Na albu, které vychází 7. 11., najdete dvanáct písní. „Ty už jsou poslední,“ říká Martin Ledvina, když popisuje dva roky náročného procesu vzniku nahrávky, která Davida Stypku představuje v mnoha nečekaných polohách.
Dvanáct nových písní Davida Stypky. To je nejpřekvapivější hudební událost letošního podzimu. Už je to skoro pět let, co tu David není s námi. Jak tedy tohle album vlastně vzniklo?
Po vydání alba Dýchej, které jsme dodělávali už po Davidově odchodu, jsem si musel nejdřív dát chvilku oraz. Ale pak mi to nedalo. Věděl jsem, že mám u sebe ve studiu na harddisku rozpracované některé jeho písničky. A taky jsem věděl, že David v podstatě neustále pracoval na nových věcech. Něco bylo u mě, spoustu toho měl u sebe doma v počítači. Začal jsem tedy bez velkých ambicí takový proces sbírání. Prostě jsem katalogizoval jeho hudební dědictví, pátral po všem, co po něm zbylo. Zároveň jsem měl pořád v hlavě jednu věc: písničky, které vyšly na Dýchej, tam původně vůbec být neměly. David měl napsané jiné skladby, které jsme odložili. A část z nich teď vychází právě na desce Opatruj…
Proč jste je odkládali?
S Davidem jsme tehdy hodně řešili, jaká má ta deska Dýchej vlastně být, jak na ni poskládat repertoár. A já měl silný vnitřní pocit, že nejde úplně správným směrem. Ne že by ty písničky byly špatné, ale opakoval jsem mu: „Davide, myslím, že takovouhle desku nechceš. Piš dál, napiš ještě něco dalšího.“
Můžeš být konkrétnější?
V té době už třeba existovala píseň Absolutní klid, která teď vyjde na Opatruj. Tehdy mi připadala strašně „ukecaná“ a temná. Silně jsem vnímal, že David byl tehdy v úplně jiném rozpoložení. Ač psal temně, tak to, co doopravdy chtěl, bylo zpívat z plných plic, užívat si s kytarou, vyjadřovat se lehčeji. Proto jsem se ho jako producent téměř nutil, aby zkusil napsat ještě něco jiného. No a spustila se u něj obrovská kreativní lavina, ze které během pár měsíců vzniklo album Dýchej. Jenže tím pádem zůstaly stranou jiné písničky, jejichž čas, jak se ukázalo, přišel s albem Opatruj.
V jakém byly stavu?
V Davidově počítači ležela spousta nápadů – některé skoro hotové skladby, jiné jen skici. Ty jsem si vzal k sobě do studia a poslední dva roky jsem strávil tím, že jsem je dával dohromady. Nejdřív jsem si říkal, že by z toho třeba mohlo být nějaké EP. Ale asi po roce téhle restaurátorské práce – procházení všech možných nahrávek u mě i u Davida, a dokonce i u kluků z kapely, kteří našli různé demáče ze zkoušek – se ukázalo, že je toho materiálu víc než dost. Kapela Bandjeez totiž tehdy neustále zkoušela a nahrávala. Postupně se přede mnou vynořilo dvanáct písniček – jedenáct úplně dokončených a jedna tak napůl rozpracovaná. A tak jsme celé to album nakonec natočili s Bandjeez, Davidovými nejbližšími spoluhráči a kamarády.
