Marcell a fiedlerski na 27. listopadu chystají křest v pražském klubu Roxy. Než jsme se ale dostali k povídání o jejich nové desce, náladě a současném popu, začali jsme velkým zážitkem před naplněným stadionem.
Marcelli, potkáváme se necelý týden poté, co jsi zpíval v Edenu. Jaké to bylo, vystoupit před fotbalovým utkáním české repre proti Chorvatům a zazpívat hymnu?
Hodně silný. Splněný dětský sen! Čím víc se to blížilo, tím silněji jsem si uvědomoval, že budu zpívat a capella před „celým národem“ a neměl jsem odposlech. Takže jsem se slyšel se zpožděním tří vteřin, kdy zvuk tím stadionem konečně dorazil až ke mně. V takové situaci je těžké udržet nervy, ale když se ke mně přidal celý stadion a odzpíval zbytek hymny se mnou, byl to pro mě jeden z největších hudebních zážitků v životě.
A teď k desce. Je pro vás pizza a pivo symbolem dolce vita?
Marcell: To si piš! Ale jde to víc do hloubky.
fiedlerski: Máš pizzu, máš pivo, můžeš být spokojený. Ale má to význam i pro nás osobně, protože jsme skládali a nahrávali v Itálii, popíjeli tam jejich pivo, užívali si prostředí, to se zkrátka propsalo do desky.
Proč padla volba zrovna na Itálii?
Marcell: Oba to tam milujeme. A taky jsme se chtěli posunout od předchozí desky, která byla potemnělá. Chtěli jsme složit něco odlehčenějšího, co v sobě bude mít víc radosti.
fiedlerski: Je to vyjádření konce určité smutné kapitoly a posunutí se dál. Co bylo, bylo, je to za námi. Teď přichází nová éra.
Marcell: Hodně nám pomohlo i to, že jsme sehnali k pronájmu krásný kamenný domek na olivové farmě. Majitel je fotograf, pracuje třeba pro National Geographic, a zrovna byl v Indii. Říkali jsme mu: chceme dělat desku, budeme dělat bordel, nevadí? A on povídá: perfektní, já miluju muziku! Pak tam za námi chodili jeho kamarádi, pořád nám něco vyprávěli, vtipkovali, Marčélo, Marčélo, benne, Marčélo! Ani Duolingo ty hranice neprobořilo. Nebo jsme byli v půlce nahrávání, když se na okno nalepil soused dědeček, zastínil si oči a koukal, jak pracujeme. Tohle všechno se promítlo do bezprostřednosti, s jakou deska vznikla.
Kde se ve vás vzal ten posun od temnější předchozí desky k optimismu?
fiedlerski: Vlastně jsme za tím cíleně šli. Měl jsem za sebou těžké období, prožívali jsme to spolu, dělali spolu desku, já ji v tom největším smutku míchal. Odjeli jsme spolu i turné a pak jsem si řekl, že bych se v tom měl přestat tak koupat a je čas se zase pořádně nadechnout. A Itálie nabízela přesně tu atmosféru a náladu, jaká nám v tom mohla pomoct.
Marcell: Obecně se nám osvědčilo skládat venku. První desku jsme dělali v Alpách, mlha, zataženo, navíc to tamní jarní klima… V těch písních je to slyšet. Itálie byl vlastně úplný opak, chodili jsme na procházky prosluněnou krajinou. Už jsme si vyzkoušeli, že prostředí, kde skládáme, ovlivní, jaké ty písně jsou.
fiedlerski: Můžeš to slyšet už v prvním singlu, kde se zpívá „dlouho jsem nebyl / ale jsem oukej“. To je přímá návaznost na předchozí album, teď už jsme jinde, jsme v Itálii a přepínáme do režimu nerušit.
Jak mám vlastně dvojici Marcell a fiedlerski vnímat? Jako duo zpěvák a producent nebo plnohodnotně autorský tandem?
