Tematicky singl Won’t Stand Down dobře pasuje k posledním dvěma albům. Opět poukazuje na nebezpečí manipulace a šikany, frontman Matt Bellamy se v tomto ohledu drží myšlenek, které se pro něj zdají být zásadní. K tomu sedí i videoklip, v němž jakožto bělovlasý pán zla ovládá své vojáky pouhými pohyby prstů.
Z hudebního hlediska ale novinka už zas taková pecka není, ačkoli třeba magazín NME tvrdí, že takhle úderně Muse nezněli od své písně Stockholm Syndrome. Jasně, po posledním synťákovém albu Simulation Theory je Won’t Stand Down „klasičtější“ písní z repertoáru Muse, v níž se kapela vrací ke zvuku svých starších desek, a zase o kus přitvrzuje, když tentokrát brouzdá nefalšovanými vodami metalu. Ale jen v instrumentální mezihře, která je současně tou nejzáživnější částí singlu.
Sloky sice dobře využívají elektronických prvků z předchozího alba, ale zároveň znějí jako něco od Imagine Dragons. Refrén jsou zase typičtí pompézní Muse vystřelení kamsi do vesmíru, a pak je tu ona metalová mezihra, která šlape fakticky dobře. Dohromady je to ale trochu prapodivný slepenec, který na sebe příliš nenavazuje a vlastně mu ve výsledku chybí šťáva. Jakkoli to může být jedna z nejtvrdších písní, kterou mají Muse na kontě, singly už zkrátka měli lepší. Třeba i mnohem měkčí skladba Dead Inside z Drones měla větší tah a smysluplnější strukturu.
Na druhou stranu jsem si poměrně jist, že naživo bude Won’t Stand Down mnohem záživnější, než se po několika posleších ve sluchátkách zdá. U Muse se mi to potvrdilo i s jejich posledním albem, které mě nikterak neuchvátilo, ale na koncertě šlapalo s celou tou show parádně. I přes ty rozporuplné pocity si proto nechávám prostor na to, abych prvnímu singlu z nadcházející desky mohl dát ještě jednu šanci.