Tento příběh pojednává o tom, že štěstí přeje připraveným a že i když někdy nevíte, kam přesně směřujete, můžete při správné konstelaci věcí dojít na nečekaně krásná místa. „Já vlastně nemám moc rád koncerty,“ odpovídá Tomáš Třeštík na zdvořilostní otázku, jací byli den před naším setkáním Pendulum. A tak zapínám diktafon.
Nemáte rád koncerty?
Zní to blbě, ale jsem na nich poslední léta trochu nesvůj. Souvisí to asi trošku s tím, co mi dnes připomněla ségra – dnes je to osm let, co nepiju. Dřív jsem kalil a přepíjel tak svou plachost. V té době jsem si dal dva panáky a byl jsem schopen jít kamkoli a bavil jsem se. Když jsem starší a střízlivý, není dav nic moc pro mě. Stojím pak někde vzadu, abych měl kolem sebe trochu místa, tím pádem moc nevidím. I proto koncerty moc nevyhledávám. Mám ale své stálice, na které bych rád šel kdykoli. Na Pendulum jsem byl dřív už dvakrát, moc mě baví a patří na přední příčky playlistu, který mám v hlavě. Je totálně zabrzděný a retro a využívám ho třeba ke storíčkům na Instáči.
Máte ty playlisty jen v hlavě?
Ne, dělám si je i do auta a jejich jádro se posledních dvacet let moc nemění. K základu, který vznikal roky, přihodím nový track maximálně jednou za měsíc. Zrovna Pendulum dokonale splňují, co mě na hudbě baví. Živost, řezavé kytary, energické vokály. Díky letošní spolupráci s Rock for People jsem se na ně dostal, i když jsem si koncertu všiml, až když byl vyprodaný. Nejdřív jsem koukal z plochy, pak jsem ale ten kompaktní dav sledoval z balkonu, což bylo krásné – když se rozsvítilo, bylo vidět, jak se celá ta masa od prvních řad dozadu hýbe jako oceán spokojených lidí. Do toho hráli naprosté pecky.
A vy jste chytil trsátko, přestože jste stál na balkonu, který není ve Foru Karlín pódiu zrovna nejblíž.
Kytarista Perry hodil tři dolů a pak jedno směrem ke mně. Lapnul jsem po něm, ještě mi spadlo na zem, ale už bylo moje. Klika…
Ve starších rozhovorech jste mluvil o tom, že vyjma sbírky soundtracků na vinylech v hudbě až tolik ponořený nejste. Nezačala, možná i díky projektu na Rock for People, vaše nová hudební éra?
Vlastně jo. Někteří lidé jsou opravdoví hudební fanouškové, kteří řeší všechno kolem a daleko víc toho ví. Já mám hudbu rád, spíš ale konzumentsky. Mám poměrně jasně dané, co mě baví a co ne, ale nikdy jsem to moc dál neřešil. V poslední době si ale všímám, že si za hudbou víc jdu. Když třeba slyším dobrou písničku ve skateovém videu, zjistím si, o koho jde. Žiju teď muzikou víc a aktivněji než v posledních, řekněme, deseti letech.
Série portrétů z Rock for People je důsledkem?
Nejspíš ano. Znám se s Tondou Parmou, který pro festival pracuje. Na sociálních sítích si všiml, jak silně prožívám návrat Linkin Park na scénu. Přitom jsem je nikdy extra neřešil. Když se ale začalo mluvit o tom, že se vrací, a spekulovalo se, kdo nahradí Chestera, pozoroval jsem to. Hodně jedu v YouTube, který člověku nabízí, co ho baví. Řeknu si jen, jestli mám chuť zrovna na tenisky, hodinky, foťáky, hudbu nebo něco jiného. A návrat Linkin Park jsem sledoval intenzivně. Bude to znít pateticky. Jsem dojímavý, o tom žádná, ale za poslední rok mě sestřelilo pár věcí, nejvíc samozřejmě narození ségřiny dcery Loty, ale v Top 5 mám asi i video z comebackového koncertu, kde Linkin Park ukážou Emily jako novou členku. U záběru, jak přichází uličkou mezi lidmi na stage, doteď slzím. Každopádně mě ta kapela s ní baví ještě víc než dřív a pořád jsem příběh jejich pokračování sdílel.