Marcell: Je to fifty fifty. A bylo to tak už na první desce, někde jsem autorsky přispěl víc já, jinde zase Ondra, rozhodně ho nevnímám jenom jako producenta, ale taky jako song-writera.
fiedlerski: Mám to tak vždycky, že se do práce zapojím i autorsky. I s Mirai spolupracujeme tak, že si navzájem posíláme nápady přes iphone, probíráme je, skládáme společně.
Marcell (otáčí se na fiedlerskiho): Ono se nám to osvědčilo už u předchozí studiovky, ale přitom to teď vznikalo úplně jinak. Jak jsem trávil hodně času s tvým tátou, o kterém album bylo, a prožívali jsme to společně, tak z nás ty nápady a písničky vycházely samy od sebe, tak silný to byl prožitek. Druhá deska už vznikala mnohem systematičtěji, krok za krokem, což je o dost těžší.
fiedlerski: Souhlasím, to je určitě těžší.
Marcell: I technicky, když si vezmeš, kolik času jsi nad tím strávil ve studiu.
fiedlerski: Je to tak, hodně jsem se u toho naseděl.
Marcell: To je vlastně teprve tvoje druhá deska, kterou jsi kompletně smíchal a zmasteroval. Já vím, že jsme to mohli dát někomu jinému, udělat to tradičněji, ale právě o to mi šlo. Proto jsem tě poprosil, abys to udělal opravdu komplet ty sám, protože tak z nás dostaneš na desku maximum, a taky tě to mohlo jako producenta posunout.
fiedlerski: To máš pravdu, producentsky to pro mě byl upgrade.
Já vím, že to je těžké téma, a jestli o tom nechcete mluvit, naprosto to respektuju. Ale už jste to oba párkrát nakousli. Jak vás
ta smutná událost s Ondrovým tátou lidsky a autorsky sblížila?
fiedlerski: Když mi umíral táta, Marcell byl jako doktor u toho, sblížili se, stal se z něj rodinný přítel, vznikla z toho vlastně nová parta. S Marcellem jsme spolu hráli už předtím, ale když táta zemřel, potřeboval jsem se z toho vypsat. Byli jsme dál v kontaktu, volali si, probírali to a řekli si, že odjedeme do těch temnějších Alp a zkusíme tam něco napsat. Třeba z toho něco vznikne, třeba to nevyjde, mohl to být blbý nápad, ale nakonec to z nás lezlo samo.
Marcell: Každý lékař se podle mě musí naučit nějak pracovat se smrtí. Zažil jsem si to nejvíc během studií v páťáku, šesťáku. Chtěl jsem být hematoonkolog, byl jsem tam na stáži a přál jsem si to nějak umělecky zpracovat. Tehdy na to nebyl prostor. Ale ta situace s Ondrovým tátou se mnou tak pohnula, jak byla náhlá a rychlá, že ta inspirace najednou přišla. Bohužel. Ono je těžké toto téma dostat do hudby a vyhnout se zároveň patosu. Jenže když jsi toho přímým svědkem, osobně to prožíváš, dokážeš to vyjádřit i bez něj.
fiedlerski: Přesně tomu patosu jsme se chtěli vyhnout. Naše první deska jsou vlastně deníky té doby. Nahraná terapie.
Děkuju za upřímnost. Zkusím vás opět trochu rozveselit. Léto je za námi, projeli jste docela dost festivalů. Jak jste si to užili?
Marcell: Ty bláho, my tam měli pár supr štychů, viď?
fiedlerski: Měli jsme tam bezva koncerty. Určitě bych zmínil Colours of Ostrava. Občas máme pocit, že na nás české publikum není ještě připravené. Nebo na tohle celkově.
Moment, co tím myslíte, že na tohle není české publikum připravené?
