Náhradou za JME se pořadatelům operativně podařilo přivézt britského grime MC, rappera a skladatele, který si říká Ghetts. Ten však vystoupil až hodinu po půlnoci na Fléda stage, ale to už jsem byl na cestě domů posteli vstříc. Přiznávám, že mě zrušení koncertu JME nijak nezasáhlo. Sobotní večer pro mě totiž měl překvapivého a zároveň naprosto suverénního headlinera – Baxtera Duryho. Ale o tom až později.
Sobota byla posledním dnem festivalu, mohu si proto dovolit jeho krátké zhodnocení. První tři ročníky se konal v dystopickém areálu stadionu za Lužánkami, předloni dokonce na parkovišti hotelu Bobbycentrum. Nyní jej již druhý rok hostí brněnský Velodrom. Doufám, že místo už festivalu vydrží a nebude se muset zase brzy někam stěhovat. Dle mého názoru se netradiční prostor osvědčil. Stejně jako vloni mám výhrady pouze ke Kabinet múz stage. Ta je situována do prostor Enter Clubu (někdejší Favál). Letos nepanovala třicetistupňová vedra jako vloni, přesto jakmile se klub naplnil, bylo v něm neskutečné horko a nedýchatelno. Chodil jsem tam proto jen na interprety, které jsem opravdu chtěl vidět. Jinak vše probíhalo, jak mělo. Gastrozóna a stánky s nápoji byly dimenzovány tak, že stíhaly bez problémů uspokojit poptávku návštěvníků. Jediné, k čemu jsem ze strany účastníku zaslechl výhrady byla absence pitné vody v areálu Velodromu. Bylo by vhodné příště umožnit návštěvníkům doplnit si vlastní láhve pitnou vodou třeba například v gastrozóně.
Po dramaturgické stránce měl festival opět co nabídnout. Program šlapal bez výraznějších prodlev, a jak už jsem psal dřív, každý den si mohl každý vybrat podle svého vkusu. Přiznám se, že jako postpunker, alternativec a fanoušek především kytarových žánrů jsem měl po prvním přečtení line-upu trochu obavy, jestli letošní ročník bude „pro mě“. Moje skepse se brzy rozplynula. Nakonec jsem si užil spoustu skvělé hudby, včetně projektů, které jsem dosud neznal. Některé z nich mě překvapily a otevřely mi nové obzory. Můžu s klidem říct, že se letošní dramaturgie opět povedla. Pop Messe si dál jde svojí vlastní cestou, vymyká se většině domácích festivalů a dokazuje, že v tuzemsku může fungovat hudební akce s osobitou vizí i tváří.
Nyní k sobotním vystoupením, která mě oslovila nejvíce.
mmnk přestali dělat blbosti
Nebylo by to Pop Messe, kdyby v úvodu programu nezahrála nějaká brněnská kapela. Po Ghost od You ve čtvrtek a whyohwhy v pátek zahrály v poslední den festivalu můry, tedy mmnk. Kapela mmnk na začátku letošního roku vydala své druhé album Legenda Ybokaj aneb jakoby naopak (Official Original Soundtrack). Jde o konceptuální nahrávku, která vypráví příběh titulního hrdiny Ybokaje – od jeho zrodu přes období alkoholem nasáklé marnosti až po hrdinský přerod a záchranu fiktivní planety Kesíp-42 před útokem Kočkonáců. Hudebně je nová deska oproti debutu střídmější, ale zároveň propracovanější a promyšlenější. Ubylo punkové energie, chaotických výbuchů i ironického humoru – ale přibylo atmosféry, soustředěnosti a formy.
Na klubových koncertech mmnk v poslední době hrají sety rozdělené na dvě části: nejdřív vypálí pár kousků z debutu. Pak přehrávají celou Legendu Ybokaj za doprovodu projekcí inspirovaných komiksem, který album doprovází. Na Pop Messe ale kluci správně vyhodnotili, že celý koncept by se na festivalové pódium nehodil. A tak pro tuto příležitost sestavili speciální festivalový set, ve kterém proložili songy z debutu s těmi o Ybokajovi. A skvěle to fungovalo! Ti kluci vždycky byli výborní, ale v sobotu na Pop Messe mi přišli ještě o poznání lepší než kdy dřív. Někdo vedle mě během koncertu pronesl, že je „podezírá z toho, že přestali dělat blbosti a začali víc hrát“. A pokud je to pravda, tak je to jen dobře, a bylo to sakra znát. Byl to parádní koncert.
Submotion Orchestra objali i nakopli
Na Fléda stage večer hráli slovenští Berlin Manson, ale ty znám, a zcela jistě si na ně budu moci zajít někdy jindy, tak jsem zůstal venku, abych si poslechl skupinu Submotion Orchestra z Leedsu. A sakra dobře jsem udělal. Submotion Orchestra předvedli jedinečné spojení jazzu, dubstepu, soulu a elektronické hudby kterým vytváří podmanivý intenzivní živý zážitek. Jejich hudba je současně intimní i velkolepá, experimentální a překvapivě přístupná. Kapela staví na souhře složitě vystavěných kompozic s improvizačními momenty, kde se přelévají jazzové harmonie, hutné basové linky, sametový soulový vokál a vrstvy elektronických textur. Typická pro jejich zvuk jsou výrazná trumpetová sóla, komplexní rytmika a výborný vokální projev Ruby Wood. Z pódia šla hmatatelná energie, která se zarývala pod kůži, ale nikdy nehrála na laciné efekty. Byla to hudba, která tě obejme i nakopne zároveň. Když dozněly poslední tóny, zůstala ve vzduchu viset zvláštní atmosféra – jako když se probudíš ze snu, který nechceš zapomenout.
Baxter Dury ukradl Pop Messe
Baxter Dury si sobotní program Pop Messe ukradl pro sebe a svoji kapelu. A jak už jsem psal výše, stal se nezpochybnitelným headlinerem večera. Myslím, že nejen pro mě. Nejzajímavější bylo, že jsem na to vůbec nebyl připravený. Na pódium prostě přišel chlápek v obleku, doprovázený ženou za synťáky, která obstarávala i backvokály, basákem a bubeníkem, a Velodrom rozložil na prvočinitele. Jen svým charismatem, pódiovou prezentací a vokálním projevem na pomezí zpěvu a deklamace. Dury je výjimečný showman, který dokáže brilantně přenášet emoce svých textů do publika. Jeho hudba je osobitá, okamžitě rozpoznatelná a naprosto svá. Míchá v ní cynismus s melancholií, eleganci s vulgaritou, mluvené slovo s popem. Nemluví, nerapuje, nezpívá – ležérním, téměř znuděným tónem recituje historky ze života outsiderů, dekadentů a milenců bez naděje. Tohle civilní vyprávění pak kontrastuje s melodickým a jemným ženským backvokálem, který jeho styl skvěle vyvažuje.
V hudbě se mísí retro synth-pop s postpunkovou melancholií, dekadentní elektronikou a prvky francouzského šansonu. Výsledkem je něco, co se dá popsat jako hedonistický, příjemně špinavý pop se schopností dojmout a uhranout. Přitom to vůbec nebylo na efekt – žádná opulentní světelná show, žádné projekce, ze kterých by přecházel zrak. Jen kapela a ironický, civilní, britsky strohý Baxter Dury. Jeho vystoupení na Pop Messe bylo nezapomenutelným hudebním zážitkem.