Z festivalu vás oslovili na základě toho?
Ještě se to sešlo s kapelou House of Protection, kterou mi mimochodem nabídly právě algoritmy a já si ji pustil, protože se mi líbilo jméno. Na jejich klip k Pulling Teeth, kde jezdí v autě ve stěně smrti, jsem čuměl s otevřenou pusou a nechápal jsem. Pustil jsem si ho ve chvíli, kdy měl asi 1 200 views, dnes má přes milion. Když jsem sdílel, že mě chytli, začal mě Tonda, který už věděl, že i tahle kapela na Rock for People přijede, naťukávat. Začal jsem se ho vyptávat, kolik lidí takový festival dělá. To prostředí není pro mě úplně neznámé, kamarád Ondřej kdysi s Davidem Urbanem pracoval na Planet Festivalu a taky jako provozní v Roxy, kam jsem chodil na koncerty. Jak funguje promotérství, jsem díky tomu trochu tušil. Že má festival smlouvu s několika stovkami lidí, mi vyrazilo dech. Začal mě zajímat ten organismus. Ne tolik hvězdy, ale co dělá festival festivalem. Napadla mě série portrétů postavená na třech pilířích – umělci, kteří tam vystupují, lidé, kteří na festivalu pracují, a návštěvníci. Tyhle tři skupiny bez sebe nemůžou existovat.
Už jsem měl rozpracovanou sérii jednoduchých černobílých portrétů na bílém pozadí, kterou jsem přinesl týmu Rock for People ukázat a navrhl, že postavíme na festivalu fotostudio, pozveme tam lidi ze všech třech zmíněných skupin a uvidíme, co z toho bude. Měl jsem radost, že na to kývli.
Jak na vás, když nejste pravidelný návštěvník, Rock for People zapůsobil? Mohl jste ho navíc sledovat s backstage hlavního pódia, což je trochu jiný svět, který většina lidí nezná.
Je to obrovsky fungující promazaný stroj. Překvapilo mě, jak ohromně profi všechno je. Nevím, kolik lidí například tuší, že taková akce potřebuje třeba vlastního architekta. Nestačí rozházet na louku stany, musíte vymyslet každou uličku. Nestíhal jsem se moc dostat do areálu, jen na několik koncertů, když už jsme nefotili. A tehdy jsem byl překvapený, jak je tam milá pozitivní a klidná atmosféra. Co si pamatuji, ale možná si to pamatuji špatně, bývalo to na festivalech vostřejší, upatlanější a vykalenější. Tady jsem takový pocit neměl. Nevím, jestli je to dobou, mnou nebo je to opravdová změna, ale mně tam bylo hezky a umím si představit, že s sebou příští rok vezmu děti. Navíc mě velmi baví současná dramaturgie – i jména, která ohlásili na příští rok. Limp Bizkit či Gorillaz.
Viděl jste nakonec koncert Linkin Park? Nefotil jste zrovna?
Ano, byli boží. Díval jsem se z parkoviště backstage, kde jsme měli studio, což bylo pro koncerty na hlavním pódiu dobré místo. Fakt mě to dojímá. Hlas Emily byl podle mě pro kapelu dar z nebes. Jakéhokoli chlapa by fanoušci navždy srovnávali s Chesterem a ona je skvělá. Má koule. Já nemám hudební sluch, nerozumím hudbě teoreticky, ale přijde mi, že zpívá opravdu dobře. Sleduju na YouTube videa, kde lidé, kteří se vyznají, analyzují, co je a co není vokálně těžké, a co jsem pochopil, ona je fakt neuvěřitelná. Pak jsem si šel poslechnout již zmíněné House of Protection, kteří byli taky naprosto skvělí. Viděl jsem i konec Kneecap, kteří mě hudebně baví. Ségra mi doporučila jejich film, který viděla ve Varech. To je takový Trainspotting, to tě bude bavit, říkala, a měla pravdu.
