„Poslouchám post punk a indie. Ztotožnila jsem se s tím tokem energie, s tou silou emocí,“ vysvětluje MeowLau, proč její debutová deska Kvety zní, jak zní. A jak zní? Právě tak, jak by mělo jedno z česko-slovenských alb roku!
Začnu krapet nezvykle, ale děkuju ti, milá Lauro, za Kvety. Je to vskutku omamné album. Ano, z tvého debutu jsem upřímně nadšen.
Tak moc nadšen, až jsem přijel cíleně za tebou do překrásného uměleckého epicentra Blavy, do Nové Cvernovky, kde se právě koná akce na podporu Ukrajiny. A kde ty se svými kluky z kapely vystupuješ pod jmenovkou MeowLau. Je to vlastně vůbec jedno z prvních živých vystoupení po vydání alba Kvety.
Jaké to je? Pocity? Co ti teď poletuje hlavou?
Jak je to bláznivé. Celé. Já se až lekla, když jsme si během dne psali, že jedeš takhle na otočku, div ne přes půl Evropy, jen proto, abys naživo slyšel zrovna mě. Vážím si toho. Hlavně jsem nechtěla zklamat.
Naopak. Překvapila jsi. Naživo jsi totiž absolutně příšerná. Což na tom všem ovšem shledávám úplně tím nejlepším.
Smích.
Zatímco na studiovce máš všechno vymazlené a dotažené do nejposlednějšího detailu, kdy jakákoli hudební plocha srší nespočtem vrstev, které se vzájemně doplňují a s dokonalostí prolínají, takhle naživo je to mnohem víc syrové, přímočaré a temné. Připomíná to až magický rituál, jak se tam za červenými světly svíjíš kolem stojanu na mikrofon. Jak tančíš. Tvé pohyby dodávají písním úplně nový rozměr. A hlavně, a to bych podtrhl minimálně natřikrát, že je to naživo až nečekaně úplně jiné.
Počkej, ale zpívala jsem stejné věci jako na desce, ne?
Samozřejmě že stejné, vyznívají ale docela odlišně. Netuším, zda se budeš dalšími živými vystoupeními víc přibližovat původní nahrávce, anebo zůstaneš takhle působivě rozdvojeně vymňoukaná, má to ale každopádně v tom soudobém podání nesmírně hypnotizující náboj a ohromný potenciál. Na albu se jeví vše zvukově čisťounké, naživo je tvůj koncert živelná temnota a dechberoucí špína.
Tak teď nevím, je to kompliment?
Celý tenhle euforický, až fanouškovsky laděný úvod ber, pěkně prosím, jako ryzí kompliment.
Děkuju. Vážně. Děkuju velmi pěkně. Poslouchá se to hezky.
Jak se ti vůbec žije s tím, že všechno vnímáš tak nějak víc intenzivně a že jsi trošku AD a trošku HD, kdy máš snad veškeré receptory v jeden moment neustále v pozoru?
No, dost na p... (smích). Zvykla jsem si ale na svůj život, přichází to jako fáze, kdy buď žiju úplně skvěle a nahoře, anebo je naopak všechno hodně špatné a jsem dole. Je to každopádně intenzivní. Velmi intenzivní.
A naučné, možná poučné, minimálně však inspirativní. Kdybych chtěla žít život blíž středu, blíž normálu, nikdy by to nebylo takové. A to asi i vzhledem k tvorbě. K tomu, jak vše vnímám, cítím a následně nějak vyzařuji a umělecky vyjadřuji. Zatím si tak nějak přirozeně vybírám tenhle způsob prožívání. Víš, baví mě cítit.
Komunikuješ se svojí hlavou?
Myslím, že se snažím. Kontroluju se. Moje emoční vnímání by mě jinak poslalo, řekněme, do zlých dimenzí. Nebo rovnou do pekel.
Oukej, neslušné, ale věcné. Kolik ti vlastně je?
Dvacet pět. Působím mladší, že? Nebo si tak alespoň připadám.
Zato jsi třeba stará duše. A to neříkám jen proto, že máš právě na sobě na nožkách totálně vintydž onošený devadesátkový Osiris skejťácký chleby.
(smích)
Rozhovory s tebou je radost poslouchat a číst. Hltám je. Když ses zapovídala s mými slovenskými kolegyněmi a kolegy, nezřídka v nich zaznívá směrem k debutu mnoho opravdu silných, nosných, lidsky hezkých myšlenek; mimo jiné v jednom zaznělo, že se jedná svým způsobem o terapeutickou nahrávku. Pokus se, prosím, popsat album někomu, kdo toho o tobě třeba moc neví.
Zažila jsem si určité emoční přepětí, které jsem následně promítla do hudby. Tak vznikly Kvety. Nepokládám v životě za zdravé hromadit věci pod pokličkou, nechat je probublávat, a mezitím pořád přikládat. Je třeba to pustit a dát ven. A právě to se zrcadlí v jednotlivých textech. Příjemné se střetlo s užitečným, a mě jen těší, že mohu se svou deskou těšit další uši. I duše.
