Larkin Poe zahrají už 26. května v pražském Lucerna Music Baru a v létě se chystají svůj roots rock a blues servírovat fanouškům na Colours of Ostrava.
Právě jsem si všiml, že k pražskému koncertu jsme vydali první rozhovor už někdy před rokem a půl. S čím nakonec přijedete?
Rebecca: Přivezeme pořádně nabitou show. Letos pojedeme turné ve velkém, s produkcí, autobusem, naplno. Konečně už se to všechno skládá dohromady. Budeme hrát ve čtyřech, bude to nahlas a bude to rokenrol! Už to musí ven. Upřímně se tak moc těšíme, až znovu vyrazíme hrát a konečně se na koncertech setkáme se všemi našimi přáteli, kteří nám už tři roky chybí. Vždyť my jsme měly hrát po celé Evropě, pak letět do Austrálie, prostě jezdit všude po světě a najednou to šlo všechno do háje!
No a co teď budete hrát? V roce 2020 jste vydaly dvě alba a od té doby…
R: … jsme nehrály. Nejspíš kromě našich klasických kousků nasadíme dost věcí z desky Self Made Man. To album jsme nahrávaly proto, aby vyznělo naživo. A minimálně v Evropě k tomu ještě nedošlo. Ale v rukávu máme i pár překvapení. Právě jsme dokončily nové album, takže třeba zazní i něco nového. Kdo ví?!
Počkejte, takže nové album je hotové?
Megan: Ano
R: Brzo to oznámíme.
Ale něco mi o něm řeknete, ne?
M: No to nejde, vždyť vám říkám, že jsme ho ještě ani neoznámily! No tak dobře. Koprodukovaly jsme ho společně s Rebečiným manželem Tylerem Bryantem a nahrávaly napůl v jejím domácím studiu a napůl v Nashvillu s naším kámošem Rogerem Alanem Nicholsem. A s tím, jak to dopadlo, bychom snad ani nemohly být spokojenější.
R: Jsou to super písničky.
Takže s volným časem bez koncertování jste si poradily…
R: No ale bylo to překvapení a vyrovnávat jsme se s tím musely. Najednou jsme nehrály. Bylo to vlastně zajímavé zůstat celý rok doma, sledovat, jak se mění roční období, nevynechat jedinou oslavu narozenin všech členů rodiny. Možná to zní ujetě, ale my jsme to kvůli věčnému hraní neznaly. A bylo hezké si to zažít. Ale samozřejmě jsme si taky uvědomily, že nic nemůže nahradit ten pocit, když hrajete koncert pro živé lidi, kteří jsou s vámi na jednom místě. Uvědomily jsme si, že pódium je součást nás samotných a našich osobností.
M: Na koncertech mezi lidmi dochází k výjimečnému přenosu energie. Nejde jen o to hrát nebo si užívat potlesk. Ale opravdu si pokaždé užívám ten jedinečný moment propojení skrze živou hudbu. A nemůžu se dočkat, až konečně oživíme tu spoustu písní, které zatím naši fanoušci poslouchali jenom ze záznamu. Poletíme spolu!
Jak to vlastně přišlo, že jste se našly zrovna v blues a rocku?
R: Byla to dlouhá cesta. Začínaly jsme na klasice. Společně s Megan jsme chodily na klavír a učily se etudy. Ale když jsme trochu vyrostly, všimly jsme si, že se všude kolem nás hraje jiná hudba. Vyrůstaly jsme na jihu Ameriky, všude kolem se konaly bluegrassové festivaly, přehlídky zaměřené na americanu nebo roots rock. Když nám bylo dvanáct třináct, vyrazily jsme na jednu bluegrassovou akci a absolutně té hudbě propadly. Od toho okamžiku jsme ji chtěly hrát. Poprvé jsme vzaly do rukou dobro, poprvé jsme vzaly do rukou bendžo, poprvé jsme vzaly do ruky kytaru. Šlo to ruku v ruce s tím, že jsme poslouchaly spoustu klasických rockových nahrávek. Rodiče nám pouštěli The Allman Brothers a další jižanský rock. Ale taky Beatles nebo Led Zeppelin. Lásku k blues a rocku jsme nasávaly od Creedence Clearwater, Toma Pettyho a Allison Krausové. Jako by nad námi všichni ti neuvěřitelní muzikanti roztáhli deštník s tou úžasnou hudbou.
M: Když nám pak bylo kolem dvaceti, pomalu nám začalo víc věcí docházet a začaly jsme do té hudby propadat hlouběji a hlouběji. A najednou jsme samy pátraly po tom, jak bluesovou hudbu a americanu vyjádřit po svém. Najít vlastní cestu.
Není blues pro holky moc chlapácký svět?
