Lvmen nikam nespěchají. O novém albu tahle parta, která je tu už třicet let a která vždy měla větší fanouškovskou základnu v zahraničí než u nás, mluví dva roky. A od vydání předchozí nahrávky své věrné nechala čekat dlouhých osm let. Je opět drtivé, hutné a nekompromisní. Během té doby zmizely druhé bicí. Zákeřná nemoc si navíc vzala kytaristu Mirdu, už druhého ze zásadních členů. V kapele se krátkodobě vystřídali kytaristé Libor Palucha (Tomáš Palucha, Kovadlina), David Vála (VOLE, Tábor, Bahratal) nebo David Zeman (Kalle, Veena, Nod Nod), ale poté došlo k zásadnímu návratu Tomise, který už kdysi hrál na prvních dvou albech. Úbytek sestavy, tedy Husar, Melnick, František a Honza, zůstává stabilní. Společně jako by se na novince ohlédli za svými kořeny.
Síla alba je opět v tom, co šlo Lvmen vždy skvěle – v hudbě se doslova koncentruje nejistota, nervozita a intenzita. Ne nadarmo nabízí pouhé čtyři skladby (jak už je tradicí, namísto názvů mají jen pořadová čísla); nejkratší z nich ovšem má bezmála osm minut. Kytary tu nejsou ostré a řezavé, ale hutné a valivé, vyrůstající do hlukových stěn. Atmosféra se doslova dá krájet, duch apokalypsy jako by se blížil každou minutou. Žádné střídání slok a refrénů, žádný optimismus – jen občas mezi bouřkovými mračny prosvitne naděje.
Tahle kapela hraje celý život jeden opus. I tentokrát by skladby klidně mohly zaznít na kterékoli jiné desce a docela pochybuji, že i nejskalnější příznivci jsou schopni rozpoznat při namátkovém poslechu libovolně historií, odkud která pochází. Ale je to negativum, nebo spíš ocenitelný znak naprosto vybroušeného autorského rukopisu, který zůstává kvalitativně na úrovni navzdory zúčastněným hudebníkům?
Lvmen opět s naprostou jistotou pracují s emocemi. Dokážou posluchače mystickou atmosférou spoutat i nemilosrdně drtit. Uklidnit i vynést metr nad zem. Od doom-metalového bahna vše mistrně vygradují do hrozivých sopečných výbuchů, a pokud už své motivy opakují, libují si v hypnotických figurách, za jaké by se nemuseli stydět ani Swans. Brutální řev pak opět, jak už je poznávacím znamením, doplňují samply ze starých filmů – pokud se nemýlím, tak nejen z těch oblíbených od režiséra Františka Vláčila v čele s Markétou Lazarovou – které mistrně doplňují magii výsledku.
Lvmen se opět vynořili a jen oni vědí, na jak dlouho to bude. Pokud vás tahle hudba vtáhne, stojí si za to vychytat i živou podobu, což mimochodem není snadné, protože třeba pražský zářijový křest alba byl vyprodaný rychlostí blesku dlouho dopředu.
Jen jedno je tentokrát jisté – slovo Amen obvykle zaznívá na konci mše, ale tahle nekončí a bude trvat, jak dlouho ji budete ochotni s albem sdílet.
VERDIKT: 89 %
Mohutné, ohromující a ničivé. I u další nahrávky Lvmen se jen těžko bránit superlativům.