On celý ten příběh kapely s původním názvem Eskimo Callboy je vlastně pozoruhodný. Z pevné stálice německé metalcorové scény, která ráda experimentovala s elektronikou a tanečními prvky, se kapela po odchodu zpěváka Sebastiana „Sushi“ Bieslera v roce 2020 rozhodla pro zásadní změnu. S novým zpěvákem Nicem Sallachem tehdy vydala singl s názvem Hypa Hypa, který s komickým klipem naprosto zazářil. Kombinace ryzího diska s metalcorovými breakdowny a otevřeně přiznanou nadsázkou oslovila davy a následné album Tekkno z roku 2022, které bylo plné podobně praštěných písní, si našlo cestu k milionům posluchačů napříč celou planetou.
V roce 2022 se kapela také rozhodla pro změnu názvu, když Eskimo Callboy nahradil Electric Callboy a kapela v duchu ujetého disko metalu tak pokračuje dodnes. Demonstruje to i čerstvá deska Tanzneid (2026), která vyšla 7. srpna. Na ní se objevuje mimo jiné song The Way You Are, jenž paroduje Backsteet Boys, respektive klip k hitu I Want It That Way.
Electric Callboy
The Way You Are
Krev a tanečky
Jestli se oproti předchozí desce Electric Callboy někam posunuli, je to rozhodně ještě šílenější pojetí kontrastu mezi elektropopovými party a místy až deathcorovými přechody. The Way You Are byste si na první dobrou s Backstreet Boys spojili, a to hlavně díky klipu. Sladký popík, taneční kreace a luskání prsty, letiště se soukromým letadlem a romantická večeře dvou zpěváků, která se zvrhne v krvavou lázeň, pojídání lidského masa a pití krve…
Opět bez přidané pointy, prostě chaotický blázinec zakončený uříznutými hlavami členů kapely, které „sladce“ dozpívají závěrečný part. Inu, právě díky této prezentaci a bezprostřední image je dnes z Eletric Callboy jedna z vůbec nejúspěšnějších německých metalových kapel současnosti. Možná i díky tomu, že tenhle „meme metal“ (není myšleno nijak hanlivě) oslovuje fanoušky i mimo metalovou a corovou bublinu.
The Amity Affliction
House of Cards
Svěží vítr do plachet
The Amity Affliction, jedna z nejpopulárnějších australských metalcorových kapel historie, se již 1. října vrací do Prahy, a to konkrétně do klubu Roxy, kde představí svou čerstvou desku House of Cards. Při této vzácné příležitosti bych proto rád připomněl stejnojmenný singl z desky, který do značné míry trochu mění charakter kapely díky čistému vokálu nového stálého člena, baskytaristy Jonathana Reevese.
Ten po odchodu zakládajícího člena Ahrena Stringera zaplnil jeho místo a dostal na desce také pořádný kus prostoru. A funguje to. Pecka House of Cards patří mezi ty nejintimnější na desce a baví silnými kontrasty mezi screamovanými slokami a emotivním refrénem. Říká se, že to Jonathanovi skvěle zpívá i naživo. Inu, necháme se v říjnu rádi překvapit.
Karmanjakah
Diamond Train
Ve víru naléhavosti
Svůj koncert ještě o tři dny dříve zahrají v Praze také švédští řezníci Humanity’s Last Breath, kteří s sebou do MeetFactory přiváží také jedno zajímavé jméno – progresivní a zároveň melodickou partu Karmanjakah. Ta začátkem letošního května vydala skvělou desku Diamond Morning, která v sobě vyjma metalu a progresivních žánrů mísí také melancholické prvky shoegazu nebo post rocku.
Z alba vyčnívá zejména závěrečná píseň Diamond Train, která je postavena na progresivních kytarových riffech a naléhavém vokálu. Fantasticky tady kapela pracuje s kompozicí skladby, která je dlouhá téměř osm minut. To na dnešní poměry a trendy v hudebním průmyslu je malinko úlet, ale tahle kapela prostě umí. Těšme se na jejich set už
28. září.
Loathe
Block of Flats (feat. Static Dress)
Nadupaná extáze
Závěrečný tip bych rád věnoval další trochu zádumčivé partě, britským Loathe. Ti koncem července rovněž vydali novou desku s názvem A Stranger to You, která mimo jiné překvapuje i singlem Block of Flats, na němž zahostoval zpěvák Olli Appleyard z posthardcorové úderky Static Dress. A jedná se o kompozičně dynamickou skladbu Loathe naprosto vlastní.
Drsnou píseň kombinující shoegaze, industriální metal, metalcore a elektronické prvky doprovází střídavé atmosférické a výbušné kytarové pasáže, přičemž hostující Appleyard dodává skladbě emotivní tvář, která kontrastuje s těžkými riffy. Na Loathe je zde možná až moc elektroniky, ale k téhle kapele prostě určitá míra experimentu vždycky patřila. A ostatně také slušela.