Tomu například odpovídá, v dobrém slova smyslu, zábavná směsice stylů oblečení, kterou jsme mohli pozorovat i 12. listopadu v Kongresovém centru v Praze.
Všechny tři koncerty, které Ludovico Einaudi odehrál v posledních téměř 10 letech v Praze (2014, 2018, 2023), měly svým způsobem podobnou kostru a sázely naštěstí i na stejný prostor Kongresového centra v Praze. A neříkám to jen proto, že ho mám tři minuty z domova. Na bezmála dvouhodinový poslech člověk potřebuje pohodlí, klid, kvalitní sál a zvuk. To vše tohle místo nabízí.
Aktuální koncert držel tradičně úvodní sólo část ve velmi intimní atmosféře. Einaudi odehrál sám zhruba polovinu loňského alba Underwater. Pak už došlo na tradiční koncertní hosty, letošní tříčlenná sestava (housle, cello, perkuse) byla o něco skromnější než například ta v roce 2018. Einaudi diváky pozval na výlet k sérii Seven Days Walking, právě po této hudebně intenzivnější části se dočkal prvního bouřlivého potlesku ve stoje. Následoval návrat k několika sólovým skladbám a tradičně vygradovaný závěr celého večera v podobě Experience. Einaudi jako pokaždé sahal do různých momentů své dlouholeté diskografie.
Setlist čítal kolem dvaceti položek a posluchač se během něj mohl téměř „zapustit“ do pohodlného sedadla a – ač to zní možná trochu kýčovitě – vychutnat si doslova se zavřenýma (či alespoň přivřenýma) očima koncert s precizním zvukem, jednoduchou scénou a decentními světly.
Znám hudebníky i posluchače, pro které je Ludovico Einaudi možná tak trochu monotónní „popík“ klavírní hudby. Když k tomu přičtu (samozřejmě s vědomím, že čtyři akordy jsou čtyři akordy) to, že člověk slyší během večera tu povědomé kolečko od Damiena Rice, dokonce i The Scientist od Coldplay nebo linku jak z rukou Trenta Reznora, pokaždé vyprodané Kongresové centrum je vlastně logická skutečnost, která naprosto ladí s pestrostí publika, kterou jsem zmínil na začátku.
Koncert Ludovica Einaudiho je ale díky tomu zážitkem skoro pro každého. Přál bych to samé prostředí třeba i Oláfurovi Arnaldsovi, i jemu by slušelo, aby si jeho hudbu mohlo publikum vychutnat v takovém pohodlí, místo těch dřevěných židlí a zadků ve Velké Lucerně. Tam jsem na Arnaldse kdysi vzal mámu a slíbil jí, že pohodlí Kongresáku ji při nejbližší možné návštěvě Ludovica Einaudiho v Praze nemine. Prodej lístků byl ale bohužel rychlejší než já někde v horách. Tak snad už příště, mami!
