Poslední den festivalu začal vůbec poprvé se zamračenou oblohou a přeháňkami. Nabízely se tak obavy, zda k už zrušeným koncertům Wunderhorse a Trippie Redd z předchozích dní nepřibyde někdo další. I když krápalo do noci, spoušť jako v roce 2022, kdy festival evakuovali, naštěstí nenastala, a tak se návštěvníci radovali z následující hudební smršti.
Linkin Park překřtili fanoušci na Emily Park
V průběhu závěrečného odpoledne se především ukázalo, jak obrovským tahákem jsou letos pro každý festival, na kterém se objeví, Linkin Park. Po řadě let se vůbec poprvé stalo, že se rozlehlý areál s blížícím koncertem někdejších nu-metalistů začal nápadně zaplňovat. Na fronty na cokoliv, které se začaly objevovat, či na ucpané silnice zdejší návštěvníci rozhodně nejsou zvyklí.
Samotný koncert za drobné nepříjemnosti ale bez diskuze stál. Linkin Park předvedli srovnatelně strhující jízdu plnou energie, agrese, vrcholného muzikantství i obrovských hitů, jako na Rock For People. Chvála na adresu jejich aktuální formy nebere konce a je zasloužená. Ukázkově provedený comeback s novou zpěvačkou a vynikajícím albem za zády nejspíš ani nebylo možné vymyslet lépe.
Pro všechny kapelní nerdy, kteří tuší, že Linkin Park nikdy nehrají ten stejný koncert podruhé, jsou určeny následující odstavce. Oproti Hradci Králové se občerstvil setlist – From The Inside, Let You Fade a mezihra There You Go v hitu Bleed It Out si vyměnily místo s Cut The Bridge, Over Each Other a jednou slokou z A Place For My Head v závěur. Nejradostnější emoce ale vyvolalo zařazení části jímavé Where’d You Go z Shinodových Fort Minor, která se pěkným způsobem propletla v oblíbenou Waiting For The End. A i když ani tentokrát záměrně nezaznělo jméno Chestera, stejně jako se na projekcích evidentně ani jednou nesměl objevit náhradní kytarista Alex Feder, získaly svým způsobem tyto skladby ve světle aktuálního osmého výročí od posledního koncertu s Benningtonem nový, dojemnější rozměr.
Shinodova skopičina, když nechal fanouška stříhat ušima na čepici Pikachu a do toho jamovat své hudebníky, ukázala, že se v kapele pořád velice dobře baví a nechtějí jet jeden koncert za druhým jako roboti. Hezky to bylo vidět i když z publika sebral vlajku s nápisem Emily Park nebo když na konci koncertu na molu chytil za ruku kytaristu Phoenixe a rozbíhal se s ním do zákulisí radostně jako medvídek z pohádky. Nejvěrnější příznivci si a přesně pro podobné drobnosti do Polska přijeli.
Šelma jménem Doechi
Co dalšího stálo ten den za pozornost? Například Doechii. Její kariéru katapultovaly poslední ceny Grammy. Šestadvacetiletá rodačka z Tampy k velkému překvapení publika převzala gramofónek za nejlepší rapové album. Zapsala se tak do historie jako první rapperka, které se to kdy podařilo. Její jméno i díky emotivnímu děkovnému proslovu náhle začalo vnímat širší publikum a už z Glastonbury se nesly zvěsti, že její koncert není radno propásnout. Do Polska ale přijela s o poznání osekanější výpravou, takže superlativy nechávám na jindy.
Její stage připomínala džungli, v níž Doechii, s trochou nadsázky, působila jako vzteklá šelma. Divoké vřeštění je ale jen jedna z mnoha poloh, kterými coby performerka disponuje. Stihla předvést i svůj energický turborap, podepsala se fanouškovi na hrudník, zamávala americkou vlajkou s vlastní podobiznou, při zpovědích na téma, jak má ráda drogy, sex a peníze si bohatě zatkwerkovala. Spolu se svou DJkou, která jí v rapu nejednou sekundovala, předvedla tak živočišné představení, že jí asistentka nestíhala zas a znovu připevňovat ke korzetu odpadávající techniku. Se svou polskou koncertní premiérou vyšperkovanou hitem Anxiety stojícím na jediném hitu Gotyeho může být spokojena.
Strhující a důmyslná Camila Cabello
Co do stage designu nezůstala pozadu ani její následovnice Camila Cabello. Z bílé krychle se zpěvačka mohla takřka dotknout zavěšených projekčních ploch připravených pro Linkin Park. Vypolstrovaný obal obřího artefaktu se s každou další skladbou rozpadal a odhaloval schovanou živou kapelu i ocelovou kostru se schodištěm, na němž se odehrávalo do detailu připravené představení.
Od zpěvačky krapet vlezlého hitu Havana byste tak strhující koncert asi nečekali. Všechna čest, potkávala se zde vypiplaná choreografie solidní zpěv a velice sympatický, a přitom sexy projev, do nějž připravená zpěvačka vpletla nejedno polské slovíčko. Nešlo se nezamilovat.
Interpretka s kubánskými kořeny jako vůbec první slezla do prvních řad k divákům, jejichž euforické reakce až dojímaly. S každou další písničkou se jako u cibule odhalovaly další vrstvy její bez nadsázky stadiónové show. Snad ji čeští promotéři nebudou přehlížet dlouho. Na comeback její původní skupiny Fifth Harmony to totiž momentálně rozhodně nevypadá. Velmi milé překvapení.
Wolf Alice nestíhají nudit
Na opačné straně areálu se před vydáním srpnové novinky rozcvičovali stále tak trošku nedocenění Wolf Alice. Alternativní rockeři, jak je jejich dobrým zvykem, přeskakovali od zasněných kytarových vyhrávek s andělsky znějícím vokálem Ellie Rowsell do neurvalých punkových a grungeových vypalovaček. Frontwoman se v tu chvíli proměňovala v mladší kopii Amandy Palmer a hulákala do tlampače. Držitelé Mercury Prize z roku 2021 tak zase jednou ukázali pestrost svých kompozic a nestihli nudit. Nalákali také na své podzimní turné, s nímž zavítají i do Prahy. Fanoušci neměli důvod odcházet nespokojení. Jestli se v publiku nacházel někdo, kdo je viděl poprvé, nejspíš dost koukal.
Foto: Dominika Scheibinger
O Open’eru by se dalo psát ještě dlouho. Fantasticky zorganizovaný ročník 2025 ukázal, že ceny za nejlepší velký festival hudební přehlídka nedostává náhodou. Festival s bohatým programem, kde se na jednom pódiu můžou bez problému vystřídat přední zástupci všech populárních žánrů (snad jen s výjimkou metalu), navíc zůstává i po letošním ročníku dostupným festivalem. Poměr cena/výkon je vychýlen směrem k výkonu, a tedy i radosti všech příchozích. Máte-li rádi hudbu, tím spíš tu čerstvou, s Open’erem nešlápnete vedle.