půlkulatých 75 slavil hráč na foukací harmoniku, zpěvák a publicista Ondřej Konrád. Vystoupil se svou kapelou Gumbo a zahrál směs vlastní tvorby a coverů. Blues v jeho klasičtější podobě zaznělo jen trochu, sám Konrád to v krasobruslařské metafoře označil za „povinný tanec“, z většiny šlo o jazzovější varianty, které jsou oslavenci bližší. V závěru vystoupení došlo na blahopřání, dramaturg festivalu a dlouholetý Konrádův kamarád Ondřej Bezr mu v osobním proslovu mimo jiné děkoval za formování vkusu. Původně avizovaní hosté Michal Pavlíček a Markéta Foukalová bohužel ze zdravotních důvodů nedorazili, ale i tak to byla hezká oslava pro zásadní postavu nejen českého blues.
Ondřej Konrád
Polský kytarista Robert Kordylewski vystoupil úplně sám, bez kapely, podkladů, looperu i perkusí, prostě jen s kytarou a zpěvem, a přesto se mezi hlasitějšími ostatními interprety neztratil. Formace O.J. Žlábek Band zahrála poměrně přímočaré chicagské blues s parádními sóly na foukačku od Žlábka i na kytaru od Jiřího Maršíčka. Charismatická britská zpěvačka Alice Armstrong zase předvedla působivý vokální rozsah a když v jedné písni zpívala, že kdysi se ženy jako ona upalovaly („They used to burn women like me“), ani nevěděla jak přiléhavé je to pro místní oblast s její historií čarodějnických procesů. Bluegrassovou příchuť přinesli rakouští The Lettners Combo, jejichž zvuk definovala tuba namísto baskytary. Spojení losangeleského a texaského blues nabídli dva veteráni, foukačkář Mark Hummel a kytarista Anson Funderburgh. U druhého jmenovaného jsem ocenil, jak dobře dokáže pracovat s volným prostorem v hudbě a nepotřebuje pro sólo tisíce rychlých not.
Za objev festivalu považuji skupinu Halo Rider, kterou tvoří houslistka Anne Harris a kytarista Markus James, naživo ještě doprovázeni bubeníkem Larrym Thompsonem. Anne pochází z Chicaga a dlouho hrála s Otisem Taylorem, Markus má zase zkušenosti s muzikanty z Mali a pouštním blues. Společně předvedli neskutečně energické vystoupení tvrdého, syrového bluesrocku, kde se špinavý zvuk kytary snoubil s houslemi v úžasných harmoniích, a do toho Thompsonovo bubnování mnohdy evokovalo Johna Bonhama z Led Zeppelin.
Halo Rider
Hlavní hvězdou třetího dne byl kytarista Walter Trout. Ten sice na rozdíl od Ansona Funderburgha zahranými notami rozhodně nešetřil, ale sóloval se skvělým citem i zvukem kytary, takže se to neomrzelo poslouchat. S písní Say Goodbye to the Blues vzpomenul na mentora Johna Mayalla, s novinkou Artificial se vymezil vůči umělosti světa umělé inteligence a zařadil i pár coverů, jako třeba Going Down. Novinkou oproti třeba jeho loňskému vystoupení v Praze byla účast jeho dospělého syna Johna Trouta v kapele. Ten kromě kytarových doprovodů předvedl i sympatický bluesový hlas a také si společně s otcem zasóloval. Pokud bych Walterovi měl něco vytknout, nebude to nic související s hudbou, ale jeho způsob představování muzikantů v kapele, kdy vyjmenovává, s kým vším v minulosti hráli. Jsou to působivá resumé, ale ve výsledku tak publikum tleská spíš slavným jménům než hudebníkům na pódiu.
Walter Trout, Foto: David Webr
Úplný závěr večera patřil jako každý den jam session v režii americké kapely The Claudettes se zkušeným pianistou Johnnym Iguanou a sympatickou i suverénní zpěvačkou Rachel Williams. S nimi si v průběhu festivalu zahrála třeba zpěvačka Sari Schorr, muzikanti z Cinelli Brothers, The Bad Week, The Lettners Combo nebo i domácí bluesmani jako foukačkář Matěj Ptaszek nebo kytarista a saxofonista Štěpán Kordík ze Steven’s.
Na závěr musím ještě smeknout klobouk před dramaturgií festivalu za pestrost programu, za tu kombinaci bluesových kapel různých stylů, zemí původu nebo nástrojového složení, za výběr slavných jmen i žhavých novinek. Viděl jsem všechny kapely a stejně se mi blues nepřejedlo. Tak za rok zas.