Přiznávám osobní zaujatost, do nového alba Anny Vaverkové, které se bude křtít 2. října v brněnském Kabinetu MÚZ a 9. října v pražském Paláci Akropolis, jsem se v létě zamilovala. Ten pocit podpořil letní koncert ve Vimperku, kde několik písní z nahrávky s bohatými instrumentacemi dokonale vyšvihla tříčlenná kapela. Možná v tom bylo kouzlo nočního návratu černými šumavskými lesy, kdy jsem si Krásu pouštěla hned po koncertu v autě. Vtáhla mě do děje a vzbudila upřímnou radost, že tuhle v Berlíně žijící zpěvačku na české scéně máme. I když je to vztah na dálku.
V čem je pro vás největší krása songwritingu?
V nacházení něčeho, co jsem ještě neobjevila.
A co jste objevila při práci na téhle desce?
Oproti Pozdravům (z Polepšovny, debutového alba) je tam trochu jiná textařina, objevuju nové slovní obraty. Texty jsem psala se zápisníkem, což mě bavilo. Nové album je díky tomu víc květnaté, víc popisuju okolí. Pozdravy byly víc emočně založené, nevyprávěly příběh, nepopisovala jsem nic kolem mě, ale jen svoje nitro. Tohle album je jiné.
V pár písničkách si taky hraju s usekáváním taktů, že má například jeden míň dob. Možná je to hodně okaté, ale za mě zas až tak ne. Zkusila jsem to třeba v Po tvém boku nebo v Nanana.
Mluvíte o psaní se zápisníkem. Některé písně opravdu působí, jako by člověk četl váš deník. A někdy to je síla, například do písně Ostrov hoří se dostala hned tři těžká témata najednou. Ztráta blízké osoby, válka a klimatická krize.
To byl takový kontrast – hezká dovolená, vlastně naše líbánky, ale tohle všechno se zároveň dělo a přišlo mi zajímavé to všechno zachytit. V momentu svatební cesty zaznamenávat tuhle s prominutím shitshow. Jen to pozorovat a pokoušet se o nějaký nadhled.
Nadhled a řekla bych i upřímnost. Říkáte, že to je romantická deska, ale nic nelakujete narůžovo.
Ale taky existují umělci, kteří píší víc romanticky a je to pro ně upřímné. Mě baví se na věci kouknout spíš s odstupem času. Určitě jsem něco napsala i v emočním afektu, ale ten nadhled mě baví. Když můžu pozorovat celou tu absurditu všeho a někdy i sebe samotné.
V písních milujete moment překvapení. Cítím v nich ale i opravdu chytlavé momenty, pardon za to klišé, ale hitový potenciál. Máte takové ambice?
Já ani nevím, jestli bych něco takového dokázala napsat. Bojím se, že kdybych se o to snažila, začala by mě alternativnější nátura podkopávat. Na druhou stranu myslím, že moje písničky vlastně jsou takové repetitivní a nejsou žádná šílená alternativa. Podle mě to jsou docela v pohodě písničky, ale občas tam chci mít něco trochu jinak.
Zdá se mi, že zní alternativněji z nahrávek, na koncertu na mě působily přístupněji. Jak se vám hrají nové písničky?
Album budeme teprve připravovat na tour, zatím jsem jich zařadila jenom pár a na podzimní tour bych je chtěla hrát skoro všechny. Budeme se setkávat s kapelou a přemýšlet, jak je převedeme do koncertního provedení. Na albu je víc nástrojů, na pódiu jsme jenom tři.
Mimochodem, v létě mi vyrazil dech úvod vašeho koncertu, kdy jste začala písničkou Ulalala. A byl to hodně rázný začátek.
Tenhle úvod máme spíš na festivaly a na koncerty, kde vím, že mě lidi nemusejí znát. Abychom zaujali na první dobrou. Když mám koncerty, kde vím, že lidé moji hudbu znají, můžu si dovolit být víc introspektivní a kreativnější.
Ve Vimperku jste taky naposledy zpívala písničku Kde si Aneto z pozice zaměstnankyně zákaznické linky, kde jste dlouhodobě pracovala na částečný úvazek. Říkala jste, že vaše pracovní místo zaniklo. Budete se teď věnovat hudbě na plný úvazek?
To je první plán, zkusit, jestli mi to půjde. Kdyby to nešlo, budu hledat další práci.
Cítíte nejistotu?
Určitě je v tom nejistota. Hlavní pro mě je, abych pořád měla hudbu ráda a byla na prvním místě. Aby to bylo pro umění. Podle toho se budu pokoušet řídit.
Stalo se už někdy, že se radost z hudby vytrácela nebo jste o své cestě pochybovala?
