Její vystoupení jsou promyšlená do posledního detailu – nejen interpretačně, ale i kostýmy a světly, která nejsou zamýšlena na efekt, ale pro dotvoření magie okamžiku.
Poprvé Barbara Hannigan publikum okouzlila svou interpretací Zpěvů země a nebe Oliviera Messiaena a náročné skladby Jumalattaret Johna Zorna. Jejím partnerem na intimně působícím pódiu Rudolfina byl 20. května výborný francouzský klavírista Bertrand Chamayou.
„Dráždím publikum i hudebníky.“ Připomeňte si titulní rozhovor s Barbarou Hannigan v časopise Classic Headliner.
Soprán Hannigan směle vybírající výšky nestaví na odiv svou zářivost, ale je v něm cosi naléhavého, co na první místo vždycky klade sdělení skladatele a prožitek interpretky. V Messiaenovi vynikla snovost a transcendentálnost jeho hudby, které Hannigan se Chamayou dodali barevnost, jemnost a přesnost v rytmických detailech. O Zornově Jumalattaret, inspirované finskou Kalevalou, Hannigan prohlásila, že si nebyla jistá, zda ji někdy zvládne nastudovat. Interpretačně velmi těžkou skladbu však s klavíristou provedli suverénně a již první sledy tónů uvolnily emoce tak silně, že se posluchač dokázal podívat do vlastního nitra.
Mnoha proudy a žánry inspirovanou skladbu zpěvačka doprovází koloraturou i výkřiky, deklamuje nesrozumitelná slova, šeptá, vydechuje tóny pod ozvučnou desku klavíru, jako by je tam zavírala. V závěru se mi vybavila její slova: „Jako bych sama sebe převrátila naruby a řekla: ,Tady jsem.´“
Zatímco v Zornovi zapůsobila Hannigan jako mocná i zranitelná bohyně, v dalším komorním koncertu (24. května) s Belcea Quartet ovládla prostor Dvořákovy síně Rudolfina svým nádherným hlasem. V Hindemithově cyklu písní Melancholie zněly měkkost, sotva slyšitelná pianissima, fráze jako houpající se vlnky, z její interpretace vyzařovaly síla a neafektovanost výrazu. Belcea Quartet je jedním z nejlepších světových souborů a dokázal to i ve Smyčcovém kvartetu č. 2, op. 10 Arnolda Schönberga. První dvě věty Mässig a Sehr Rasch svým účinkem posluchače zmrazily.
Znepokojující i lahodné souzvuky, velké vášně, které je třeba zkrotit, ostré fráze, výkřiky nástrojů i ztišení. Přichází však třetí věta Litanei jako vrchol beznaděje. Hlas zpěvačky se krásně pojí s barvou kvarteta, klene se nad ním, její tvárný a pohyblivý hlas osciluje mezi výškami a hloubkami, nic není samoúčelného, každé slovo stejnojmenné básně Stephana George vyznívá, jako by ho Hannigan žila. V poslední části Entrückung si zpěvačka pohrává s tóny, přechází do polozpěvu, nádherný souzvuk smyčců a účinek zpěvu jsou velmi intenzivní a při závěrečné katarzi si člověk řekne, že hudebně už nemůže být nic víc.
Ale může. Přišel totiž Lidský hlas Francise Poulence a Jeana Cocteaua (26. května), vrchol pražskojarních vystoupení Hannigan. Zpěvačka ztvárňuje zraněnou ženu opuštěnou milencem, s kterým (možná?) právě telefonuje. Prosí o lásku, žadoní, slibuje, vysvětluje, je hysterická i schoulená do sebe. A divák neví – žije ta žena na jevišti v realitě, nebo jsou to její představy, které jí mají ulevit, nebo dovést až k sebedestrukci? V tričku a plátěných kalhotách, punkerských botách stojí Barbara Hannigan jako dirigentka a současně zpěvačka před Českou filharmonií, která visí na každém jejím pohybu, nad orchestrem je umístěno velké plátno, na nějž tři kamery snímají pohyby a detaily obličeje protagonistky. Hannigan zpívá, deklamuje, tančí, boxuje a přitom diriguje.
Když skončí, nikdo z návštěvníků si není jist, jestli ten sen nepokračuje, nebo se ocitli zpátky ve skutečnosti. Pětapadesátiletá umělkyně dovede neuvěřitelně stírat hranice mezi skutečným životem a uměleckým dílem.
Naposledy vystoupila Hannigan s Českou filharmonií 2. června. V první půlce dala do kontrastu skladbu Charlese Ivese Nezodpovězená otázka, premiérovanou v roce 1946, s klasicistní Haydnovou symfonií Na odchodnou. Její půvab vyzněl o to víc, že hudebníci i s dirigentkou opravdu jeden po druhém odcházeli z pódia. Ostrý programový střih se konal i v druhé půli.
Zahloubanou a křehkou Zjasněnou noc Arnolda Schönberga Hannigan svýma rukama i tělem doslova zhmotnila, muzikanti se dobře adaptovali na její tělesné dirigování, občas jim mizela i pod dirigentským pultem, ale bylo slyšet, jak její vizi vycházejí vstříc. Oslnivý vyvrcholením jejího pražského vystupování byla suita z muzikálu George Gershwina Crazy Girl z pera Billa Elliota a Barbary Hannigan. V jejím neopakovatelném podání zazněly proslulé melodie But Not for Me, Embraceable You a I Got Rhythm. Energie zpěvačky, její krásný hlas, smysl pro styl a obrovský profesionální nadhled byly fantastickou tečkou za jejím hostováním v Praze.