Hned z kraje musím napsat, že Vojtěch Dyk je naprosto famózní, co se zpěvu týče a je neskutečné, co všechno je schopný vyzpívat. Skvěle střídá různé polohy a hraje si s melodií. Zároveň se obklopil profesionálními muzikanty v podobě kapely D.Y.K., ve které je mj. zastoupena také dechová sekce a tři vokalisté. Mnozí během večera několikrát potvrdili svůj um bravurními sóly na jednotlivé nástroje.
Problém pro koncert je ale v tom, že Dykova tvorba je naprosto rozmanitá, není nijak konzistentní, v posledních letech vydává spíše singly a pro mě jako pro posluchače bylo těžké se nějakým způsobem do koncertu ponořit. Pořád jsem byla rozptylovaná další a další písní, která mi do samotného celku absolutně nezapadala. Občas bylo na stagi tolik lidí, že jsem nevěděla, na koho se dívat dřív. Do toho se na plátna umístěná v zadní části stage promítaly různé videoprojekce. Jednou se jednalo o něco konkrétního, jako například barevné květy, někdy jen o abstraktní obrazce a jindy o detailní záběry na kapelu, tanečníky nebo zpěváka. Trošku mišmaš. Některé ztvárnění jednotlivých songů ve mně vzbuzovalo pocit až jisté divadelnosti – pestrobarevné kostýmy, snaha začlenit nějaký příběh.
Jedním z nejsilnějších momentů se pro mě stala píseň Táto, kterou Dyk napsal po odchodu svého tatínka. Jak sám zpěvák zmínil, je to smutná píseň, zároveň má být připomínkou toho, že smrt může být i krásná. Složité téma, které vás opravdu vytrhne z vaší každodenní reality a nechá vás ponořit se do textu. Vše se na stagi uklidnilo, bodová světla ozářila zpěváka a vytvořila velmi intimní atmosféru, což je v takto velké hale dosti obdivuhodné. Jenomže z tohohle příjemného mrazení jste byli velmi rychle vytrženi. Skákalo se z žánru do žánru, z češtiny do angličtiny a jako byste občas nevěděli, na koho koncertu se vlastně nacházíte. Netvrdím, že by zpěvák musel zpívat výhradně jen česky nebo anglicky (nebo jakýmkoliv jiným jazykem), ale v tomto případě to jen umocňovalo fakt, že celek se tak trochu rozpadá.
Hansard, Farna i Bohdalová
Velkým překvapením večera byli dva hosté, jejichž jména fanouškům zpěvák odtajnil pár dnů před koncertem. Na pódiu se objevila Markéta Irglová a Glen Hansard, kteří společně zazpívali Oscarem oceněnou píseň z filmu Once Falling Slowly. Myslím, že to byl jeden z momentů, kteří si opravdu všichni velmi užili. Markéta za pianem a Glen s kytarou. Nic víc, nic míň.
Během večera bylo hned několikrát vidět, že si zpěvák velmi rád „hraje s publikem“ a snaží se ho rozezpívat. Přibližně v polovině koncertu takto několik minut vyzýval jednotlivé části arény, aby po něm opakovali různé melodie. Jasně, musí to být skvělý pocit a chvíli je to zábavné i pro diváka, ale když přišlo už několikáté „Ééééé óóóó“, začalo mě to trochu štvát.
A dokonce, přestože po jednotlivých písních zněly bouřlivé ovace, během nich už mi nepřipadalo, že by se lidi dostávali do varu a nepomohly tomu ani svítící náramky, které diváci obdrželi po vstupu do O2 Areny. Nejvíce reakcí jsem zaznamenala během songu Duhömö, při němž se lidé vlnili do tanečního rytmu a mávali rukama ve vzduchu.
Jedna z posledních písní před přídavky byl opravdu velkolepě nazkoušený Phone Song, kde byli desítky tanečníků, které Dyka doprovázely sborovými vokály a vy jste najednou měli poct, že jste se ocitli na koncertě nějaké gospelové skupiny, což umocňoval i fakt, že se na plátna promítaly obrysy tzv. lomených oblouků, které evokovaly vstup do kostela či katedrály. V tuto chvíli byl správný čas na to, aby se zpěvák trochu prolétnul nad diváky zavěšený na dvou lanech, udělal si dvě saltíčka a část písně odzpíval vzhůru nohama. Ano, zpívat vzhůru nohama a ještě v takovém šíleném tempu, které bylo nasazené při tomhle songu už je obdivuhodné, ale ve směs to pro mě žádný efekt ani opodstatnění nemělo. Byla to jen další zbytečnost navíc, „jen abych si to taky zkusil“.
Taková třešnička na dortu byl úplný závěr, který se táhnul dobrých dvacet minut. Určitě si vzpomínáte na vtipné reklamní spoty, které jste mohli vidět ještě před koncertem v TV nebo na sociálních sítích, v nichž probíhal pomyslný konkurz na hosta do O2 areny. Objevil se v nich například Radko Gudas, Jakub Štáfek, Adam Plachetka nebo Ondřej Havelka. Koncert nazval zpěvák se svým týmem jako Dykuvzdání, protože se odehrál 27.11., což je předvečer amerického svátku Den díkuvzdání, kdy lidé vzdávají díky Bohu za to, co ve svém životě mají. Podtitul koncertu zněl Jsme jeden kmen. Dyk tak svým fanouškům připomenul, že je důležité být součástí nějakého kmene, party lidí, jejíž členové, byť nemají jednotný názor, se vzájemně respektují, čímž chtěl patrně poukázat na naší názorově roztříštěnou společnost.
A tak se na stagi na samém konci tahle parta sešla. Přišla Ewa Farna, Jan Maxián, Ben Cristovao, Adam Mišík a další a další. Dorazila dokonce i Jiřina Bohdalová. A všichni tam stáli, zdravili se a objímali se se zpěvákem a společně si i s diváky zpívali Óooo óooo. Chápu myšlenku, která byla zastřešená samotným názvem koncertu. Ale kvůli tomu nemusím chodit do O2 arény. A navíc tak konec působil neskutečně vlekle.
Na samotný závěr vše utichlo, a před publikem zůstal samotný zpěvák, aby zazpíval svůj Šumavský otčenáš. Další intimní chvíle. Požádal publikum, aby následně netleskalo a v tichosti odešlo a nechalo v sobě celý zážitek doznít.
Jak jsem psala na začátku, je podstatné, že veškeré složky byly zvládnuté profesionálně, Vojta je showman, který má obrovské charisma a jeho hlas je neskutečný. Věřím, že většina fanoušků neodcházela domů zklamaná. Mě ale bohužel koncert nevtáhnul, místy jsem se dokonce nudila, přestože by se mohlo zdát, že všeho bylo dost. V tomto případě ale platí, že míň je někdy víc.
Hodnocení: 70 %
Vojtěch Dyk & D.Y.K.
O2 arena, Praha
27. listopad 2024