Titulní strany magazínů fotíte prakticky neustále. Je ta se Slashem, která na Rock for People vznikla pro Guitar World, pro vás velká věc?
Jasně že jo. Ale asi z jiných důvodů, než by si lidi mohli myslet. Sama o sobě je to víceméně banální fotka. Černobílej portrét na bílém pozadí. Podobně vypadalo jedno z mých školních cvičení na FAMU před pětadvaceti lety. Fotograficky nejde o nic zásadního – je to jeden z řady portrétů v rámci konceptu, který jsem si vymyslel s tím, že ho ideálně za rok zopakujeme. Myslím si, že to funguje nebo bude fungovat v celku několika desítek fotek. Když jednu vytáhneš, je to trochu málo – podobně jako u balkonovek, které fotím. Kdyby mi někdo řekl – nafoť Slashe na titulku a byl na to čas, udělal bych to jinak. Na Rock for People jsem předem dostal informaci, kdo z hvězd by mohl klapnout. O Guns N`Roses jsem slyšel jen to, ať s nimi vůbec nepočítám.
Jasně, ti se rozhodně dobrovolně fotit nechtějí.
Byla neděle, my jsme pracovali od pondělí a už jsme toho měli všeho dost. Čekala nás dvě poslední focení a řešili jsme, že pak pomalu vyrazíme, abychom nechytli hlavní večerní exodus. Bylo horko, a tak jsme s mým asistentem seděli v našem studiu ve stanu, které bylo klimatizované, uvnitř se zataženými stěnami. Nakouknul tam týpek v černém triku, obyčejný kluk, co přijel na golfovém vozíku. „Ahoj, našel jsem ráj,“ řekl. Vysvětlil, že je fotograf Guns N`Roses a hledá místo, kde nafotit Slashe. Tak jsem říkal, jasně, já ti to tu půjčím. Bránil se, že neumí se světly, že dělá koncertní fotky a tohle je na něj složitý, ale že kdybych to chtěl nafotit já, zkusí to domluvit.
To se neodmítá, že.
Jasně že ne, i když jsme už byli jednou nohou v autě. Týpek odjel představit ten nápad manažerovi, naposílal jsem mu fotky, aby měli představu, co v předchozích dnech vzniklo. Manažer nejdřív moc nevěřil, že máme fakt studio, přijel se s kolegy v pěti dodávkách přesvědčit na vlastní oči, protože si myslel, že se jedná o fotostěnu Rock for People. Se slovy vydržte, za pět minut přivezu Slashe, odjel. Za chvíli z dodávky vylezl Slash a Richard Fortus a to už byla rychlovka, měli myslím před zvukovkou. Vyfotil jsem je zvlášť i dohromady, omlouvali se, že mají málo času, ale nebylo moc co řešit. Mezi daty z první a poslední fotky uplynulo přesně tři a půl minuty. Musel jsem jen Slashe poprosit, ať kytaru drží trochu lépe, aby mi nelezl z formátu. Nechal jsem si pak podepsat klobouk. Bylo to velmi milé, jakmile se člověk dostane za hradbu managementu, vědí, že je všechno v pohodě a chovají se uvolněně.
Fotíte muzikanty rád?
Nemám to po profesích. Baví mě zajímaví lidi, kteří jsou mi něčím blízcí. Když jsou to muzikanti, kteří hrají něco, co mě baví, je to lepší, stejně jako herci, co hrají ve filmech, které mám rád, nebo spisovatelé, kteří píšou knihy, které mě zajímají, a tak dále. Jednu kategorii ale po pravdě mám rád – sportovce. A je to paradoxní, protože sport mě jinak fakt moc nezajímá. Neřeší tolik image. Herci a zpěváci jsou na svém obrazu víc závislí. Výhoda je i to, že sportovci jsou zvyklí poslouchat trenéry a mají skvělou pohybovou paměť, takže udělají to, co jim řeknu. Herečky sebou pořád melou a něco nabízí, což ne pokaždé chci.