Myslím, že nebudu jediný, koho u výsledku napadne: v jakém stavu vlastně ty písničky byly? Při poslechu je slyšet, že některé David určitě nenazpíval ve studiu, ten zvuk je trochu syrovější, často i digitálně dotažený…
Bylo to různé, kus od kusu. Něco David dokonce nazpíval u mě ve studiu, ale jiné věci existovaly jen jako domácí demáče. U některých písniček měl dokonce více verzí textu. Třeba Hrdinové – tu píseň měl napsanou, ale pořád ji ještě dopisoval. V době, kdy byl mezi námi, jsme takhle spolu běžně pracovali: hodně jsme probírali i texty. Takže některé písně byly prakticky hotové, jen jsme je oprášili. Našli jsme třeba rozpracovanou písničku Společné plány – tu měl David rozepsanou původně pro svou kamarádku, violoncellistku Terezii Kovalovou, na její desku. Další skladba Opatruj se, podle níž se jmenuje celé album, byla kompletně hotová a nazpívaná ve studiu už za Davidova života. Podobně píseň Múzy – tu měl David nazpívanou, ale tehdy jsme ji nakonec nedali na Dýchej, protože jsme nemohli přijít na vhodnou aranž.
No ale tak jednoduché, že všechno bylo takřka hotové, to asi nebylo…
U Opatruj. byl proces opačný, než bývá u nahrávání obvyklé: to, co se většinou dělá až nakonec, tedy čisté, finální vokály, jsme tentokrát měli jako výchozí bod. Vycházeli jsme z Davidových nazpívaných stop a až dodatečně kolem nich budovali hudební doprovod. Bylo to vlastně takové nahrávání „pozpátku“. Pro mě i pro kapelu to byla krásná a velmi inspirativní zkušenost – ale upřímně, už bych to znovu zažít nechtěl.
Za normálních okolností je to vždycky umělec, kdo si řekne, že písnička je hotová. Teď jste ale tuhle roli museli převzít vy společně s kapelou…
Přesně tak, vzali jsme to s kapelou na sebe. Nic jiného nezbývalo, taková byla situace. My jsme si s klukama dělali legraci, že písnička vlastně nikdy není úplně hotová – člověk ji jen v určité fázi nehotovosti pošle do světa. Samozřejmě, často jsem přemýšlel, jak by to David chtěl… ale musel jsem se od takových úvah oprostit. Prostě nevíme, jak by to udělal on, a ani on sám by to možná nevěděl, dokud by ve studiu nevyzkoušel různé možnosti. Když jsme spolu nahrávali, vždycky jsme experimentovali, zkoušeli, co funguje, co ne, a spoustu věcí během procesu zahodili. Takže jsem k tomu přistoupil odpovědně a zároveň svobodně – tvořili jsme s kapelou tak, aby ty písničky dostaly péči, kterou si zaslouží, a aby tahle jeho opravdu úplně poslední deska byla co nejlepší.
Výsledkem je, že na Opatruj. jsou i polohy, které jsme u Davida Stypky dosud neznali. Titulní píseň má osmdesátkové synťáky. Lanýže jsou zase takové… reggae po česku. Ve Společných plánech zní saxofonové sólo jak z francouzského šansonu. A tak dále. Nepřemýšleli jste, jestli tohle všechno ještě fanoušci přijmou a jestli už se tomu Davidovi a jeho obrazu přece jen nevzdalujete?
Ne, takhle vůbec nemůžeš uvažovat. Davidovi samotnému bylo jedno, do jakého žánru píseň spadne – když ho napadlo udělat reggae, tak prostě udělal reggae. Lanýže původně ani neměly celý ten reggae groove: myslím, že refrén byl víc rockový. Když jsme tu písničku dodělávali, věděli jsme, že to prostě jen musíme najít.
Opatruj. získalo ten specifický „osmdesátkový“ zvuk hlavně zásluhou klávesáka Pavla Sotoniaka. Pavel je naprosté eso, co se týče synťáků. A myslím, že vedle Davida vyrostl ve skvělého hráče. Pořád sleduje nové zvuky, nakupuje vintage i moderní nástroje, experimentuje. Veškeré klávesy na albu jsou Pavlova práce a zrovna v písni Opatruj se to hraje obrovskou roli. No a Společné plány? Ta píseň nakonec dostala skoro až filmovou atmosféru – a saxofon podtrhuje ten šansonový moment. Možná by to někdo nečekal, ale proč ne? Každá písnička na té desce si řekla o něco trochu jiného...
