Obrázek k článku Kapela Rozpor: Z většiny skinheadů jsou dnes hipsteři. Do romských osad punk patří
| Ondřej Horák | Foto: Marianna Zálesňáková

Kapela Rozpor: Z většiny skinheadů jsou dnes hipsteři. Do romských osad punk patří

Bratislavští Rozpor zahráli uprostřed utečeneckého tábora, odjeli turné po romských osadách na východě Slovenska a plánují další. Z pódia odpalují světlice a mávají vlajkami Antifašistické akce, některé jejich koncerty připomínají vojenská cvičení. O novém albu Hrubá síla jsme si povídali s kytaristou Datrou a zpěvákem Fabkem.

„To je čistě vymyšlená neopohanská píčovina. Polonáckové, panslavisti a rusofilové tvrdí, že kolovrat je starověký slovanský symbol, ale je to úplná kokotina,“ vysvětluje Datra soustředěně, když se bavíme o obalu novinky Hrubá síla. Právě on je autorem titulní komiksové kresby, na níž fiktivní bůh obříma rukama drtí kolo, které „moderní“ neonacisté vyměnili za hákový kříž.

Datra je jediným původním členem slovenské hardcore a punkové kapely, která se správně píše RozpoR a je známá nesmlouvavou hudbou i neskrývanými sympatiemi k antifašistickému hnutí. „Až do konca života, až do konca života budem antifašista,“ zpívají sborově v jednom ze svých starších hitů.

Voláme si na lince Praha–Bratislava a vedle Datry sedí Fabko, který se v roce 2015 stal frontmanem své oblíbené kapely. Že si tahle role žádá mnohem víc než jen pronikavý zpěv, se přesvědčil už před lety.

„Můj vůbec první punkový koncert byli RozpoR ve Stoce,“ rozpomíná se Fabko na návštěvu dnes již neexistujícího kulturně sociálního centra ve středu Bratislavy. „Bruskou řezali do železa, všude lítaly jiskry. Bylo to naprosto primitivní, oheň jako hovado. Říkal jsem si: Čo ti jebe?“ líčí své dojmy z prvního kontaktu s RozpoR.

Tehdy mu bylo kolem sedmnácti a otázek mu ten večer v hlavě lítalo víc. Například nerozuměl, proč je prostor pod pódiem obehnaný policejní páskou a připomíná zápasnický ring. „To byla zóna na pogování, vždycky se to samozřejmě hned roztrhalo,“ směje se Datra.

Nepřítel číslo jedna

RozpoR vznikli v květnu 1999 jako skinheadská kapela a jediný, kdo měl z původní sestavy vlasy delší než rok, byl právě pankáč Datra. „Tehdy byl v módě hlavně crust a hard core. Nás bavilo spíš oi! a street punk, takže jsme to chtěli hrát,“ vysvětluje, kterak chtěli navázat na tvorbu oblíbených kapel Oi Polloi, The Business nebo Agnostic Front.

RozpoR tak pochází ze stejného vrhu bratislavské scény jako hardcoreoví Abhorrence, crustoví Adacta, streetpunkoví Postoi nebo Cry Out, kteří se zhlédli v newyorském hard core.

Československá punková a skinheadská scéna byla ještě na konci 90. let pevně provázaná s anarchistickým hnutím, v němž antirasismus a antifašismus platí za samozřejmost. Nepřišli tedy s ničím novým, spíš už třiadvacet let zůstávají věrni principům scény, z níž vzešli.

„To téma je nám blízké, protože i pankáči měli s náckama velké problémy. Byli jsme mnohem častější cíle útoku než Romové nebo černoši,“ připomíná Datra divoká léta, kdy některé z jejich koncertů provázely násilnosti.

„Vždycky jsme si ale dokázali ošéfovat, aby se dovnitř nikdo takový nedostal.“ Kolem klubu běžně stavěli stráže, partu fungující kolem kapely Datra připodobňuje ke komplexní organizaci. „V okolí občas k nějakým násilnostem došlo. Patřilo to k době. Dvacetiletí, kteří dnes chodí na naše koncerty, vůbec nevědí, že se něco takového dělo,“ pousměje se.

Už to není Oi!

