Není asi nijak pejorativní říct, že Kemelovy skladby budou nudné pro všechny, kteří přistupují k hudbě jen jako k formě zábavy, rádiové kulise a relaxu. Bez důkladného poslechu a přemýšlení o obsahu se jejich síla nikdy nezjeví. A podobné je to s jejich introvertním autorem. Skoro až může překvapit, jak je podobný svým zpívaným příběhům. Pravý opak všech suverénů a sebevědomých tvůrců, kteří mají ve všem jasno, a tam kde náhodou ne, jim vždy pomůžou ostré lokty.
Na novém albu jste poprvé spolupracoval s producentem Petrem Ostrouchovem. S tím vás prý seznámil režisér Viktor Tauš. Jak jste se setkal s ním?
To je celá krásná a logicky do sebe zapadající linie. Můj spoluhráč, herec Vladimír Javorský, má kamarádku, taky herečku, Pavlu Beretovou. Seznámil ji s naší muzikou, jí se to líbilo a občas si pak s námi i na koncertech jako host zazpívala. A jednou si to pouštěla i při natáčení filmu, který režíroval Viktor Tauš. Ten se zajímal, co to poslouchá, a tak mu to půjčila. Líbilo se mu to a později se ozval, že by chtěl písničku Za naší stodolou do své televizní minisérie Vodník. Ale aby vše lépe fungovalo a zapadalo do atmosféry, nahrála se znovu, s novým aranžmá. Což měl na starosti právě Petr Ostrouchov. Tak jsme se seznámili a časem mi nabídl spolupráci.
Jak jste reagoval?
Já jsem jeho činnost ani jeho opravdu široký záběr příliš nesledoval, takže by mě nejspíš samotného vůbec ani nenapadlo ho oslovit. V první chvíli mě ta nabídka i trochu zarazila, dosud jsem nikdy nedělal nic s nikým mimo kapelu, nemám s tím zkušenost a nějak jsem si to nedovedl představit. Ale zjistil jsem, že mě to vlastně baví, odevzdat někomu svou věc a pak už se jen dívat, co s ní udělá a co z toho vznikne. Hodně kamarádů bylo překvapeno, že do toho nijak nezasahuji a že mu nechávám zcela volnou ruku. Ale jednak se nepovažuji za muzikanta a za druhé ani technicky, ani vzděláním „na to nemám“. A také jsem vůbec neměl představu, jak jinak by to mohlo vypadat. Maximálně nějakou hrubou, ale zas bych neuměl rozepisovat jednotlivé party a celé to řídit. A opravdu mě velmi bavilo ho sledovat, jak jemu tohle všechno jde.
Co vaši spoluhráči? Nebyli zklamaní, že album vzniká tentokrát bez nich?
Byla to samozřejmě velmi citlivá věc, hodně jsme o tom mluvili. Ale myslím, že se neurazili a že to jednak vnímají jako jednorázový projekt, a jednak si i uvědomují, že to může pomoci i našemu společnému hraní.
Samotné písničky vznikly přímo pro tuhle desku?
Několik jsme jich už dříve hráli, ale většinu jsem napsal až v období lockdownu. A myslím, že i doba sama se do těch písniček dost propsala. Není to moc veselá deska, ale zase ji nevnímám ani jako beznadějnou nebo depresivní. Je tam ale i několik skladeb, které jsem měl v podstatě v šuplíku a které, i když vznikly už mnohem dříve, jsem z různých důvodů skoro nehrál. A protože jsem měl pocit, že přinejmenším text je nosný a dobrý, předal jsem ho Petrovi, který ho nově zhudebnil. Což byl pro mě velký krok do neznáma. Někde to zapadlo dokonale a byl jsem z výsledku ihned nadšený, jinde jsem s tím musel trochu bojovat.
Proč?
Napsal jsem třeba písničku Ruku mi dej a myslel u toho, že to bude protestsong. Vznikla, když jsem vystupoval na jedné demonstraci před čínskou ambasádou na obranu svobody Tibetu. Ale nakonec, i když jsem ji napsal záměrně jednoduchou, jsem se ji nestihl naučit tak, abych ji tam mohl zahrát, a radši jsem zvolil jinou. A pak jsem ji odložil a už nikdy nehrál. Teď jsem její text dal Petrovi, protože mi připadal pořád dobrý, a on k němu napsal svoji hudbu. A z rázného protestsongu udělal romantickou baladu. Protože jsem měl v hlavě tu původní energii, opravdu hodně dlouho jsem si na novou verzi musel zvykat. Ale teď, zpětně, ji hodnotím jako jednu z nejlepších z těch, co tam jsou.
Myslí si to i ostatní?
Ano, už několik takových reakcí jsem zaznamenal. A pak je tam i jeden text, který mi ležel doma skoro deset let. Je to dost osobní zpověď, jak se kdysi moje maminka pokoušela zabít, a pustila si plyn. Je to natolik niterné, že jsem si vlastně nikdy nebyl jistý, zda to vůbec veřejně hrát. A s tím jsem to taky Petrovi předal, zda to podle něj může mít nějaký přesah i pro někoho jiného… On pravil, že si myslí, že ano, a udělal k tomu takovou muziku, až mi vyrazila dech. A nyní je to opět pro mě jedna ze zásadních skladeb desky. Petr jde neomylně po obsahu, dokáže geniálně vystihnout náladu a tím text ještě umocnit a podpořit a zároveň se naprosto s lehkostí vyhnout jakékoli muzikantské exhibici.
