Už před začátkem jsem měl z celého koncertu úplně jiný pocit než obvykle. Z Benových shows jsem zvyklý na šílené fanynky, které se neustále překřikují a dychtivě očekávají jeho příchod. V Kongresovém centru byla atmosféra mnohem klidnější a od začátku vše působilo podstatně formálněji.
Když Ben nastoupil na pódium, které svým designem mělo připomínat nejspíš Elvise v Las Vegas, pouze stylizovaného do barev Red Bullu, samozřejmě sklidil od publika silný potlesk. Tentokrát ale nebyl hlavní hvězdou pouze on. Velkou část pozornosti na sebe strhával právě orchestr, který ho doprovázel a který přepracoval písně z jeho repertoáru.
Právě orchestr mi během koncertu doslova otevřel oči. Před začátkem jsem si nedokázal představit, jak budou některé Benovy písničky v podání s ním znít, ale byl jsem velmi příjemně překvapen. Troufl bych si dokonce říct, že řada jeho hitů zněla lépe než v původní podobě a na některé z nich se nyní dívám z úplně jiné perspektivy. Například ve Sweet chilli trumpety během refrénu nádherně zvýrazňovaly Benův hlas. Orchestr si přitom dokázal poradit i s rapovějšími skladbami, které se běžně opírají spíše o elektronický beat než o živé nástroje.
Stage nebyla postavená na obrovské světelné show, která by Bena neustále zvýrazňovala. Nebyly zde žádné ohně ani výbuchy. Přesto rozhodně nebyla nuda na vystoupení koukat. O vizuální stránku se postarali především tanečníci, kteří byli skvěle zchoreografovaní. Při některých písních Bena obklopovali, jako by vytvářeli záři reflektoru, jindy svými pohyby výrazně podtrhovali emoce jednotlivých skladeb.
To bylo vidět například u písně Smitko, která se věnuje rasismu v Česku a tomu, jak se s ním člověk může vypořádat. Právě práce tanečníků dokázala její atmosféru ještě více umocnit.
Emoce na koncertě rozhodně nechyběly. Omluva například výrazně zpomalila tempo celého večera. Ben seděl na schodech a za ním stáli zády k němu lidé v černém. Celou scénu obklopovalo něco, co mi trochu připomínalo pohřeb. Šlo o jeden z momentů, kdy koncert na chvíli úplně ztichl a soustředil se pouze na samotnou hudbu.
Porcelán umlčel i symfoniky
Ještě silnější chvíle ale přišla s Porcelánem, který Ben složil na památku svého nedávno zesnulého otce. Byla to jediná píseň celého večera, při které ho nedoprovázel orchestr. Místo něj zazněla pouze kytara. Ke konci skladby se Ben dokonce rozbrečel. V této velmi náročné chvíli ho naštěstí podržel dav, který mu začal spontánně tleskat. Bylo vidět, že mu lidé v sále chtěli dodat sílu. Propojení fungovalo.
Po této emotivní části se Ben odešel převléct a orchestr mezitím začal v sále postupně budovat napětí. Jeho návrat byl velmi epický. S producentem Osamou předvedli Asio, čímž začal divoký závěr koncertu.
Do té doby byl totiž večer poměrně poklidný. Vlastně to byl asi první Benův koncert, na kterém jsem slyšel více jeho než jeho fanynky. Najednou se ale všichni postavili a z formálního vystoupení se v okamžiku stala pořádná divočina. Ben si totiž své největší hity nechal až na konec. Těžký váhy, Nemusím nic nebo nakonec Bomby znal opravdu každý a s chytlavými refrény se do zpěvu zapojil prakticky celý sál.
Právě práce s publikem byla další věc, kterou musím pochválit. Ze začátku se dav do zpívání příliš nehrnul, přestože mu Ben dával dost jasné signály. Zpěvák to ale nevzdal a postupně si publikum získal. Zlomový moment přišel u Úžasná, kdy se s lidmi v sále domluvil, že společně zazpívají část refrénu. Nakonec to vyvrcholilo ve skutečný sborový zpěv celého davu.
Překvapilo mě také, jak málo bylo na koncertě hostů. Jsem zvyklý, že se jich na dnešních vystoupeních objeví klidně víc než pět, tentokrát se ale jejich počet dal spočítat na prstech jedné ruky. Prvním byl KOJO, se kterým Ben zazpíval jejich společnou píseň Anděl. Na začátku oba stáli na opačných koncích pódia a postupně se k sobě přibližovali.
Hned poté se objevila houslová sólistka Martina Bačová, která Bena doprovodila na ALEIAO. Právě tady mě zaujalo, jak moc dokázal orchestr změnit atmosféru písně. U skladby, která je ve své běžné podobě často využívaná především k burcování fanoušků díky jednoduchému refrénu, jsem tentokrát konečně pořádně slyšel Benův hlas.
Posledním hostem byl samozřejmě Sofian Medjmedj. Nejprve zaznělo Fancy, které je v běžném provedení velmi rychlým a tanečním songem. Orchestrální verze však byla mnohem pomalejší a dramatičtější. Následovalo MMA, což byl zároveň první moment koncertu, který doslova zvedl celý sál ze židle.
Osobně se mi vystoupení velmi líbilo. Změnilo mi pohled na řadu Benových písní a přestože jsem na jeho koncertech byl už několikrát, dokázal mě znovu něčím překvapit. Některé skladby mi díky orchestru připadaly úplně nové a jiné zase dostaly emoce, které jsem v jejich původní podobě tolik nevnímal.
Ve výsledku jsem vůbec nečekal, jak dobře si Benova hudba s orchestrem sedne. Red Bull: Symphonic tak nebyl jen dalším Benovým koncertem, ale spíš novým pohledem na jeho vlastní tvorbu.
Verdikt: 85 %
Red Bull Symphonic with Ben Cristovao, 30. září 20206, Kongresové centrum Praha