Když vám fotograf Guns N`Roses říkal, že umí jen pódiové fotky, a ne portréty, napadá mě, jestli to máte naopak?
Jel jsem kdysi šňůru se Sunshine a nafotil asi dvacet, možná třicet koncertů. Jestli to umím, nevím, zajímali mě jako téma. Byl to volný projekt – neměl jsem zadání, jel jsem s nimi na vlastní přání, protože mě ta kapela moc bavila. Chtěl jsem být u toho a zajímalo mě, jak turné funguje. Objel jsem s nimi větší koncerty jako v Lucerně, festivaly, hráli tehdy na Hradech, i úplné díry, kde hráli pro pár lidí. Měl jsem volné ruce, nemuselo to druhý den vyjít někde v Headlineru. Fotil jsem si pro sebe a vlastně jsem ten cyklus nikdy pořádně neuzavřel. Nemůžu říct, že stagové fotky umím, není to prdel, asi bych se to musel zkusit doučit, nebo si to osvěžit. Laici mají představu, že jednoduše vypadající věci jsou jednoduché, ale čím jednodušeji a uvolněněji fotka působí, tím je většinou složitější ji udělat. To je podle mě i případ fotek, kde někdo fotogenicky řve do mikrofonu, lítají mu sliny od pusy a za ním je v pozadí hezky rozmazaný kytarista.
Na koncertní fotografii se mi zdá hezké, že je co fotit, je v tom pohyb a emoce. Vy se ale při portrétování dostanete k lidem blíž.
Baví mě na tom, že jsem víc součástí – že můžu situaci moderovat. Stageová fotka je záznam něčeho, co se děje a dělo by se, i kdybych tam nebyl. U portrétu jsem já ten, kdo říká, jak to bude vypadat.
Ještě k Sunshine – proč jste si ze všech kapel vybral právě je?
Já je miloval a miluju dodnes. Že se rozpadli, považuji za jeden z největších kulturních zločinů. Byl to jeden z pilířů toho, co se zde dělo a co já jsem poslouchal.
Pouštíte při focení hudbu?
Jak kdy, každopádně ji nepouštím pro sebe, jen občas kvůli těm lidem. Přepínám při focení do divného nastavení, když mi třeba zazvoní telefon, tak ho sice vezmu, řeknu, že zavolám zpět, ale později o tom vůbec nevím. Jsem úplně soustředěný na to, co se děje. Nepřemýšlím moc o technice, to mám už zažité, jede mi to v hlavě na podkresu, aby věci běžely. Snažím se napojit na člověka, kterého fotím. Přemýšlím, co je pro něj zajímavé téma, jak ho rozesmát, nebo jestli se smát nechce. To mi zabere devadesát procent kapacity, hudba mě u toho spíš ruší.
Kdy si tedy hudbu pouštíte?
Nejradši v autě. Od řízení mě to nerozptyluje, mám to jako soundtrack k cestě k životu. Podle nálady. Většinou vím přesně, co si pustím, že třeba nový Biohazard. Nebo jsem naopak sentimentální a melancholický, tak to budou Depešáci nebo The Cure. Když jedu na schůzku a potřebuji něco někomu vysvětlit, tak si dám Pennywise, Comeback Kid. Mám všechno s něčím spojené a nechávám se hudbou směrovat.
Koho byste si z hudebního světa přál mít před objektivem? Máte v tom směru nějaké sny?
Mám, uměl bych jmenovat, jasně, třeba Depeche Mode, Nine Inch Nails, ale zjistil jsem, že mi mozek tímhle způsobem nefunguje. Mám to tak stejně s balkonem – hodně lidí se ptá, koho bych tam chtěl mít a já pár lidí v hlavě mám, ale není to tak, že bych o to usiloval. Někdy tomu jdu nenápadně naproti, ale mám pocit, že vymodlené věci stejně nefungují, že je pak člověk třeba zklamaný.
V rohu místnosti ostatně stojí zvětšenina Slashe, která je důkazem, že se věci stejně často dějí spíš nečekaně.