Říkám si, že to muselo být dost emotivní, znovu slyšet Davidův hlas při nahrávání s vědomím, že on sám tam není. Jak těžké bylo se k těm nedokončeným písním vracet?
První rok jsem se v tom hrabal hodně emotivně. Pořád je pro mě těžké smířit se s tím, že David už tady není. Ale na finální fázi práce na desce jsem musel nasadit trochu cynický nadhled a přistoupit k tomu s chladnou hlavou – jinak bych ji nedokázal dodělat. Člověk si nemůže při každém kroku připouštět tu tragičnost, to by ta deska nikdy nevznikla.
Hodně mi pomohlo, že jsme ve studiu byli s kluky z kapely. Když jsme pak všichni stáli ve studiu, pustili si do sluchátek Davidův zpěv a kytaru a začali do toho společně hrát… Po prvním tejku jsme si šli tu nahrávku poslechnout do režie – a mně z toho naskočila husí kůže. Viděl jsem, že i ostatním klukům se lesknou oči. Bylo to, jako by tam David fakt byl s námi. Nádherné a zároveň strašně bolestné – takové pocity nás provázely po celou dobu vzniku té desky.
Přiznám se, že když jsem slyšel první ukázky, taky mě to nejprve odzbrojilo. Najednou je Davidův hlas v nových písničkách! Zároveň je na dost místech patrné, třeba v Hrdinech, že jste Davidův zpěv museli upravovat, čistit, nebo snad dotvořit umělou inteligencí? A těmhle otázkám jsem se nedokázal ubránit. Jak jste vlastně technicky postupovali?
Práce jsme měli hlavně se zvukovým očištěním těch nahrávek. Některé Davidovy vokály byly ze studia a ty zněly výborně, ale jiné byly nahrané doma nebo třeba na zkoušce a obsahovaly v pozadí různé ruchy. Takže úplný základ byl odstranit ten „bordel“ – šum, hluky – a co nejvíc z nich vytáhnout samotný Davidův hlas. Nepoužili jsme umělou inteligenci, nic takového. Je to stoprocentně David, využili jsme jen stopy, které opravdu nazpíval on.
Dokonce jsme se rozhodli na album nedávat žádné nové kytarové party, až na tu poslední, bonusovou písničku. Řekli jsme si s kapelou, že když tam někde slyšíš kytaru, musí to být ta Davidova. Když slyšíš zpěv, je to David. Tím pádem například Pavel Sotoniak zahrál v některých písních víc klávesových ploch, než by tam možná bylo, kdyby David mohl dohrát další kytary… ale myslím, že jsme udělali dobře. Všechno ostatní – bicí, basu, další nástroje – jsme samozřejmě nahráli znovu. Chtěli jsme do toho dostat ten živý „šmrnc“. Proto jsme například základní nástroje natočili všichni pohromadě jako kapela, společně s puštěným Davidovým vokálem. To dodalo nahrávkám energii.
My jsme samozřejmě udělali maximum pro to, aby Davidův hlas zněl co nejlíp – strávili jsme třeba hodně času čištěním a úpravami těch stop – ale když tam někde drobounce kolísá kvalita záznamu, tak to nevadí. Dneska se ostatně zpěvy i u velkých hitů nahrávají kdekoli. Není to na úkor emoce, naopak.
Když jsme narazili na ty etické otázky: řešili jste s kapelou, jestli vůbec máte tohle album vydat? Přece jen pouštíte do světa písničky pod Davidovým jménem, aniž jim on sám mohl dát poslední štempl.
Řešili, ale varianta „nechat to v šuplíku“ vlastně nikdy nebyla na stole. David by byl poslední, kdo by chtěl, aby jeho tvorba zůstala zavřená ve skříni. Naší motivací bylo dopřát fanouškům každou notu, kterou tady David zanechal, pokud to jen trochu půjde. Zároveň pro nás bylo důležité, že do toho půjdeme jedině se souhlasem rodiny. A rodina byla pro. Davidova maminka, partnerka i všichni nejbližší chtěli, aby ty písničky vyšly. Když mi pak přišel finální master alba, rozhodl jsem se, že právě Davidova maminka bude první, kdo si ho poslechne – dokonce ještě přede mnou. Chtěl jsem, aby si svého syna mohla aspoň takhle na chvilku „užít“, jen pro sebe.