To bylo teď myslím až zbytečně chladné a diplomatické vyjádření, vzhledem k tomu, v jakých osobních rovinách album osciluje. Pojďme se proto bavit konkrétněji o vztazích, jestli ti to tedy neubližuje nebo jinak nevadí.
Můžeme, klidně. Mezilidské vztahy jsou to nejhlavnější, co aktuálně ve svém životě především řeším. Na nahrávce je hned několik mých vztahů pod drobnohledem, několik z nich posloužilo jako inspirace. Ani jeden z těch loňských případů, kterých se deska Kvety týká, nedopadl dobře, což je, myslím, na albu znát dostatečně. Jsou tam diss-tracky, jsou tam písničky vyznávající lásku, někdy i nadlásku na celý život, i na to, co je po něm, takovou tu nedozírnou nadlásku, co nás přesahuje. Jsou tam ale i výčitky, když mi někdo ublížil, potřebovala jsem to vzít a takhle celé pro sebe uzavřít.
To téměř zní, že budeš vydávat obdobná terapeutická alba každoročně jako takový deníček formou ročenky, kdy okomentuješ dění ve svém životě, pošleš pár hlav pod gilotinu a pár dalším zašifruješ, jak je miluješ. Vlastně to celkem koresponduje s tím, kdy jsi ve svém jiném intervjů prohlásila, že Kvety byly tvým životem, verze 2025. A že v roce letošním už zase píšeš úplně jiné texty.
No, já se jen obávám, že všechno nelze tak úplně načasovat, aby se silvestrem končilo a Novým rokem začínalo, děj prostě nějak plyne, takže to s tím nutným uzavíráním vyšších celků nemůžu úplně přislíbit, ale jinak, proč ne? Alba chci opravdu vydávat každoročně, vnímám to jako očistný proces a aktualizaci sebe sama.
A pořád tematicky z rubriky Láska, sex a trápení?
Ráda bych do budoucna zahrnula i jiná témata, ale když mě ta láska nepřestává nabíjet, udivovat, překvapovat, inspirovat, přesvědčovat, hladit i obelhávat, pořád ji tak nějak přirozeně vnímám jako velkého, zásadního a nenahraditelného hybatele, a to nejen ve svém životě, ale v našich životech vůbec.
Definuj mi, prosím, lásku.
Pro mě je láska ten moment, kdy o dané bytosti dokážu napsat skladbu. Ať už je to láska milostná, partnerská, anebo třeba jako protipól, láska nenávistná. Pokud lásku necítím, nedokážu si ji asociovat s hudbou a tvorbou vůbec.
Líbí se mi, jak jsi vypsaná, jak nejdeš po povrchu, šetříš slovy, a přitom dokážeš s obdivuhodnou přesností zamířit, vypálit, potopit, verbálně polapit. Jak dlouho už píšeš texty?
Tak to pozor, já texty nikdy nepsala.
Těch deset písní na debutu je mých prvních deset napsaných textů v životě.
Týjó! (Tazatel komiksově vyvalí oči několik centimetrů před sebe.)
Jako opravdu. Trvalo téměř čtvrtstoletí mého bytí, než jsem napsala své první texty vůbec. Nikdy jsem to nedělala.
A přitom ty metafory a různé básnické obraty. K nevíře! O to talentovanější pro mě nyní jsi. Když jsme u těch podobenství, co pro tebe znamená „výtah“, ten motiv se objevuje repetitivně. Obzvláště v písni „Nemám výťah a nemám ani teba“ to má díky ústřednímu motivu až symbolický charakter.
Vlastně se mi docela zamlouvá, jak v tom vidíš nějaký vyšší smysl a přesah, ale já jen bydlela s bývalou přítelkyní čtyři roky
v pátém patře. A zůstala jsem tam sama, poté, co jsem se tak vlastně rozhodla, zůstala jsem tam jen já. A tím výtahem, kterým jsme dříve jezdily spolu, případně jedna za druhou, tím samým „fakin‘“ výtahem pak jezdili různí lidi.
A ti do mě jen šťouchali, a rozhodně mi nepřiváželi štěstí, lásku, smíření. Připadala jsem si jak mrtvé těleso, které se tam někde zapomenuté vznáší. Připadala jsem si, že už nemám komu co nabídnout, komu co dát. Naštěstí už jsem se teď nabootovala a jsem zpět ve hře, takže to byl jen dočasný stav určité stagnace, rezignace, letargie, prázdnoty, nicoty, lhostejnosti k sobě samé i k druhým, kteří nebyli ti praví. (ticho) Vlastně ano, beru zpět, máš pravdu, ten výtah byl a je silný symbol daného divnodobí.
Celé to vyznívá, že Kvety vznikly tak nějak překotně, náhle, snad až omylem. Jaký byl vlastně vývoj? Impulsy? Jaké faktory se pro vznik debutové nahrávky ukázaly být těmi klíčovými?
