Než si vyprodané Divadlo Archa, které se od letošního roku proměňuje na ARCHA+, mohlo dopřát očekávaného headlinera večera, užilo si britskou čtveřici Pale Blue Eyes (že by si půjčili název od songu The Velvet Undrground?), jejíž album This House z loňského roku se dočkalo velmi pozitivních hodnocení. Naživo předvedli, že zcela oprávněně. Jejich směs psychedelických a zasněných zvuků, repetic a nakažlivých rytmů bicích a basy byla přiměřeně hřmotná, podmanivá a okouzlující. Byli opravdu výborní a byla radost sledovat, jak si svoje vystoupení upřímně užívají a jak ta radost proudí do publika pokyvujícího hlavami. Zpěvák a kytarista Matt Board a jeho žena Lucy za bicími doprovázeni dvěma souputníky publikum skvěle připravili na to, co mělo následovat. Lidé jejich půlhodinový set po zásluze odměnili zaslouženým potleskem. Pokud k nám někdo Pale Blue Eyes přiveze někam do klubu na samostatný koncert, určitě nebudu chtít chybět.
Rachel Goswellová, Neil Halstead a spol. otevřeli svůj set tajemným songem Shanty z nového alba Everything is Alive. V něm se na počáteční sférické syntezátorya pozvolně vrství vzletné kytary a vokály v klasickém shoegaze stylu. Následovala tanečnější Star Roving z alba Slovdiwe se svým výrazným riffem a vířícím zpěvem. Omračující kytara zahalila celý prostor a rozmazávala hranice mezi skutečným a nadpozemským. Každý nový akord, každá nová melodie, každý vhodně umístěný vokál postupně začal v Arše vytvářet útulnou atmosféru rozmazávající vnější svět, které se publikum zcela oddalo.
V průběhu devadesáti minutového setu Slowdive zahráli průřez svojí historií, ve kterém největší zastoupení měly skladby z alba Souvlaki z roku 1994 a samozřejmě z novinkového alba. Nechyběly však ani jednotlivé songy z dalších desek. Kapela našla jemnou rovnováhu mezi starým a novým materiálem a publikum bylo k oběma polohám stejně vnímavé. Slowdive sice nekoukali po celý set na špičky bot, ale i tak, jak se na shoegaze patří, nebylo vystoupení extatické. Ale ani nudné. Členové kapely působili jako by při hraní dostali sami sebe do jakéhosi stavu duchovní oddanosti hudbě, což se přirozené přenášelo na diváky.
Velmi sympatický byl okamžik, když si v průběhu éterického songu Kisses, ve kterém basová linka evokuje tlukot srdce a vokály jakoby kloužou po povrchu, Rachel všimla, že jeden z diváků pod pódiem omdlel. Píseň zastavila, aby ji kapela spustila znovu až poté co o něj bylo postaráno. Za to si vysloužila mnoho srdíček z prstů nad hlavami publika. Před koncem setu se kapela vytasila svými asi nejstreamovanějšími peckami Alison a When the Sun Hits, které nadšené publikum vytrhly ze zasněného transu a zvukové stěně kapely začalo pomáhat i zpěvem. Následující přídavek a tím i celý koncert Slowdive ukončili coververzí skladby Golden Hair od Syda Barretta, odešli z pódia, ale nikoliv z hlav publika. Z té mé tedy určitě ne.
Byl to večer, ze kterého kombinace krásné unášivé hudby, zvukových stěn, hypnotizujících světel a videoprojekcí, a mohu-li posoudit (první tři písně jsem byl pod pódiem s foťákem a zbytek koncertu vlevo od pódia za sloupy, protože jsem se již do prostoru mezi pódium a zvukaře neprobojoval) i výborného zvuku, vytvořila v nejlepším slova smyslu osaměle komunitní zážitek. Každý návštěvník se mohl ztotožnit s hudbou plnou emocí svým vlastním způsobem. Napojit se na ni, být sám mezi mnoha, jen on a hudba, pohupovat se, pokyvovat hlavou nebo jen se zavřenýma očima snít. Bylo to prostě krásné. A jelikož jsem Slowdive viděl vloni na OFF festivalu v Polsku, tak mohu říct, že v komorním prostředí klubu to mělo daleko větší emocionální intenzitu a sílu.
Nelze nezmínit, že na Slowdive je pozoruhodné, že jejich hudba, která byla po nástupu britpopu ignorována, upoutala nové generace fanoušků. Bylo to vidět, když jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl, jak široká byla demografická skupina návštěvníků koncertu. Vedle těch, kteří si kapelu pamatují z devadesátých let (mezi které se řadím i já), kteří většinou postávali někde vzadu u zvukaře, tam bylo mnoho mladých lidí tlačících se pod pódiem, ale i indie mámy a tátové středního věku. To svědčí o nadčasovosti hudby Slowdive, která je silnou směsí něhy a chaosu.
Verdikt 93%
Slowdive, Předkapela: Pale Blue Eyes, 28. leden 2024, Archa+, Praha