Roky poslouchal, že zpívá jako Freddie Mercury, dlouho to ale neviděl jako důvod vzdát se vlastní kapely. Změnilo se to, až když mu cestu zkřížil konkurz na zpěváka oficiální tribute show, kterou dával dohromady Roger Taylor. Její součástí byl šest let, než se takzvaně udělal pro sebe. Dál fanouškům zprostředkovává hity Queen. „Jsem vděčný, že to funguje. Znám i život, kdy jsme se mačkali v dodávce a přemýšleli, jestli ty dlouhé cesty po dálnici přežijeme,“ vzpomíná a říká, že s tribute kapelou Queen nehodlá skončit.
Ostatně, jeho hlas lidem Freddieho Mercuryho připomíná natolik, že se podílel na filmových verzích písní v životopisném snímku Bohemian Rhapsody. „Věděl jsem, že to bude významný film, ale netušil jsem, že bude mít až tak velký dopad,“ přiznává před pražským koncertem.
Jak se vám daří?
Výborně, tenhle rok má velmi dobré tempo. Vždy se snažím najít rovnováhu mezi prací, cestováním a životem doma, v Nashvillu, kde mám ženu a přátele, a letos se mi vede vše dokonale balancovat. Snažíme se odehrát kolem sedmdesáti koncertů ročně, přičemž většina je na podzim, když jedeme do Evropy. Jinak hrajeme hodně ve Spojených státech a za pár týdnů jedeme také na čtyři koncerty do Mexika. Takže je to pestré.
Narodil jste se v Montrealu. Do Nashvillu jste se přestěhoval se svou původní kapelou Downhere v roce 2001. Kdybyste mohl vyměnit úspěch, kterého jste dosáhl se současným projektem, za stejně úspěšnou kariéru se svou původní kapelou, uvažoval byste o tom?
Rozhodně. Kdyby otázka úspěchu naší hudby byla jediný důvod, proč kapela skončila, tak určitě. Byli jsme spolu třináct let. Já byl na konci jediný člen, který neměl děti, a kapela postupně omezovala počet koncertů, aby kluci měli víc času s rodinou. Prvních deset až dvanáct let jsme stabilně rostli. Pak jsme nahráli album, o kterém jsme nevěděli, že je poslední. Podle mě obsahovalo nejlepší píseň, jakou jsem kdy napsal – byl jsem nadšený a doufal, že prorazíme v rádiích… A ono se to nestalo.
Začali jsme si klást otázky: Jak dlouho to ještě chceme dělat? Hráli jsme křesťanský rock – což je sice poměrně velká nika, ale pořád není zdaleka tak populární jako třeba country. V rámci žánru jsme byli spíš středně úspěšní. Možná jsme vydrželi déle, než jsme měli, jen protože jsme si lidsky rozuměli a rádi spolu tvořili. V jiném životě bychom spolu možná hráli dodnes, kdo ví.
Vaše kariéra spojená s Queen začala díky tomu, že vám lidé říkali, že máte podobný hlas jako Freddie Mercury. Vy jste si to sám neuvědomoval?
Začali mi to říkat hned, když jsme s kapelou vyrazili na první turné – tedy někdy počátkem tisíciletí. Říkal jsem si: „No, to je hezké, ale určitě nejsem jediný na světě, kdo zní jako Freddie.“ Spousta lidí má podobný hlas jako někdo jiný. Pak jsem zjistil, že to zas tak běžné není, že tohle se trochu vymyká.
Prvních deset let jsem to bral jen jako milý kompliment a nenapadlo mě, že s tím budu něco dělat. Říkal jsem si, fajn, když vás mají k někomu přirovnávat, tak ať je to někdo, koho všichni milují. Ale chtěl jsem mít i svůj vlastní hlas, a chvíli s tím srovnáváním bojoval. Nakonec jsem to přijal a uvědomil si, že tohle bude součástí mého života, dokud budu zpívat. Bohužel, Freddie takhle prostě zpíval první. A tak jsem to přijal za své a v roce 2011 mi definitivně došlo, že už to nebude jen kompliment, ale něco – začal jsem tehdy spolupracovat s Rogerem Taylorem a Brianem Mayem.
Zúčastnil jste se konkurzu na oficiální tribute kapelu The Queen Extravaganza a vybrali si vás. Jak moc byli v projektu zapojení samotní členové Queen?