Samozřejmě může přijít někdo, kdo řekne, že jsme to dělat neměli. S tím jsme smíření a je to naprosto v pořádku. U každé desky se nakonec najdou lidi, kterým se líbí, i lidi, kterým se nelíbí. Já jsem s obojím naprosto OK. Věřím ale, že většina fanoušků to album přijme s pochopením.
Použili jste pro Opatruj všechny písničky, které po Opatruj. zbyly? Nebo vám ještě něco zůstalo v zásobě?
Vzali jsme opravdu všechno, co se dalo dokončit tak, aby z toho byla plnohodnotná píseň. Samozřejmě se teoreticky může stát, že se někde objeví nějaká zapomenutá nahrávka – David občas složil písničku, jednou ji někde zahrál a pak na ni zapomněl. Možná někdo někde něco objeví… Ale pokud jde o celé písně nebo kombinace fragmentů, ze kterých jsem byli schopní vytvořit hotovou skladbu, tak na Opatruj. je opravdu všechno. Další materiál už není.
Za těch pět let bez Davida se objevilo docela dost mladých písničkářů, kteří se ho snaží napodobit, navázat na jeho poetiku. Ale když jsem slyšel nové písně z Opatruj., došlo mi, že nikdo z nich na Stypku nedosáhne. Čím to podle tebe je?
David byl nový archetyp. To se nestává často. Většinou někdo navazuje na něco, co tu už bylo, podobá se to tomu či onomu… Ale David Stypka byl originál, svébytný, jedinečný. A jestli teď inspiruje další kluky, holky, kapely – to je podle mě jedině dobře. Aspoň je vidět, jaký měl vliv. A i touhle deskou to chceme připomínat.
Na závěr mi ještě řekni něco k písničce Stejný, která album uzavírá jako bonusová. Právě ta totiž hotová nebyla…
Přesně tak. David ji měl rozpracovanou – napsal sloky, melodii refrénu, ale ten text refrénu už nestihl dodělat. Byla to dost zvláštní písnička, úplně jiná než zbytek alba. Věděli jsme, že stojí za to ji dodělat, ale upřímně jsme si s ní moc nevěděli rady. David miloval tvorbu Markéty Irglové – zbožňoval film Once a její písničky. Napadlo mě zkusit oslovit Markétu, jestli by nám s tím nepomohla. Kontaktoval jsem ji přes Honzu Muchowa, protože já sám jsem se s ní do té doby neznal. Vysvětlil jsem jí situaci… a ona reagovala úplně úžasně. Ptala se mě, o čem si myslím, že ta písnička měla být – protože Davidovy texty jsou docela kryptické. Bavil jsem se s ní o svém dojmu, o čem asi David zpíval, a Markéta během pár dnů poslala nádherný text pro refrén. S manželem to pak u nich na Islandu hned nahráli v jejich studiu a poslali nám stopy. Během dvou týdnů tak vznikla finální verze písně Stejný s Markétou Irglovou jako hostem.
A ta album uzavírá dost netypicky…
Kdyby David žil, možná by album Opatruj. vůbec neznělo takhle. Ale já jsem přesvědčený, že on by vždycky dokázal překvapit. On byl ten typ umělce, co nikdy nedělá dvakrát to samé. Kdyby tady tvořil do osmdesáti let, tak by do osmdesáti let všem ukazoval, jak se dá dělat hudba pokaždé jinak. Pracovali jsme s tím, co jsme měli a jak nejlíp jsme v danou chvíli uměli.
A jsi teď rád, že jste to album udělali?
Jsem naprosto šťastný, že jsme ho udělali.