Marcell: Podle mě je ten náš pop neotřelý. Není konvenční. Vychází z toho, že se tím chceme bavit. A dost se tím bavíme! Nekalkulujeme, i když bychom to asi oba uměli. Máme hezky zpracovanou stage, stojíme tři v jedné lajně i s bubeníkem, máme vtipně udělané AI intro, nabušený setlist. Hodně si s tím hrajeme. A na Colours bylo publikum, které přesně pochopilo, o co nám jde, a bavilo se s náma.
fiedlerski: Lidi občas nevědí, kam nás zařadit. Občas nám někdo řekne: ty vole, to je alternativa. Někdo zase že je to pop. Když se jich ptáme, jak se jim to líbilo, vlastně neví, co odpovědět. Když začneme hrát, může to pro ně být matoucí. Ale myslím si, že odchází spokojení.
Festivaly jsou jedna věc, ale hráli jste i na městských slavnostech, což je trochu jiná disciplína. Tam je publikum, které často přijde ne kvůli programu, ale prostě proto, že se na náměstí něco děje. Jak se hraje pro takové posluchače?
fiedlerski: Záleží na městě. Občas to je opravdu náročnější, ale pak zase přijdou akce, o kterých si řekneš: ty vole, to bylo fakt super!
Marcell: Ty jsi byl teď v Japonsku, takže jsem hrál bez tebe v Plzni. A to je přesně ono, konec sezóny, jsi unavený, náměstí, kde nevíš, kdo přijde a jak se bude tvářit, není to tvoje stage, takže jsem přijížděl trochu v rozpacích. Ale nakonec tam bylo možná pět tisíc lidí? A bylo to vynikající. Tohle dokáže taky dobře nakopnout, když hraješ někde, kde není fanoušek vedle fanouška a po koncertě za tebou přijdou lidi, kteří tě slyšeli poprvé a dají ti tu zpětnou vazbu, je to přínos. Proto bych nikdy nepodceňoval živé hraní. Když dobře hraješ a je dobrý zvuk, publikum se bude bavit, i když vůbec nepřišli kvůli tobě. Lidi umí ocenit dobrou muziku, jde jen o to jim ji naservírovat.
A jak si užíváte právě probíhající turné s Benem Cristovaem?
fiedlerski: Moc, nedávno jsme zrovna hráli v Ostravě, klub narvaný po strop, vynikající publikum, troufám si tvrdit, že jsme tam pár dalších fanoušků získali.
Marcell: Fíďa s ním má song Pápá, což je jeden z jeho největších bangerů, já s ním mám píseň Nevim, takže nejedeme jen jako předkapela, ale přidáme se k němu na pódiu i během jeho setu. Tady je třeba vyseknout Benovi obrovskou poklonu, jak to dělá. Má fantastickou kapelu, samí skvělí muzikanti, čímž publikum vlastně učí navyknout si na kapelu a živé hraní místo předtočených smyček. Přitom by to nemusel dělat. A stejně tak by nemusel brát nikoho jako support, a stejně tě vezme a nechá tě představit se dalším posluchačům.
Nová deska se nese v pozitivním duchu, ale každá skladba je textově trochu jiná, zachycuje jiný moment, jiný stav nebo vzpomínku. Jaká z nich má pro vás nejsilnější příběh?
Marcell: Topil v moři. Jsem spíš melancholik a mám radost, když mě Ondra občas tlačí do rychlejšího tempa a optimističtějších věcí. Tenhle song mi přijde jako jeden z nejlepších, na kterých jsem kdy dělal. Baví mě pokaždé, když ho slyším. I ten text se mi moc líbí.
fiedlerski: Vanilkové nebe. To vzniklo den před odjezdem z Itálie, měli jsme už sbaleno, kabely smotaný, technika v kufrech a přišel tenhle nápad. Řekl jsem si: srát na to, zapnul jsem iPhone a začali jsme nahrávat. Chtěli jsme udělat baladu, ale ať to není patetický nebo upocený. Což je tenký led.