Počet bývalých členů RozpoRu se blíží deseti, Fabko je již třetím zpěvákem. „Pokaždé, když někdo odešel, bylo to proto, že se mu vybily baterky. Narodily se jim děti nebo je to přestalo bavit,“ krčí Datra rameny a dodává, že změny v sestavě vždy proběhly v dobrém. „Minulý zpěvák Roman stále chodí na naše koncerty. Když jsme naposled hráli na jaře v Praze, přišel i se svou ženou.“

Taková fluktuace muzikantů kapelu logicky proměnila. Když Datrovi někdo čas od času vyčte, že RozpoR už není, co býval, rád souhlasí. „Je to úplně jiná kapela,“ pokyvuje spokojeně hlavou. Ztrátu skinheadské image ostatně sama kapela glosovala nálepkami s nápisem RozpoR už není Oi! Je to hipísácká píčovina!

„Vždycky jsme vyhlásili konkurz, žádní skinheadi se ale nepřihlásili. A pak pičovali, že RozpoR už nejsou skinheadská kapela,“ krčí Datra rameny. „Říkal jsem jim, že to není můj problém. Měli jste se přihlásit.“ Úbytek antirasistických holohlavců v sestavě nicméně kopíroval poměry na Slovensku, respektive v Bratislavě. „Žádní skinheadi už tu nejsou. Tehdy jich tu bylo třeba sto, dnes možná pět. Skoro ze všech bratislavských skinheadů se stali hipsteři,“ směje se Datra.

Ten je téměř výhradním autorem hudby i textů, takže si RozpoR i přes výrazné personální změny udrželi agresivní zvuk i nesmlouvavé postoje. „Jednu skladbu složil bývalý basák, bývalý bubeník napsal jeden riff. A na prvních třech albech jsem psal texty napůl s prvním bubeníkem,“ upřesňuje.

Žádní bohové, žádní páni

Jméno RozpoR rezonuje na punkové scéně i díky tomu, že angažované texty nezpívají jen tak do větru. Na fungování alternativní komunity se reálně podílejí a pomáhají ji formovat. Zespoda.

V Bratislavě pořádají koncerty, naposledy například benefiční festival Punk proti vojně. Založili ale také například Hrab, tedy Hromadný antifašistický běh. Ten začal před devíti lety jako spontánní akce pro pár kamarádů, naposledy běželo kolem šedesáti lidí – kapela a její přátelé, matky s kočárky a psi. Po cirka devíti kilometrech je čeká veganské bistro, na příští rok plánují vlastní pivo.

Všech osm alb vydali vlastním nákladem a s dovětkem Žiadna značka – No label. Aktuální Hrubou sílu umístili na server Ulož.to, který používají hlavně hudební a filmoví piráti.

Třetí album z roku 2004 pojmenovali Organizovaný punk a ve stejnojmenné písní zpívají, kterak si vše dokážou zařídit sami – od vlastní bezpečnosti přes občerstvení na koncertech až po pořádek ve financích. Jejich pojetí aktivismu se drží významu slova aktivní, částečně i proto, že rádi prozkoumávají místa, která nejsou pro muzikanty běžná.

Když kolem roku 2015 kulminovala uprchlická krize z arabských zemí, rozhodli se zahrát v uprchlickém táboře. Původně plánovali vyrazit do zařízení Traiskirchen ležícího asi dvacet kilometrů od Vídně, které před rokem 1989 bývalo první zastávkou pro Čechoslováky prchající před komunistickým režimem. Vedení jejich nabídku odmítlo, tak se rozhodli improvizovat.

Během kulminace uprchlické krize zahráli RozpoR přímo uprostřed improvizovaného uprchlického tábora nedaleko vídeňského hlavního nádraží.

„Uprostřed ulice jsme rozložili aparát, za námi jezdily tramvaje. Kolem nás se shlukli lidi. Někteří tancovali, jiní skákali, bavili se,“ vzpomíná Fabko na punkový výsadek uprostřed jiného uprchlického tábora, tentokrát přímo ve Vídni. „Nevěděli jsme, jestli nás za minutu nevypnou,“ přihazuje.

Hlavní motivací byl pokus o narušení ubíjejícího bezčasí, které je v zařízeních tohoto typu všudypřítomné. „Většina utečenců na nás koukala jako na zjevení, někteří se ale orientovali. Jeden říkal, že metal zná a rád ho poslouchá,“ líčí Fabko rozhovor probíhající během balení aparatury. Na víc nebyl čas.

„Vůbec jsme nevěděli, co od toho čekat. Ale dopadlo to skvěle,“ rekapituluje Datra s tím, že se jim nakonec podařilo zahrát půl hodiny. Reakce azylantů i adrenalin rozhodly, že podobné akce mají smysl. Někdy v té době se zrodil nápad na koncerty v romských osadách.

