Před dvaceti lety vyšlo vaše první album Automati. Nahrávat jste ho začali o rok dříve na chatě na Ružinej. Co pro vás v té době kapela znamenala a jaké máte nejsilnější vzpomínky?
Tehdy jsem ještě nebyla plnohodnotnou členkou kapely a v době, kdy se nahrávalo na chatě, jsem žila v Barceloně. Do nápadů z chaty jsem později přidávala vokály v jednom bratislavském bytě, kam se kluci čerstvě přestěhovali z Košic. Já už v té době pátým rokem studovala v Bratislavě. Některé skladby z tohoto období jsou naší povinnou jízdou, bez nich se neobejde žádný koncert.
Vy jste se stala členkou kapely v té době, co vás do ní lákalo?
Od malička jsem chtěla být zpěvačkou a v Barceloně jsem nepotkala ty správné lidi se stejným hudebním vkusem. Kromě Ettelly Diamant (trip-hopová kapela, která působila v minulosti v Novém Městě nad Váhom a spíš tvořila do šuplíku) jsem ocenila, že puding Pani Elvisovej to chtěli dělat naplno a nejen tvořit, zkoušet, nahrávat, ale i koncertovat. Byla jsem nadšená, že jsme začali hrát na festivalech, v klubech a postupně jsme se dostávali i za hranice Slovenska. A hlavně to byla ohromná sranda. I po těch všech letech můžu říct, že kluci jsou nejvtipnější lidé na planetě.
Nyní přicházíte s novým albem Ahoj. Co ho nejvíc formovalo?
Od posledního alba uplynulo 9 let. Kromě čtyř dětí, které se narodily do kapely, jsme měli klasický přetlak nápadů, které jsme potřebovali dostat ven. Tak jsme se opět sešli na chatě v Tatrách, tentokrát už v plné sestavě, kde vznikla většina skladeb. Skladby jsou mnohem veselejší, než byla smutná pokoronová realita, v které vznikly.
Co vás z procesu vzniku alba nejvíc naplňuje?
Pokud se podaří písnička, mám z ní pocit blaženosti mnohem déle než z dobře odehraného koncertu. Mně osobně se nejvíc líbí první fáze, vymýšlení, kdy přecházíme jako spolutvořící kapela neprobádanými plochami různých nálad a emocí. Nevíme, kterým směrem jdeme, jak to skončí. Je to intuitivní a zajímavé.
Co vás osobně na něm nejvíc baví? Čím je jedinečné?
AHOJ je přirozené pokračování naší tvorby. Co je na něm ale jiné, jsou naši tři hosté (Sju, Valentina Vlková a Milan Cais). Dvě skladby jsou úplně jiného charakteru než obvykle. V jedné jsme si vyzkoušeli soulově-gospelový styl (Šťastie), v další ponuře nakládáme plochozemcům (Paradox vymýslov).
Do skladby Polooblačná jste pozvali Milana Caise – jak se vám s ním zpívá? Nahrávali jste ve studiu spolu?
Milan nahrál své vokály zvlášť ve studiu Dušana Neuwertha v Praze. Ohledně skladby jsme se s oběma osobně sešli jen jednou a celá spolupráce probíhala na dálku. V kapele jsme dlouhodobí fanoušci Tata Bojs a když jsme naposledy hráli společný koncert v Bratislavě, povídali jsme si o tom, že bychom mohli něco spolu udělat. Jsme moc rádi, že to nakonec vyšlo.
Máte v kalendáři pět koncertů. Jaké jsou další aktuální sny a plány kapely Puding Pani Elvisovej?
Tento rozhovor píšu v hotelové místnosti v Žilině, po našem druhém koncertu zimního turné. Oba byly skvělé, doteď mám husí kůži z toho, jak nové skladby fungují a že někteří lidé už mají album naposlouchané. Kromě těchto koncertů budeme hrát v Praze 5. prosince., v Brně 6. prosince a v Bratislavě 7. prosince. Navíc plánujeme i jarní klubovou část turné na Pováží a ve východní části Slovenska. Od května se budeme těšit na koncerty pod širým nebem a velké letní slovenské festivaly, jejichž jména ještě nemůžu prozradit, protože to není oficiální. Naším snem je hrát víc v Čechách, které jsme si před lety oběli na společném turné s Midi Lidi. Máme je hrozně rádi.
Seznamte se
Slovenská elektro-indie-popova kapela Puding Pani Elvisovej vznikla v roce 1995 v Košicích. Tvoří ji zpěvačka Slivka, klávesista a kytarista Pino, bubeník Miloš a baskytarista Viliam. Nově je řadovým členem také kytarista a rovněž klávesista Isobutane. Nejnovější z jejích pěti alb je letošní nahrávka AHOJ.