Marcell: U písní, kde víš, že mají hitový potenciál, tohle zrovna hrají rádia a funguje na koncertech, se s tím patosem pohybuješ opravdu na tenkém ledě. Nejdřív přijde radost z nápadu, máš supr melodii, bomba, ale pak se děsíš toho, co z té skladby nakonec bude, může klidně skončit jako kýč. Tady jsme se dali do nahrávání, koukli na sebe a řekli si: ty jo, to je dobrý!
Podle čeho jste vybírali hosty?
fiedlerski: Šlo nám o to zůstat provázaní nějak s naší scénou, udržet to v našem duchu. Mat213 nám předskakoval v Roxy, tím to kamarádství začalo. The Curly Simona jsem měl v merku už několik let, jen nebyla příležitost nabídnout ten správný feat.
Marcell: Tady si to sedlo, ta slovenština tomu navíc dodává i šťávu, což se ne vždy u takto pojatých skladeb povede. Taky nám tam hostuje Carmine Tundo a co si budeme povídat, bez Itala na featu by to nebyla pořádná italská deska.
fiedlerski: Ještě tam je Mirai, my spolu děláme opravdu dlouho, ale ještě nikdy jsme nezkusili nic ve stylu fiedlerski a Mirai. Tak jsem si říkal, že zrovna teď nastal ten správný čas.
Podle čeho jste vybírali, co a kdy vyjde jako singl?
fiedlerski: To vylézalo samo podle toho, jak jsem to zrovna ve studiu míchal. Třeba Vanilkové nebe, s tím jsem fakt vyseděl dny a dny, měl hromadu verzí, jsou tam živé smyčce, Marcell to přezpívával dokola. To se ti už ve studiu pomalu začne rýsovat. Měli jsme i vybráno, co chceme kdy vydat, ale nakonec jsme se toho nedrželi.
Marcell: Takhle, Jardo, žádný release plan žádné kapely podle mě ještě nikdy nevyšel tak, jak bylo v plánu. Samozřejmě vnímáme, jak fungují algoritmy, a že dnešní doba těm číslům přeje, tak nad tím přemýšlíš. U Vanilkovýho nebe jsme tušili, že máme šanci dostat to do rádia, u Romea a Julie jsme věděli, že to je singl spíš pro nás, pro scénu. Jinej hotel s Miraiem, to je v podstatě indie kytarovka. No a čtvrtý singl PIZZA PIVO DOLCE VITA je taková vizitka celého alba, na něm jsme tu desku chtěli odprezentovat.
Setkáváme se v bodě, kdy za sebou už máte oba nějakou kariéru. Když si vzpomenete na vaše začátky, je něco, co byste svému tehdejšímu já poradili?
Marcell: Možná: „Tu medicínu nedělej.“ Vždycky jsem chtěl dělat muziku a trochu si vyčítám, že jsem do toho nešel naplno dřív. Ona ta muzika a medicína nejdou dělat najednou, když to chceš dělat naplno. Takže jsem vždycky přebíhal od jednoho k druhému, pár let medicína, pár let hudba. Možná že až budeme dělat rozhovor za dva za tři roky, budu zase dělat doktora a mluvit jinak, ale teď se soustředím na muziku. Dělej, co tě baví. Je to klišé, ale ta věta je opravdu silná, protože ve společnosti je tlak na to, abys dělal, co se po tobě chce. Dělej, co tě baví, platí i v samotné hudbě. Skládej, co chceš ty, ne co chtějí lidi. Už nechci slyšet dalšího Viktora Sheena, dalšího Calina, dalšího Yzomandiase nebo dalšího Marcella s fiedlerskim. Dělej jenom to, co baví tebe. Když budeš svůj, budeš zajímavý. Když budeš zajímavý, dostaneš nabídky na hraní, na spolupráci. To je ta cesta.
fiedlerski: Já bych sám sobě řekl: „Dobře to dopadne.“ Když jsem začínal, nikdo mi nevěřil. Mám to vyseděný a vyježděný, začínal jsem v pokojíčku, ve sklepích, v dodávkách, nikdo mě nikam nedohodil. Snil jsem o úspěchu, říkal si: kurva, proč to tak trvá? Ať už to konečně klapne! A pak se to nějak přihodilo. Takže: „Dobře to dopadne.“
Už jsme trochu nakousli téma algoritmů. Vy máte u některých skladeb milionové poslechy, jinde desítky tisíc přehrání. Jsou pro vás coby autory čísla důležitá? Myslíte na ně během skládání nebo to berete jako něco, co dopředu nejde ovlivnit?