Roger Taylor se do všeho kolem velmi zapojoval. Brian May méně – objevil se jen občas. Poprvé jsem se s ním setkal před naším prvním vystoupení v pořadu American Idol, když jsme měli zkoušku. Byla to úplně nová kapela, kterou dali dohromady, a hned jako první jsme měli vystoupení pro 20 milionů televizních diváků. Docela šílené. S Rogerem jsem se seznámil už dřív, při třetím konkurzu. První dva probíhaly z domova – natočil jsem svůj zpěv a poslal. Třetí byl v Los Angeles, tam se sešli všichni finalisté a budoucí členové kapely.
Vlastně to byl projekt Rogera Taylora. Jeho nápad. Brian May má muzikál We Will Rock You a Roger chtěl „svou“ oficiální tribute kapelu. Prvních šest koncertů strávil s námi a všechno ze zákulisí sledoval. Chtěl, aby to bylo co nejlepší. Spolupracovali jsme asi pět nebo šest let.
Bylo pro vás jednodušší uspět díky tomu, že jste Queen neuctíval už od dětství?
Myslím, že ano. Pamatuju si, že na posledním konkurzu bylo třicet finalistů a bojovalo se o posledních pět míst. Každý byl nervózní, že potká Rogera Taylora, Jima Beache a Spikea Edneyho. A já si říkal: Kdo je Spike Edney? Dnes je to můj přítel, ale tehdy jsem netušil, o koho jde.
Mé video z prvního konkurzu se stalo virálním, takže jsem měl sebevědomí. I když to bylo vzrušující, určitě mi to pomohlo vyrovnat se s trémou. Byl jsem možná víc v klidu než ostatní. Máte pravdu, nevyrostl jsem na jejich deskách – některé písně jsem do té doby slyšel možná jen jednou. Musel jsem si dost doplnit znalosti. Fanoušci Queen jsou totiž hodně vášniví…
Nezlobí se na vás někdy, že neznáte všechno?
Upřímně, ani ne. Většina lidí je ráda, že mě slyší zpívat. Za těch třináct let jsem potkal možná dva, kteří se chovali trochu zvláštně. Jeden mi třeba donesl raritní nahrávky Queen a řekl: „Musíš to dokončit! Dokonči práci Freddieho Mercuryho!“ A zval mě domů – měl prý tisíce sběratelských kousků. Ale jinak – nikdo za mnou nikdy nepřišel s výčitkou typu: „Proč neznáš tuhle písničku z roku 1973?“ Lidé chtějí slyšet hlavně hity.
A když je zpíváte, co si užíváte nejvíc?
Většinu písní už jsem hrál nesčetněkrát, některé obměňujeme. Ale nejoblíbenější je pro mě asi stejně samotný kontakt s publikem – snažím se navázat oční kontakt s lidmi v prvních řadách, hledám ty, kteří prožívají silné emoce. Někdy vidím slzy při Love of My Life. To je vždycky krásné. Miluju, když můžu být chvíli sám u piana. Snažím se to dělat aspoň jednou za večer. Je to intimní moment. Freddie hrával sám na piano, ale kapela zůstávala s ním na pódiu. Já mám rád chvíle, kdy jsem na pódiu opravdu sám. Zbytek koncertu je ale samozřejmě velmi energický – tak, jak byste u Queen čekali.
Nyní objíždíte svět s vlastní show. Jak dlouho v tom hodláte pokračovat?
Říká se, že šťastný hudebník je ten, co pracuje. A já jsem vděčný, že to funguje. Znám i život, kdy jsme se mačkali v dodávce a přemýšleli, jestli ty dlouhé cesty po dálnici přežijeme. Tvořili jsme alba, která neuspěla, a začínali zase od nuly. Ale i na to rád vzpomínám. Jsem vděčný za každý moment, kdy můžu být na pódiu a někdo si toho váží. Tohle je skvělý způsob, jak v tom pokračovat. Neplánuju přestat. Moc mě to baví. A pro radost, abych to měl pestřejší, nahrávám o Vánocích sváteční hudbu – za posledních dvacet let jsem vydal přes padesát vánočních písní.
Všimla jsem si.
Doufám, že máte vánoční hudbu ráda! A taky pořád pracuju na vlastní tvorbě – i když ne tolik, kolik bych chtěl. Je to bohatý a krásný život. Hudba Queen je navíc technicky náročná, takže mě pořád udržuje ve střehu. A to mě baví.