Rytmus, Rytmus, Rytmus!

Na Slovensku existuje kolem tisícovky více či méně improvizovaných osídlí, která kvalitou infrastruktury odpovídají chudinským slumům třetího světa. S tím rozdílem, že leží uprostřed nejbohatšího kontinentu planety.

Slovákům se podařilo během posledního století odstřihnout od civilizace přibližně 40 procent romské menšiny. Každá osada má jiný příběh vzniku, společným jmenovatelem jsou ale rasová segregace a možnost vozit se po slabších.

Dokument Radikálne ľudské turné, který vznikl v květnu 2018 ve čtyřech romských osadách na východě Slovenska.

Většina osad stojí na místech, která Romům coby kovářům uvolila šlechta. Během kolektivizace v 50. letech minulého století jakýkoli nárok na půdu zmizel, a když vláda během privatizace v 90. letech takzvaně zhasla, Romové byli ti poslední, kdo mohl doufat v restituci půdy. Dodnes tak „osadníci“ žijí v jakémsi vakuu, které v kombinaci s odstřižením od společnosti vyústilo v chudobu, z níž prakticky neexistuje cesta ven.

RozpoR se rozhodli ukázat, že dialog mezi „gadžami a Rómami“ je možný. Nejdřív chtěli jen píchnout prst do mapy a vyrazit na východ Slovenska, kde je osad nejvíc. Výjezd takzvaně na punk jim ale rozmluvili sociální pracovníci. „Když se vyplácí dávky a výplaty, celá osada si prý nakoupí toluen a jsou mimo. Byli by jako zombie a náš koncert by neměl žádný efekt,“ přibližuje Datra.

Terénní pracovníci jim tedy vytipovali čtyři osady zapojené do sociálních programů. „Koncert dostali za odměnu jako formu motivace. Například za to, že si postaví cestu, vyčistí smetiště a tak podobně.“ Víkendovou akci pojmenovali Radikálne ľudské turné podle písně Radikálna ľudskost, v níž kapela odmítá jakákoli nařčení z extremismu. „To, čo považujete za radikálne / Je naša radikálna ľudskosť,“ hulákají.

Nikdo sem nejezdí

Když se blížili k osadám, dodávku pokaždé doprovázel hrozen jásajících dětí. Kapelu vítali, jako by byli Rolling Stones. „Kdybychom tam pouštěli filmy nebo chodili na chůdách, budou taky rádi. Oni neposlouchají punk, spíš romskou hudbu nebo hip hop. Pořád křičeli Rytmus, Rytmus! Ale nakonec se jim líbili i pankáči,“ směje se Datra.

Osady byly na návštěvu připravené, vybraní lidé pomáhali s organizací. „Ty koncerty probíhají trochu jako vojenská cvičení. Vezmeme s sebou několik kamarádů a všechno musí klapat. Neměli jsme ani jeden zádrhel, všechno šlo podle plánu, byli jsme organizovaní,“ opakuje Datra.

Jeden koncert přesto neodehráli, konkrétně v osadě u Moldavy nad Bodvou. Tam v roce 2013 proběhla brutální policejní razie, zbití Romové byli obviněni z útoků na úřední osoby a město s nimi má dodnes vyostřené vztahy. Koncert znemožnil primátor a došlo jen na bubenickou show.

„Občas nám někdo vyčítal, že to bereme jako dobrodružství, zatímco ti lidé v tom každý den žijí. Ale my klidně přiznáme, že to tak je. Byla to zvláštní zkušenost. Nikdo do osad nejezdí a my chceme ukázat, že je to možné,“ vysvětluje Datra s tím, že tento rok chtějí turné zopakovat a protáhnout přibližně na týden.

Kapela netrpí iluzemi, že by punkový koncert měl Romům vyloučeným ze společnosti nějak zásadně pomoct. Téma se jim ale podařilo dostat do médií v netradičním světle. „Romské osady jsou obrovský problém, to nikdo nepopírá. Jenže nenávist, rasismus a odsuzování tomu nijak nepomůže. Jen spolupráce a otevřenost. Já recept na řešení nemám a ani mi to  nenáleží. Já mám punkovou kapelu,“ uzavírá kytarista.

