To je častý prohřešek podobných titulů. Umělec se v nich snaží vykreslit v lepším světle, kontroverzní témata obhajuje svým pohledem a tak trochu jako kdyby si knihou stavěl vlastní pomník stojící bokem od hudební tvorby. To ale není případ basáka blink-182, umí si ze sebe udělat srandu (a dělá to rád), nevymlouvá se, přizná chyby i váhání v určitých bodech života. Je upřímný, autentický a velmi rychle do svého vyprávění čtenáře vtáhne.
Skejt je celoživotní Hoppusova láska. A čtení jeho vzpomínek jízdu na skejtu připomíná. Jednoduše se rozjede a frčí. Vyprávění je svižné, Hoppus nic neokecává, nevymýšlí šroubované věty a spádu textu pomáhá i členění do krátkých kapitol o rozsahu několika stránek.
Je možná paradoxem, že kniha v určitých pasážích dokáže vyvolat silné emoce literárních kvalit dalece přesahujících muzikantské autobiografie. Když například popisuje rozvod rodičů, jde o emočně silné odstavce, že by je Hoppusovi mohl závidět kdejaký literát.
Samozřejmě je otázka, co z textu je Hoppusova práce a co redakčně upravil novinář Dan Ozzi. Oba pánové nicméně vytvořili silný autorský tandem, který dokázal sepsat jednu z nejlepších hudebních autobiografií, jaké u nás v posledních letech vyšly.
Fanoušci se dozví řadu zajímavostí z Hoppusova života i historie kapely, ale i nezaujatý čtenář si najde své. Pozoruhodné je například vyprávění o samotných začátcích blink-182 v první polovině devadesátek, kdy parta tří kamarádů chtěla hrát punk rock v éře grunge. Logicky to neměli snadné. Jak oni, tak celá punkrocková scéna vytlačená grungem do malinkatých zapadlých klubů. O to větší satisfakci pak přináší sledovat krok za krokem rostoucí úspěch Hoppuse a jeho kapely. Vycestování z rodné Mohavské pouště do San Diega, jen on a basa ve futrálu. Seznámení s Tomem DeLongem a první písničky skládané bez jakékoli znalosti sehrání basy s kytarou, jen tak z radosti, že se potkali. První lidé na koncertě, první demáč, první vystoupení na pořádném pódiu, první dodávka… všechno je tu popsané tak, že si to čtenář může v duchu plasticky prožít.
Samozřejmě dojde i na nepříjemná témata, hádky, profesní pády, rakovina, chemoterapie. Hoppus o nich mluví otevřeně, občas s humorem, občas s nádechem naděje pro čtenáře, kteří by mohli sdílet podobné starosti.
Hoppus umí komunikovat s fanoušky, ať už z pódia s kapelou, tak na svých sítích. V knize Fahrenheit-182 dokazuje, že to zvládá i jako spisovatel, byť bychom to slovo měli v případě hudebních autobiografií brát s rezervou. Čtení jeho knihy je výjimečným zážitkem, po kterém vám budou kapela i Hoppus ještě sympatičtější. A to i bez toho, že by se basák potřeboval jako sympaťák jakkoli vykreslovat. On jím zkrátka je a jeho vyprávění je safra zábava.