Kodaline se na novém albu vrací ke kořenům svých skladeb. Chtějí fanouškům ukázat podobu, z níž se jejich hity zrodily. Čtveřice z Dublinu v půlce října vydá živák Our Roots Run Deep. Album oblíbení Irové nahráli během akustického koncertu v Olympia Theatre, kde se cítí jako doma nejen na pódiu, ale i jako hudební fanoušci.
V září jste hráli v Anglii, několik koncertů jste ale museli zrušit. Co se stalo?
Bylo to pár moc milých, spíš menších koncertů, které jsme pořádali ve spojení s nezávislými hudebními obchody. Bohužel náš tour manažer potkal nějaký chřipkový virus a nakonec to schytal i náš zpěvák Steve. Tři vystoupení jsme museli odložit. Oběma je ale už líp, jsou doma v posteli a odpočívají. Na evropské turné, kterého se nemůžeme dočkat, budou určitě fit.
Zmínil jste, že šlo o menší akustické koncerty, což je pro fanoušky občas milé, ale jak si je užíváte vy jako bubeník?
Ale jo, je to v pohodě, člověk si zvykne. Aktuální album a koncerty s ním spojené jsou jiné pro všechny. Nenazval bych to výzvou, ale je to prostě nové. Akustické koncerty jsou jakoby svlečené. Ale my tuhle verzi známe, protože takhle přece písně vznikají, jenom nejsme zvyklí ji ukazovat publiku.
Proč jste nyní dostali chuť se do toho pustit?
Aby lidi mohli nahlédnout za oponu a vidět, jak ty skladby zní ve svém zrodu – s akustickou kytarou a pianem. Jednoduše a jemněji. Tak to začíná.
To je tedy význam kořenů v názvu alba?
Jeden z nich. Druhý se váže k významu, který pro nás má dublinská Olympia, kde jsme desku nahrávali. Jako kapela, ale i každý sám za sebe, jsme s tímto místem prožili dlouhou historii. Já tam byl s rodiči asi tak v sedmi letech na svém prvním koncertě, všichni jsme tam viděli zásadní koncerty našich životů. Máme pocit, že jsme tam trochu zakořenili.
Koho jste tam viděl úplně poprvé?
Irského bluesového harmonikáře Dona Bakera. Táta miluje jazz a blues a docela mě tím nakazil. Tehdy jsme šli ještě se sestrou a mámou a pamatuji si ten večer, jako by to bylo včera. Ukázal bych vám i naše místa. Vstal jsem ze sedadla a zpíval staré bluesové písničky. Je to hezká vzpomínka a začátek mé náklonnosti k tomuhle koncertnímu prostoru. Později jsem zde slyšel Taking Back Sunday, Snow Patrol, Hundred Reasons a mnoho dalších kapel.
Kodaline poměrně rychle vyrostli z velikosti malých koncertů, na kterých je kapela v přímém kontaktu s publikem. Pomáhá akustický formát dostat se k fanouškům zase o něco blíž?
Ano! Celý koncept těchto koncertů, který je intimnější než klasická show, je příznivý pro komunikaci nás čtyř mezi sebou i s publikem. Normální koncerty jsou hlasité, mezi skladbami jsou velmi krátké pauzy, které jsou často také vyplněné hudbou. Nikdo z nás už dlouho neladí nástroje, ty nám naše crew podává už připravené, takže není moc prostoru se zapovídat. Na současných koncertech se rádi o jednotlivých písničkách rozpovídáme. Má to úplně rozdílnou a velmi příjemnou atmosféru. Vyzkoušeli jsme si to na přelomu minulého a letošního roku v Irsku a samozřejmě v Olympii. Protože se nám zdálo, že fanoušci si to užívají stejně jako my, rozhodli jsme se s podobným formátem vyrazit i do Evropy.
V roce 2011 jste změnili jméno na Kodaline, 2012 vydali eponymní EP a 2013 své první album. Které z těchto výročí je pro vás zásadním milníkem?
Jasně že příští rok. Deset let od prvního alba je velké výročí. Jsme šťastní, že nám to vyšlo a že i po tak dlouhé době pořád nahráváme desky a koncertujeme. Jsem fanouškům vděčný, že nás do této pozice dostali. Těm, kteří jsou s námi od začátku, i novým. Tohle oslavíme.
Jeden z největších hitů Kodaline zazněl samozřejmě i letos v Olympia Theatre.
Jaké jsou vaše nejmilejší vzpomínky na dobu, kdy se vám začalo dařit a publikum přerostlo okruh vašich přátel?