Hrubá síla v době kompromisů

Datrovi je lehce přes čtyřicet, k bojovým sportům před časem přidal plachtění, nedávno si udělal kapitánský kurz. Sám sebe popisuje slovy „jemný hipík a usazený fotr“, jenže aktuální album je i na poměry RozpoR dost přímé a agresivní. Stačí nahlédnout do tracklistu.

První skladbou je titulní Hrubá síla, následuje Stal sa ti úraz a třetí se jmenuje Dúfam, že skapeš. „Já se vidím jako vyměklý fotr v papučích a najednou mi všichni říkají, jak jsem nasranej,“ kroutí Datra pobaveně hlavou nad reakcemi přátel.

Dúfám, že skapeš míří na všechny, kteří odmítají realitu posledních dvou let, očkování berou jako prostředek k zotročení lidstva, případně popírají existenci viru covid-19. Podle kapely ale nelze brát vyhrocený text doslovně – jako by agrese byla spíš už jen stylizací. „I my máme známé, kteří jsou tak trochu antivaxeři a ezoterici. Lidi jsou různí, co s tím udělám? Mezi pankáči se to rozšířilo, bohužel,“ řehtá se Datra.

Ve zmíněné písni hostuje Edův syn, slovenský rapper usazený v Praze, jenž na konci loňského roku vydal album Mám červené oči lebo stále plačem. Datra vlastní stěhovací firmu, o níž se traduje, že v ní pracovala půlka pankáčů z Bratislavy. Dost možná to ale byly spíš tři čtvrtiny.

„Pracoval u mě jako brigádník. Musím říct, že byl jeden z nejlepších robošů,“ pochvaluje si Datra rappera, který vzešel z bratislavské punkové scény, působil například v kapele Erika je moja a dnes jeho jméno rezonuje především na scéně melancholického trapu.

Skladby Hrubé síly vznikaly během posledních šesti let, což je nejdelší pauza v diskografii kapely. Datra přiznává tvůrčí krizi, těžko hledal témata, o kterých psát. Na album se tak dostaly přímočaré a odlehčené kusy jako například Strechy s refrénem Kto nechodí na strechy, ako by nežil.

„Tenhle text je naopak třeba brát naprosto doslova,“ směje se Datra nad písní, v níž se vyznal ze své lásky k výhledům na horizont. „Když jsme byli mladší, s kamarády jsme pořád hledali střechy, na které by se dalo vylézt. Jedna taková je kousek od místa, kde bydlím. Rád tam chodím hlavně v létě. Jedna kámoška tam řekla: Kto nechodí na strechy, ako by nežil. Líbilo se mi to a roky jsem to nosil v hlavě.“

Boj neskončil, boj pokračuje

V hlavě dlouho nosil také název aktuálního alba. „Hrubá síla mi stále přijde důležitá. Doba je sofistikovaná, ale síla stále hraje velkou roli,“ říká a události posledních týdnů mu bohužel dávají za pravdu.

Podle historických knih byl fašismus poražen 8. května 1945, čas ale ukázal, že nácka vykopnete ze dveří, aby se vrátil oknem. Jednou vypadá jako pleška v bomberu s Orlíkem ve sluchátkách, jindy jako Marian Kotleba s křesťanským křížkem na krku, pak se bije v prsa coby „vlastenec“ bránící „svou“ zem před uprchlíky.

Epizoda hudebního pořadu Hudba made in Slovakia, která se natáčela na střeše, na níž spontánně vznikl refrén písně Strechy.

Aktuálně můžeme sledovat vrchního nácka Vladimira Putina se všemi jeho posluhovači. Lidé se nikdy nepoučí a hudba RozpoR kvůli tomu nikdy nezestárne. Myšlenka zůstává, mění se jen okolnosti. A RozpoR rozhodně končit nehodlají.

„Punk je pro mě život. Ani mi nevadí, že jsme teď dva roky skoro nekoncertovali. Budeme hrát dalších dvacet let. RozpoR je moje dítě, můžu se tam kreativně vyjádřit a vybouřit,“ rozpovídá se Datra o kapele, již bere jako způsob, jak zůstat aktivní. Dokonce ji chápe jako občanskou povinnost, což by v očích většinové společnosti mohl být jistý rozpor.

„Mám chodit do práce a pak se dívat na televizi? Ve volném čase jsem produktivní a tvořím. Když se do toho zapojí víc lidí, společnost je bohatší. Bohatství společnosti se neměří jen penězi a životní úrovní. Měří se i tím, co společnost dává světu,“ uzavírá Datra.