Teď jsem byla nejvíc zapálená v tvorbě nového alba, to je vždycky nejvíc naplňující proces. Kreativita, psaní, nahrávání, produkování. Tvorba je nejlepší část a během dělání alba, to musím zaklepat, pochybnosti nepřichází. Ale když desku dokončím a chybí mi aktivní tvoření umění, tak někdy ano. Pak přichází chvíle imposter syndromu. V ten okamžik aktivně netvořím a jsem v určitém mezistadiu, kdy se může stát, že pochybuju, jestli jsem hudebník a umělec.
To se zlomí na koncertech?
I tam ten pocit může přetrvávat. Když pak hraji svoje vlastní písničky až moc a netvořím nové, občas mi může připadat, že jsem svůj vlastní cover band. I to se může stát.
Mluvíme spolu ve chvíli, kdy je album nahrané a už se tvoří jen fyzicky. Tuhle dobu prožíváte jak?
Doufám, že vše bude v pořádku. Nějakou dobu jsem to album neslyšela.
Já jo a podle mě zní božsky.
Vždycky si člověk řekne, že něco mohl udělat jinak, ale podle mě je důležité projekt dokončit a posunout se o kus dál. Podle mě je to v pohodě. V moment kreativity a dodělávání alba to bylo správně tak, jak to je.
Debutové LP bylo úspěšné například v tom ohledu, že získalo hudební ceny. Máte s novou deskou spojená nějaká očekávání?
Profesně to samozřejmě je důležité. Nakonec je to stejně práce a ta samozřejmě musí být postavená na nějakých hmatatelných číslech, to samozřejmě v podvědomí mám, ale umění je na prvním místě.
První desku hodnotíte jako úspěšnou?
Nad ní jsem podle mě takhle nepřemýšlela, i proto, že vznikla v podstatě náhodou. Přihlásila jsem se v Německu o grant na její nahrání. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by mi ho dali. Tak trochu spontánně jsem vyplnila přihlášku a napsala do ní, že chci udělat album. Za normálních okolností bych na to neměla peníze, je to strašně nákladné. Když jsem ale získala tuhle podporu, tak jsem prostě najednou udělala album.
Žijete v Berlíně a pochvalujete si na tom mimo jiné odstup od české scény. Proč je pro vás důležitý?
Abych s ní až moc nesrovnávala svoji hudbu. To by podle mě změnilo, jak zní. Doteď to tak bylo, ale nevím, jak si v tom stojím teď. Uvidím, jak to bude dál. Teď, když se chci hudbě věnovat intenzivněji, tak se to možná změní a budu jezdit víc do Čech a snažit se být součástí místní scény víc.
Mimochodem, v kapele máte dva Švédy, jeden z nich je váš manžel. Jak rozumí vašim textům? Vyprávíte jim o nich, nebo si je hodí třeba do překladače?
Já vlastně vůbec nevím, jestli je to zajímá. Občas jim něco řeknu, ale moc to neřešíme.
To jsem nečekala, ale obě předchozí otázky mi připomínají, že u vás silně vnímám téma hledání vlastní cesty a sebevědomí. Odráží se na nové desce například v písničce Jiná než ostatní. Co vám v tomhle směru v životě otevřelo oči?
Podle mě je to i v písničce Čas 2.0. K potvrzení si, kdo jsem, mi asi pomohlo i dělání hudby, moje dosavadní hudební cesta. Sama v sobě jsem si musela ujasnit, kdo jsem, a to mi zase zpětně pomáhá být pevněji nohama na zemi.
PODZIMNÍ TURNÉ A EXPO 2025
„Expo bylo skvělé!“ říká zpěvačka o letošní cestě do Japonska, kde odehrála 18 koncertů za tři dny. „Dohromady pro více než 3000 lidí. Musím říct, že převážně japonské publikum bylo naprosto vděčné. Moc jsme si to užili a je to hlavně velká čest, že jsme byli vybráni reprezentovat českou alternativní hudbu,“ těší Annu Vaverkovou.
„Expo jako takové bylo masivní, hrozně moc lidí, ale taky to bylo magický. Z horní terasy českého pavilonu bylo krásně vidět na hlavní večerní show, tak jsme vždy po celém dnu hraní šli nahoru na zaslouženou studenou čepovanou Plzeň. Krásný na to vzpomínat. Myslím, že to dopadlo úspěšně a koncerty s animacemi se líbily a sedlo to hezky. Určitě bych se ráda do Japonska vrátila odehrát další koncerty.“
„Novou písničku jsem tam nenapsala,“ odpovídá Anna Vaverková na dotaz, zda ji Japonsko inspirovalo k tvorbě. „V tu dobu jsme akorát dodělávali album Krása a účelně jsem nechtěla psát nic nového, aby mě to nerozptylovalo. Mám ale z Japonska pár poznámek v zápisníku a hodně videí na camcorderu, který určitě ještě chci kreativně využít.“