Říkal jste, že velká část skladeb vznikla za lockdownu. Jak jste tu dobu prožíval? Mnoho muzikantů bylo rozpolcených, protože na jedné straně najednou nebyly koncerty, což leckomu přineslo finanční starosti, na straně druhé tím vznikla spousta volného času na novou tvorbu i dotahování všech restů.
Nechci se rouhat, ale protože nejsem na muzice existenčně závislý, připadala mi ta doba neobyčejně zajímavá a podnětná. Hodně času jsem trávil na chalupě, kde se mi dobře pracuje i skládají nové písničky, a pak tu taky byl zajímavý fenomén streamovaných projektů. Měli jsme třeba úžasný online koncert z Olomouce. Paradoxně jsem se v té době dostal i do O₂ areny.
Při jaké příležitosti?
Zpíval jsem tam v projektu Amerikánka, který dělal již zmiňovaný Viktor Tauš. To byl dost neuvěřitelný zážitek. I když to proběhlo jako online a bez publika.
Když je řeč o těch online vystoupeních, hodně se mi líbila vaše účast na koncertu Národ sobě – kultura tobě přenášeném z Národního divadla. Tam jste se dostali mezi vesměs popové kolegy, jak?
To domluvil Vladimír Javorský, který v Národním hraje. Oslovili ho, protože se ví, že dělá i muziku. Jenže nakonec to dopadlo tak, že mu ten večer nebylo zdravotně dobře, takže jsme tam vystoupili jen v triu, bez něj.
Jaké to vůbec je, mít spoluhráče, který je populárnější než celá kapela?
Poměrně složité. Vladimír je úžasný talent, a to nejen herecky, ale i muzikantsky, a mít ho v kapele je skvělé. Hraje na spoustu nástrojů, je přirozený, má obrovské charisma, na jevišti z něj energie doslova tryská, a když zpívá, je jako ďábel. Kdyby neměl být herec, určitě by musel být muzikant. Jenže je pochopitelně velmi vytížený, takže pořadatelé tam, kde hráváme opakovaně, už znají větu: My můžeme, jen Vladimír ještě neví... Koncerty se plánují dlouho dopředu, a kromě toho, že ještě obvykle nemá ferman z divadla, u něj nikdy není jasné, kdy mu například přijde nějaká zajímavá nabídka na natáčení. U těch opravdu výjimečných koncertů si pro nás čas vždycky najde a termín si zablokuje, ale jinak je to nejisté a běžné koncerty hraje, jen když má čas. Dopředu tak obvykle není do poslední chvíle jasné, zda přijedeme s ním či bez něj. Když to pak vyjde a naskočí, je to obrovská radost a oživení.
Asi mnohem víc než vaše písničky jsou populární vaše anekdoty. Řešíte nějak priority, kdy se věnujete čemu?
Prioritu mají karikatury, protože mě živí, to je jasné. U muziky odpočívám a přemýšlím jinou částí mozku. Je to radost a také mnohem niternější záležitost. Nicméně kreslení je sice profese, ale taková, která mě pořád moc baví. I po těch letech to dělám rád.
Dá se mluvit o protipólech? Veselé vtipy versus posmutnělé písničky?
Je to tak. Zcela to odděluju, mám i zvlášť webové stránky „Kemel-karikaturista“ a „Kemel-muzikant“, u jednoho vždy odpočívám od toho druhého. Když třeba přijedu ze šňůry, vyloženě se těším do ticha.
Ve stejnou dobu jako nové album vyšel i další knižní výběr vašich karikatur. Podle čeho je vybíráte? Mnohé se přece jen vztahují k aktuálním a krátkodobým událostem...
Ty tam pochopitelně nedávám. Musí být takové, aby měly přesah. Anebo aby ta politická událost byla natolik významná, že na ni lidé ani s odstupem nezapomenou. Ale ten výběr je vždycky dost nepříjemná práce. Zpestřuju si to tím, že si dělám žebříčky, kolikrát jsem koho maloval.
Vyhrožoval vám někdo z politiků, když jste si z něj udělal legraci?
S reálnou hrozbou jsem se nesetkal. Jen s některými negativnějšími reakcemi. Andrej Babiš mi jednou napsal esemesku, že ,,... jsem ho nasral...“. Ale stává se, že mi třeba naopak napíšou „Nějak mě zanedbáváte...“. A občas si někteří přímo sami řeknou o kresbu. Třeba Miroslav Kalousek mě takto kontaktoval.
Co s písničkami z alba bude teď? Budete je hrát se svou kapelou?
Blue Shadows Petra Ostrouchova opravdu není koncertní kapela, čili s hraním s nimi nijak nepočítám. Jsem rád, že se podařilo zorganizovat křest 3. listopadu v Malostranské besedě, protože by mi přišlo divné, kdybych i tam hrál písničky s jinými muzikanty, než s těmi, kteří je nahrávali. Ale žádné další koncerty neplánujeme. Chystá se už jen klip nebo možná i koncertní záznam, který by dělal Viktor Tauš. Sám jsem zvědavý, jak to dopadne. Z alba určitě s kapelou chceme na koncertech hrát tak dvě třetiny, aktuálně se zrovna dohaduje soustředění, kde bychom měli vymyslet, jak ta Petrova aranžmá budeme hrát.