Marcell: Čísla poslechů vnímám jako skutečný poslech skutečných lidí. A když pak objíždíš tu republiku a hraješ koncerty, tak s tebou ty milionové skladby lidi zkrátka odzpívají. Aniž by třeba znali tebe. Když dobře seskládáš setlist, tak si lidi řeknou: aha, to je ten týpek s touhle písničkou! Teď už takové songy máme tři čtyři a beru vysoká čísla přehrání
hlavně jako cestu k dobrým koncertům. Možná to zkusím říct opačně, když nějaký muzikant nemá alespoň jeden hit s hromadou poslechů, je pro něj o to těžší koncertní setlist sestavit.
fiedlerski: Mně přišel zajímavý tah, o kterém teď nedávno Spotify mluvilo, a to odstranit statistiku měsíčních posluchačů. Jsem zvědavý, jaký to bude mít dopad, protože na tu otázku narážím někde pořád: kolik máš měsíčně na Spotify? Když na takové otázky přestaneš myslet, pak se ukáže pravda, jestli by nějaká kapela dokázala vyvolat hype i bez čísel.
Marcell: Doba je bohužel hodně algoritmická. Já už hudbu neposlouchám jinde než na streamovacích platformách, pouštím si jejich playlisty a myslím si, že kurátoři playlistů budou časem jedni z nejdůležitějších lidí na scéně.
Občas hráváte i akusticky, ať už uprostřed setu, nebo jako video na YouTube. Jak vlastně vnímáte hraní jen tak s akustikou na krku?
fiedlerski: Mě to baví. Mám to rád i u mých oblíbených muzikantů. Ještě se vrátím k tomu Spotify, na labelu v Itálii mi poradili, že je fajn udělat u singlu víc verzí, abys pokryl ty žánry. Remix, unplugged, zpomalená verze. Tím máš šanci dostat se do playlistů, kde by ses s původním singlem neobjevil. Třeba playlist s názvem Podzimní večer, jak by ses tam jinak dostal?
Marcell: Nás baví ten song ukázat i v jiných podobách. Když máš dobrou písničku, tak může fungovat nejen akusticky, ale třeba i v elektronické podobě. Mám rád, když si s jednou věcí můžeme takhle ještě pohrát.
Čeká vás křest alba v Roxy. Jak se na 27. listopadu těšíte?
fiedlerski: Hodně! Už jsem říkal, že jsem se nad touto deskou něco naseděl, tak se těším, až si to dáme i naživo. Chystáme i zajímavou scénu, hosty, těším se.
Marcell: Připadá mi, že dnes je trend dělat velké koncerty. Pořád se na něco chodí do O2 areny. Když jsem byl mladší, bylo to naopak, my tehdy chtěli toho interpreta vidět v klubu, co nejblíž, poznat ho osobně, slyšet, co říká mezi písničkami, koupit si od něj tričko, a já se snažím to takto předávat dál. Křest v tak supr klubu jako Roxy je pro mě svátek. Přijdeš, doufám?
Rád!
Seznamte se
Marcell Procházka na scéně působí už přes deset let, poprvé na sebe upozornil coby frontman kapely No Distance Paradise, s níž vydal dvě alba. Skládá i pro jiné umělce, na kontě má spolupráci s Lenny, Mirai, Adamem Mišíkem a dalšími. fiedlerski je známý především jako producent, má za sebou nahrávky s Lenny, Mirai, Sebastianem či Benem Cristovaem. Věnuje se ale taktéž autorské tvorbě, před čtyřmi lety vydal sólové debutové EP ID 2.21.92.