Přesně. Ale někde tomu naproti trošku jdu, jen bych nepoužil výraz, že je něco vysněné – snít znamená, že pro to nic neděláš. Kousek od Slashe stojí portrét legendárního skejťáka Steva Caballera, mého idolu z dětství. Shodou okolností jsem nedávno přes kamarády z téhle komunity zjistil, že bude hrát se svou kapelou Urethane ve Valašském Meziříčí. Bral jsem ho jako skateboardistu, ne jako muzikanta, každopádně jsem si říkal, že jeho bych si opravdu vyfotit chtěl. Diář a mapa mi ukázaly, že mám ten den zrovna kolem cestu z Colours, kde jsem byl pracovně. Zeptal jsem se proto pořadatele, Steve Caballero souhlasil, tak jsem si vzal s sebou do Ostravy techniku a cestou zpět se s přítelkyní Evou stavil v klubu Dimenze X na koncertě. Byla to taková skoro garáž, kde byl vstup 200 korun napsaný u vchodu fixkou. Pak přišel Steve, vyfotil jsem ho, požádal ho o podpis na skate a tenisky a užil si jeho boží vystoupení.
Líbí se mi, že ačkoli nejste se sestrou hudebníci, každý nějaké to hudební angažmá máte. Hana Třeštíková je filmová producentka a na filmovém festivalu v Karlových Varech dělá na večírcích pro producenty DJe. Vy jste zase prý čestný člen skupiny Atari Terror a ještě letos jste si na jejich koncertě v Akropoli skočil z pódia do publika.
V tom mám výhodu, že jsem lehký, ale to víte, že dřív, když jsem nebyl střízlivý a nebylo mi skoro padesát, se to skákalo líp. Jinak je pravda, že jsem hudebním vzděláním totálně neposkvrněný. Syn Jonatan se učí hrát na bicí a já to chvíli zkoušel taky, ale opravdu nemám smysl pro rytmus. Došlo ale k velmi milému setkání a Danu Kurzovi jsem věnoval celou jednu kapitolu ve své knize. Na začátku milénia jsem fotil klasické reklamní fotky a na jedno docela banální focení přišel v černém roláku nenápadnej milej kluk. Působil jemně, až plaše a koukal mi přes rameno. Můj agent mi asi po týdnu říkal, že má tenhle kluk kapelu a ptá se, jestli bych je nenafotil. Šel jsem se na ně kouknout do Abatonu, abych zjistil, co hrají. Dopředu jsem si jen říkal, že ten název – Atari Terror – zní dobře. Klub tehdy duněl už zdálky, kapela už hrála, klub byl úplně narvaný a já se davem prorval k pódiu a tam byl Dan jen v trenkách, zkérovaný a řval do mikrofonu jako zvíře. Ohromilo mě to a skamarádili jsme se. Fotil jsem i covery dvou alb a nějaké promofotky, hrál jim v klipu. Fotil jsem pro ně několik let, chodil jsem na všechny koncerty a pokaždé si skočil stage dive. Tak začali z legrace říkat, že jsem nehrající člen. Když se teď dali po čase znovu dohromady, skočil jsem si s chutí znovu. Je hezké, že se tam sejde stará parta. Jsou to moji miláčkové.
Příští rok tedy vznikne na Rock for People pokračování série portrétů?
Moc bych si to přál, myslím, že by to stálo za to a že i z Rock for People jsou tomu snad naklonění. Mám rád dlouhodobější projekty. Balkon si fotím patnáct let. Jak v práci pro reklamky dělám jednoobrátkové zboží, mám rád, když se něco opakuje a časem vzniká něco širšího. Rád bych to proto zopakoval třeba ještě jednou dvakrát a pak třeba udělal výstavu nebo knihu. Jsem vděčný partě Rock for People za tu důvěru. Prodal jsem jim něco, o čem jsem dopředu nevěděl, co přesně vznikne. Nemohl jsem vědět, kolik mi do studia přijde lidí. Cením, že i tak do toho šli – s tím, že výsledek možná nebude hned ten rok. Ukazuje to, že festival pořádají speciální lidi. Jejich otevřeného přístupu si vážím.