Rok 2025 byl úplně nejhorší v mém životě. Rozpadl se mi vztah, který mi byl takovou pomyslnou zárukou stability, vnější, ale hlavně vnitřní. Rozpadla se mi kapela, Meowlau x Val, byly jsme takové šusťákové, původně drum‘n‘bass duo. Zkrátka zmizely všechny pilíře, kolem nichž jsem vystavěla svůj dosavadní život. Rázem byly pryč. Náhle jsem se musela naučit fungovat, ale v úplně odlišném rozhraní a prostředí, než jak tomu bylo doposud. Poprvé v životě jsem byla nucena naučit se být sama se sebou. Žít život za sebe, snad i pro sebe, když není s kým jej sdílet. Vracela jsem se domů, a tam už nebylo na koho se těšit, koho mám ráda, vracela jsem se domů, abych mohla být na místě, které nazývám domovem, zase jen a pouze sama se sebou. Najednou jsem byla součástí bouře, která se mým životem prohnala. V oku hurikánu. Všechno nové. A nic z toho starého, co mělo trvat věčně, nic z toho starého, známého, milovaného, už najednou nebylo
na programu dne. Jen se učit. A naučit všechno odznova. Tentokráte ale sama. Celý ten uplynuvší rok jsem si potřebovala nevyhnutelně zažít, abych se posunula dál. Koneckonců, dneska bychom tu asi neseděli, kdyby se ty věci neděly.
Poznala ses v té samotě?
Určitě. Jsem ráda za všechno, co jsem o sobě zjistila. Je to důležité. Je to moje. Jsem to já.
Napadá mě v rámci těch mezních stavů při transformaci příměr k ayahuasce nebo pobytu ve tmě, to bývá také klíčové, na cestě za sebepoznáním.
Když já se bojím tmy.
Jak moc jsi retrográdní? Analyzuješ se zpětně a propadáš se do paralelní kdybyreality?
Nelituju, že se věci staly, jak se staly. To je prostě neměnný stav, se kterým nepohnu, i kdybych sebevíc chtěla, a já navíc nechci. Všechno se děje pro něco.
To zní zemitě, vyspěle, dospěle. A vůbec ne naivně a snílkovsky, což jsou náhledy na svět, ze kterých jsem tě po naposlouchání debutu podezíral. Ať tak, nebo onak, myšleno v dobrém. Věříš v osud?
Naprosto. Stoprocentně. Bezmezně. Ano. A ty?
Ano i ne. Třeba dost pochybuju o svobodné vůli. Při svém vidění světa ji vlastně i trvale popírám. Co se osudu týče, domnívám se, že je vícero možností, v životě jsou křižovatky, a taky momenty, kdy se hází dvanáctistěnkou. Jsi ezo?
Myslím, že zatím ne.
Závěrem mi ještě prosím vysvětli jednu takovou záhadu, které jsem dosud plně neporozuměl, a to se už nějakou dobu i snažím. Jak se ve městě, kde se v noci nedá koupit nic jiného než kebab, ahoj Bratislavo, může takhle dařit nezávislé kultuře? A ano, mohl bych tu teď vyjmenovat všechny neskutečně talentované, autentické, opravdu opravdové, ba opravdovější než nejopravdovější, všechny ty šikovné holky a kluky, co za poslední, řekněme dekádu, vyletěli a zaslouží si pozornost. A ano², takový výčet jmen by mě nepochybně bavilo sestavit (námět pro nadřízené, pozn. autora), jen bych se možná bál, na kolik podstatných těles v danou chvíli zapomenu. Jasně, vím, že máte úžasné Rádio_FM, máte fantastickou Pohodu, obojí mladá jména obdivuhodně podporuje. Ale já pořád nerozumím té koncentraci, kde to jako u vás vzniká? Kde se to bere? Odkud se to líhne?
Jsme stoka. Slovensko i Blava. Tak jsme asi chytili takový náš vlastní odér. Ba ne, stoka jsme, ale mám to tu ráda. Máš pravdu, sama si všímám, že tu máme fakt skvělé mladé projekty, kapely, umělkyně, umělce. A ráda bych se k nim samozřejmě zařadila... až to trošku nacvičíme.
Vždyť vy na Slovensku nemáte ani kluby.
Fugu zavřeli. Na východě poslední mohykán Tabačka. Tady není nic. A přitom máte to všechno, co my horko těžko zachraňujeme post hudbou, P/\stí a Duklou. A stejně mám pocit, že taháme za kratší konec. Ale přeju vám to. Fandím vám. Jste skvělí.
Děkujeme. Fascinuje mě to celé také.
Je to speciální.
Máš ráda Prahu?
Na mě je to už moc velké. A stresuje mě to. Oceňuju architekturu, jak Praha není šedá, ale jinak brutální schíza.
A na úplný závěr, oblíbená píseň tvých mateřských Billy Barman?
Len šedá.
Seznamte se
Meowlau je slovenská producentka, zpěvačka a baskytaristka, vlastním jménem Laura Jašková. Známá je jako členka formace Billy Barman a ze své předchozí d’n’b formace Meowlau X Val. Sólově debutovala minulý rok singlem Ruksak. Na něj letos navázala albem Kvety, které zatím sbírá nadšené reakce u nás i na Slovensku.