Jako support si Iron Maiden přivezli americkou kapelu Halestorm s kytaristkou a výbornou zpěvačkou Elizabeth „Lzzy“ Hale v čele. A jelikož se jedná o kapelu, která má za sebou skoro tři desítky let dlouhou hudební kariéru a je zvyklá sama headlinovat velké koncerty, tak jí její úkol rozproudit publikum nečinil velké potíže. Téměř polovinu jejich setu tvořili skladby z alba Everest, které vyjde 8. srpna, a musím říct, že zněly opravdu výborně a že se fanoušci mají na co těšit.
Těch šedesát tisíc návštěvníků ale do Letňan přišlo na „Mejdny“, jejichž show začala tak, že se z PAček rozezněla pecka Doctor Doctor kapely UFO, která, přestože pódium stále zelo prázdnotou, publikum dostala do varu a rozezpívala. Poté se rozsvítila olbřímí LCD obrazovka za pódiem a za zvuků reprodukované instrumentálky The Ides of March nás provedla špinavými a potemnělými uličkami Londýna 70. let. Od toho okamžiku bylo jasné, že Iron Maiden svoji show přenesli do digitálního světa. Žádné složité kulisy, jen digitální projekce, světla, sem tam nějaký ten oheň a nezbytný Eddie. Jak se později ukázalo, každý song byl doprovázen na zmíněné LCD obrazovce novým vizuálem, přičemž některé doprovázely krátké animované filmy a jiné zase téměř statické obrazy. Nebylo to tak pompézní, jak jsem čekal, ale přišlo mi to vlastně fajn, protože to tolik neodvádělo pozornost od samotné podstaty hudby.
Šestice vedená Brucem Dickinsonem na úvod koncertu překvapila čtyřmi songy z éry Paula Di'Anna, které kapela naživo nehrála hezkou řádku let. Postupně zazněly Murders In The Rue Morgue, Wrathchild, Killers, kterou například naposledy naživo hráli (nepočítám-li ty dva koncerty v Budapešti) v roce 1999, a Phantom of the Opera z debutového alba Iron Maiden. A při Killers se na pódiu poprvé objevil Eddie se sekerou v ruce. A pak už to šlo v rychlém sledu. Přes Number Of The Beast, The Clairvoyant, Powerslave a 2 Minutes to Midnight jsme se dostali k jednomu z vrcholů večera (alespoň tedy pro mě). Tím byla dechberoucí čtrnáctiminutová progmetalová epopej Rime of the Ancient Mariner z alba Powerslave, kterou kapela nehrála více než 15 let, doprovázená pochmurným vizuálem s námořnickou tématikou a občasným zvukem vrzajícího ráhnoví. Jen jsem stál s otevřenými ústy a po zádech mi běhal mráz. Hned na to jsem si však společně s celými Letňany zahulákal „Run to the hills, run for your lives“. A tak bych samozřejmě mohl pokračovat dál až k nejmladšímu songu setlistu, kterým byl Fear of the Dark ze stejnojmenného alba z roku 1992 v přídavku.
Iron Maiden prostě sestavili vzpomínkový set z období od roku 1980 do roku 1992, který byl pro fanoušky, kteří jsou s kapelou od jejího počátku, z říše snů, protože zazněly skladby, o kterých si řada z nich určitě myslela, že je už nikdy naživo neuslyší. Jasně, někomu v tom výběru mohl nějaký oblíbený song chybět, já bych si třeba rád zakřičel „In the name of God, my father I'll fly“ v mé oblíbené Flight of Icarus, ale i tak to byl návrat do heavy metalové minulosti, který podle mého názoru neměl slabé místo.
A kapela? Hrálo jí to skvěle, jak jinak. Prostě mohu jen smeknout před jejich individuálními výkony. Dickinson jako by nestárl. Zpíval fantasticky, neúnavně běhal po pódiu, měnil outfity a hrál role, které mu napsaly jednotlivé songy a hecoval publikum. Harrisova basa ostrá jako břitva se prořezávala kytarami jako nůž máslem a nový bubeník nejen, že prokázal, že je skvělou náhradou za Nicko McBraina, ale svým žoviálnějším stylem hraní přinesl zvuku kapely novou, řekl bych čerstvou barvu. A co je nejdůležitější, všech šest si to očividně užívalo. Iron Maiden jsou prostě kapela, která už nemusí nikomu nic dokazovat, která prostě hraje pro radost svoji a svých fanoušků. A pořád to dělá po čertech dobře.
Verdikt 91 %
Iron Maiden, Support: Halestorm
31. květen 2025, Praha, Letňany