Jednoduše se nám splnil sen. Začali jsme cestovat a každý večer jsme hráli naše písničky. To je sen každého člověka, který má kapelu. Pokouší se o to mnoho lidí, ale hudební průmysl je obtížně dobytné místo. Známe mnoho úžasných umělců, kterým se nepodařilo dostat mimo Irsko. Takže pokud ve mně zůstala nějaká emoce z těch prvních let, je to úžas, že jsme to zvládli. I když to zpočátku znamenalo smrdutou dodávku a koncerty pro stovku lidí. Že se o nás těch sto lidí v zemích, kde jsme poprvé v životě, dozvědělo a přišlo, pro nás znamenalo stejně moc, jako když dnes chodí několik tisíc lidí. Vždyť jsme jen čtyři kluci z Dublinu, co hrají své písničky.
Co nového a zajímavého se na irské hudební scéně odehrává nyní?
Je toho hodně! Ze zatím menších kapel jsou tu třeba Tamper, z těch, co už mají úspěch, Fontaines D.C., pak taky třeba Inhaler. Myslím, že je tu docela zdravá úroda nových jmen, která nacházejí svou cestu do Evropy a do světa. Pamatuji si, když jsme začínali a vzhlíželi ke kapelám, jako jsou třeba Coldplay nebo irské kapely Snow Patrol a The Script. Sledovali jsme, co dělají, a doufali, že dokážeme něco podobného. Proto se nepřestáváme rozhlížet po mladých kapelách, pamatujeme si, že ještě nedávno jsme byli taky na začátku.
Na posledním studiovém albu je i tento duet s Gabrielle Aplin.
Zmínil jste Coldplay. Četla jsem recenzi v irských novinách, kde vás k nim přirovnali, ale nebyla to vůbec lichotka. Chápete, proč se na ně někteří dívají svrchu?
Co na to říct… Ale s tím srovnáním problém nemám. Když chcete něco někomu přiblížit, je přirozené to připodobnit k něčemu jinému, co čtenář bude znát. A pro mě je tohle lichotivé srovnání. Coldplay jsou skvělá kapela a úžasní lidé. Měli jsme to štěstí, že jsme se s nimi několikrát setkali. Jsou to velmi příjemní chlapi s nohama na zemi. Někteří lidé si vždycky budou myslet, že velký úspěch znamená, že jste se zaprodal, i kdyby ta kapela byla ve skutečnosti jakákoli. My si jich velmi vážíme, oslovili posluchače po celém světě a mají obrovský vliv. Vyprodávají stadiony a arény po celém světě. Která kapela by si to nepřála? My o výškách, kam se dostali oni, zatím můžeme jen snít. A taky o nich sníme. Co se recenzí týká, vnímáme je jako názor jednoho člověka v jednom konkrétním dni, proto jsme si z nich nikdy moc nedělali. Jako své hlavní recenzenty vnímáme spíš své fanoušky, kteří si kupují lístky na koncerty, nebo třeba lidi, kteří nás zabookují na festivaly.
Váš zpěvák Steve loni vydal knihu High Hopes, v níž z velké části pojednává o svých depresích a úzkostech, týká se ale i kapely. Mluvil s vámi o ní?
Řekl nám, že na ní pracuje. On se s ničím už delší dobu netajil, mluvil o tom v některých rozhovorech pro irská média a je to dobře. Pro nás to samozřejmě není nic nového, známe se polovinu života a jedenáct let spolu trávíme dlouhé měsíce na turné. Není možné, abychom velmi dobře nevěděli, co se děje v životě ostatních. Všichni jsme ho podpořili, aby knihu napsal, protože téma duševního zdraví je stále pro řadu lidí tabu, ale nemělo by být. Je to úplně normální věc a není důvod, aby se o ní otevřeně nemluvilo. V Irsku může být duševní onemocnění, obzvlášť u mužů, pořád stigma, takže se mnoho lidí uzavře a drží to v sobě. Mnoho mladých lidí páchá sebevraždu, protože se bojí mluvit o svých pocitech, trápeních a problémech. Stejně jako Steve svou knihou chceme podpořit otevřenou diskuzi a prostředí, ve kterém se nikdo nebojí požádat o pomoc.
Na co se nyní nejvíc těšíte?
Na turné! Měli jsme ho původně zahájit v říjnu 2020… Nestihli jsme tehdy ale ani březnové ohlášení. Už počítáme minuty.
Seznamte se
Rok poté, co si čtveřice kamarádů od dětství změnila jméno z 21 Demands na Kodaline, se jí začalo dařit. Už debutového eponymního EP si všimlo BBC Radio 1, s dalším rokem přišla první deska a ocenění Sound of 2013. Celkem vydali čtyři studiová alba, poslední One Day at a Time v roce 2020. Zpěvák a kytarista Steve Garrigan, kytarista a klávesista Mark Prendergast, bubeník Vincent May a baskytarista Jason Boland přijedou na turné, které se mělo vázat k minulému albu, nicméně ho nakonec pojmenovali Our Root Run Deep dle aktuálního živáku.