Kato je chrlič. Když nevydává album s Prago Union, má na skladě vždy nějaký další projekt jako A)Tým s Restem nebo hororovou Pohřební hlídku. Má rozpoznatelný styl, svými beaty moc nepřekvapuje, ale na všech albech dokáže udržet vedle nadstandardní stopáže i nadstandardní obsah. S každým také přidává minimálně dvě až pět hlášek do svého rejstříku očekávaně nečekaně chytrých rýmů.
Katův standard je nadstandard, ovšem když se setká s vesmírem, povede se mu album, jímž trumfne i sám sebe. Naposledy to tak bylo se Smrt žije, které natočil v radostném období, kdy se mu narodila první dcera. A zdá se, že ho to znovu potkalo teď, když má na světě dceru třetí, se kterou odstěhoval sebe i studio Strojovna do Brna. Nekorektum je album, na němž mnohem víc vystrkuje nos ze své bubliny kaliče a flinka. Ta mu zároveň umožňuje pozorovat a glosovat svět kolem z nadhledu, takže do všeho, na co mu tu zrovna padne zrak, se trefuje přímo a se značnou elegancí.
„Každej chce bejt jednička a na jedničku má plán / všichni chtěj bejt všude první / jen málokdo ví, že to znamená bejt sám,“ začíná geniální skládačkou hned v intru novinky, která je podobných životních nenápadností plná. Má sice takřka sedmdesátiminutovou stopáž, ale Kato se tu tentokrát přesto nezakecá. Na rozhoupaných oldschool beatech bere posluchače na zábavný přímočarý tah za poznáním rapových kořenů, základů a všech kouzel, které v sobě ten žánr měl kdysi a má i teď. Jen se to musí umět a nezapomenout na to nejdůležitější, ano… slova a jejich zvuk, rytmus, význam.
První singl Slovopast je čtyřminutová učebnice, ze které by mnoho současných rapperů natočilo čtyři desky, a zdaleka by do nich nedokázali dostat tolik obsahu. „Nelakuju, dávám nátěr,“ hlásí Kato. A velkohubě stírá všechny, kdo by se s ním chtěli pustit do verbálního křížku: „Ustelu si tvoji holku, budem sdílet polohu.“
V jak dobré „dědkovské“ formě se nachází, dává znát v přilepeném skitu té samé skladby. „Do autotunu hejkaj a zněj jak „ejaj“ / v hovnech se rejpaj a vůbec se neupejpaj / když jsou na pódiu, mám chuť zjistit, jestli dejchaj,“ vystihuje pocity mnoha lidí z velké části současné české produkce. „Furt ty samý nudný tracky a texty, který kazej děti / maj strach ze souvětí, div neusnou uprostřed věty / když pak potkaj dědky, zbudou z nich mastný fleky.“
Prago Union (nebo zde také vtipně „Prago Brnion – vždycky minus milion“) jsou nadále rapovou kapelou pro nerapové publikum. Skutečným životem, zkušeností, prožitkem vibrují nejen slova, ale i hudba. Mimo subkulturní svět je na téhle desce Kato snad ještě silnější než kdy dřív a daří se mu svým specificky přirozeným kazatelským způsobem formulovat velké zenové pravdy, které si v hudbě nemůže dovolit říkat jen tak někdo. Tenhle element v sobě míval už jako Deph, ale teď s věkem konečně dozrál, takže to nezní velkohubě. „Lidi jsou v jádru dobrý, tomu jsem se rozhodl věřit. Zvlášť dobrý jsou ve snaze to rozhodnutí změnit,“ začíná dalším trefným sarkasmem skvělý a svým obsahem hluboký singl Zase ty lidi. Asi to není náhoda, že se v něm kouzelným způsobem vrací až k dávnému hitu Hej lidi. „Že se tak ptám, ale lidi, vo co jde. / Jsme tady, aby byla sranda, nebo ne? / Mějme radost, že pro nás má vesmír slabost / a toleruje nám všechen ten chaos.“
Ještě působivější je Kato ve skladbě Výhra v loterii. Ze své pozice floutka a outsidera, který se rád pohybuje na okraji společnosti, tu diktuje o aroganci, svévoli a prospěchářství těch, kterým zblbla hlavu moc i peníze. Přičemž to nezní tak dogmaticky jako předchozí věta. „K čemu je bohatství na horizontu událostí / pro hromádku kostí, která promarnila i poslední z příležitostí / patřit do slušný společnosti,“ rapuje v mnohovrstevnatém a přitom tak přímočarém textu, u kterého si člověk vzpomene na ledasco. Třeba na nepochopitelnou proměnu jednoho bývalého potrhlého hudebníka v politika, který se zdá být zalknutý svou mocí, když náhle dupe po všem, co sám desítky let obhajoval. „Vzpomíná na lásku a přátele / protože nikdo vedle něj u jeho smrtelný postele,“ končí Kato.
To všechno jsou jen odlesky barev, které se mu pod hlavičkou Prago Union povedlo na Nekorektum dostat. Na tomhle tahu se posluchač dostává do „stavu, kdy tě vlastní telefon nepoznává“. Ale když se pozorně zaposlouchá, taky se dočká křehkosti až na samé hranici patosu. To když Kato ve 3 sestrách licituje svou roli nezdárného otce, co má kapsy narvané citem. A přitom s kouzelně upřímnou neobratností mudruje svým dcerám rady do života. „Hurá, třetí miminko a zase s pipinkou. Ou.“
Je zbytečné to Katovi všechno opakovat, replikovat nebo vykládat. Smysl této nadšené recenze je jediný. Upozornit na to, že tentokrát se mu nejen díky zdviženému prostředníčku povedlo obdivuhodným a silným způsobem „nadrtit“ obsah všech dvaceti tracků. Jeho „nekorektum“ přitom ve výsledku není nasraná, zlá deska. Ale dotažená schopnost komentovat svět, který sdílíme, s obdivuhodnou přímočarostí, přirozeností, citem pro jazyk a pravdivost.
Ano, děti, tak tohle býval, je a bude rap.
VERDIKT: 90 %
„Říkám stop. To je víc než snesu. / Je čas začlenit všechny ty moudra do procesu.“ Jedno z nejlepších alb s podpisem Prago Union vzniklo v Brně. Katovy chytré rýmy trefují přesně své cíle a pravdy v nich rezonují bez většího patosu a jako už dlouho ne. Až album 29. května vyjde, okamžitě si ho poslechněte.