R: V té době jsme o takových věcech moc nepřemýšlely. Jasně, předsudky vůči holkám v něm určitě jsou, ale nějak jsme to probojovaly. Myslím, že to všechno bylo správně. V hudbě by nemělo jít o pohlaví. V té jde o důležitější věci. My jsme prostě hrály a nakonec jsme si zahrály s celou řadou neuvěřitelných muzikantů. Najednou nás pozval Elvis Costello, abychom mu dělaly doprovod, potom lidé jako Keith Urban, Bob Seger… Ale ono to všechno bylo normální. Až v posledních letech se nás začali ptát, jaké to je být ženami v hudebním průmyslu.
M: Až tehdy jsme o tom začaly uvažovat a zamýšlet se nad tím, jak budeme k té naší hudební cestě přistupovat. Jestli o tomhle chceme mluvit nebo psát.
R: Je pravda, že v celém hudebním průmyslu jsou hlavně muži. Hlavně v té produkční stránce, zvukaři, studioví inženýři, producenti. Vstoupily jsme do toho prostoru a cítily, že jsme vítány. Ale je pravda, že za posledních sedm osm let se spousta věcí změnila. I na bluesových festivalech vystupuje mnohem víc hudebnic, než to bývalo. Ty akce jsou různorodější a přístupnější pro lidi všech barev, vyznání i sexuální orientace. Diverzita a rovnocenný přístup v našem žánru, v roots music, v americaně a blues jsou běžné. A nám je ctí, že můžeme naši hudbu hrát právě v této době.
Jedním z festivalů, které na takové změně mají velký podíl, je britské Glastonbury. Vystoupení, které jste tam v roce 2014 odehrály, bylo pro vaši kariéru zlomové. Jak na něj vzpomínáte?
R: Jako na jakýkoli jiný koncert! Vlítly jsme na pódium a daly do toho všechno. Každý vždycky říká: Hraj ten koncert, jako by to byl ten poslední! Myslím, že teď s covidem nám víc než kdy dřív došlo, že to nejsou jenom řeči. A my ke každému hraní opravdu musíme přistupovat, jako by bylo poslední. Protože budoucnost ještě nikdo nenapsal. A na Glastonbury to bylo stejné. Prostě po hlavě a naplno. Co myslíš, Meg?
M: Já si pamatuju jenom to bahno. Bylo ho neuvěřitelné množství a bylo všude. Glastonbury je bahnem vyhlášené, ale když to vidíte doopravdy? Je to šokující! V tom se nedá ani chodit!
No a jaký byl pro vás s tímhle přístupem ten nejlepší koncert, jaký jste hrály?
R: Tak tahle otázka je výzva! Asi odpovíme každá jinak. První, co mě teď napadá, je náš první velký koncert v Atlantě. Otevíraly jsme večer pro Boba Segera. Myslím, že jsme měly fakt dobrý set. Byly tam celé naše rodiny a my jsme se najednou vážně ocitly na velkém pódiu ve městě, kde jsme předtím objely doslova každou myší díru. V Atlantě jsme vyrostly a známe tam každý kout. A teď jsme si to poprvé užily ve velkém s Bobem Segerem! No to bylo perfektní!
M: Já budu trochu podvádět, protože neřeknu jenom jeden koncert. Rok 2019 pro nás byl výjimečný. A taky to bylo zatím naposled, co jsme hrály v Evropě. Měly jsme dvaadvacet koncertů v řadě, skoro všechny byly vyprodané. To byl úlet! Taky jsme v rámci toho turné poprvé přijely do Prahy, měly jsme u vás den volna a já si to tak užila. Chodila jsem po městě a cítila se jako nikdy. Hrát tolik koncertů a všude mít vyprodáno? Tak to si dám líbit!
Takže i Evropané blues rozumějí…
M: No to si pište. V Anglii i Evropě nás vždycky přijali s otevřenou náručí a to se zdaleka nedá říct o všech místech v Americe. Vždyť to byli Led Zeppelin, Eric Clapton a spousta dalších, kteří do Ameriky přicházeli a pomáhali Američanům, aby si uvědomili, jaký mají v téhle hudbě poklad. Někdy nevíte, co máte na dvorku za skvosty. Myslím, že tohle platilo v šedesátých letech a svým způsobem to platí dodnes. V Evropě i v Anglii v naší hudbě fanoušci slyší trochu jiné věci.
R: Už abychom byly na pódiu a něco jim předvedly!
Seznamte se
Začínaly jako sesterské country trio Lovell Sisters. Když Rebecca a Megan Lovellovy začaly hrát bez nejstarší sestry, a přišly tak v kapele o housle, pojmenovaly se po svém prapředkovi, jenž byl příbuzný Edgara Allana Poea. Jejich hudba je nejčastěji charakterizována jako roots rock a ony samy se v posledních letech hrdě hlásí k blues. I když je hlavní autorkou písní Larkin Poe zpěvačka a (nejen) kytaristka Rebecca, Megan hraje se svou lap steel kytarou minimálně stejně výraznou roli.