Byl to pro mě jeden z highlightů letošního roku, nebo spíš i několika let. Moje práce je hodně roztěkaná, pořád je milion věcí ve hře, nevím, co bude zítra. Na Rock for People jsem přijel v pondělí a několik dní strávil focením na jednom místě. Bylo to boží. Příjemný klid, dobrá parta okolo.
Slash je věta v příběhu
V zákulisí hlavního pódia Rock for People fotil Tomáš Třeštík v roce 2025 první část série černobílých portrétů lidí, kteří dohromady tvoří festival. Proč zvolil právě formu černobílého portrétu na bílém pozadí? „Takhle se vyjadřuji. Jasně že už to tu bylo. Před osmdesáti lety, dělá to x dalších fotografů, ale to je jedno. Akordy jsou taky pořád stejné, jde o to, jak je poskládáš. Nejsou pro mě až tak důležité ty jednotlivé fotky ani Slash, ale celek. Nebo kam tím směřuji,“ vysvětluje Třeštík s tím, že je to podobné jako jeho slavné balkonovky. Soubor fotografií lidí, kteří se mihli jeho bytem, a on si je vyfotil na balkonu v Kostelní ulici. „Pro mě jsou jednotlivé fotky jako slova nebo věty, z kterých se snažím dělat příběhy. Slash je prostě jedna věta nějakého většího příběhu.“
Vzniklo několik desítek fotek interpretů, pořadatelů, návštěvníků a dalších lidí na Rock for People. Kdo kromě Slashe, kterého neplánovaně nafotil pro titulní stranu magazínu Guitar World, utkvěl fotografovi v paměti? „Kneecap byli vtipní. Dohodli jsme se, že někoho tam přivede a domluví produkce, ale je jsem viděl, jak prochází okolo, tak jsem je zkusil odchytnout sám,“ vzpomíná. „Pochválil jsem jim film, představil se a ukázal, co dělám. Souhlasili, akorát jeden neměl tu svou balaklavu, v nichž se fotí. Tak ho hecovali, ať pro ni přes celou plochu běží.“ Jindy mu kluk z posilovny, která byla vedle studia, přišel říct, že před stanem čeká „nějaká paní“. „Na portrét přišla paní Rottrová. To bylo dojemné,“ přiznává Třeštík a dodává. „Bavila mě Kat Von D, kterou mám nakoukanou z reality show LA Ink, má šťávu. Stejně tak mě ale bavilo fotit návštěvníky, některá setkání byla stejně nezapomenutelná jako Slash.“
Nejlepší práce na světě
„Baví mě pozorovat lidi, focení je pro mě nejlepší práce na světě. Potkávám díky ní kvanta zajímavých lidí a jsem s nimi v poměrně intimní situaci. Rád fotím tady, ve studiu u mě v obýváku,“ vysvětluje fotograf Tomáš Třeštík u sebe doma a zdráhá se to nazvat fíglem, i když to super fígl je, protože jeho obývák je umělecká galerie. „Téměř všechny titulky Reportéru vznikají zde. Mám vyzkoušené, že lidi přijdou a chvíli jsou omráčení tím vším. Koukají, chvíli nemluví a pak se začnou ptát. Někdo si všimne sbírky televizí, jiný hodinek, nějakého obrazu nebo plastového plameňáka v životní velikosti, který stojí v rohu. Najde se téma, o němž se začneme bavit, a zrychlím tak překonání počátečního ostychu. Přijdou do prostoru, který jim poměrně rychle dá představu, co jsem zač. Vlastně se tím tak trochu představím. Když fotíme někde v hotelovém pokoji, jako nedávno například Martinu Navrátilovou, má to jinou dynamiku."
Tomáš Třeštík se věnuje především portrétům, stovky z nich nafotil pro titulní strany magazínů. Každý měsíc jsou k vidění například v časopise Reportér. Stejně tak je doma ve světě reklamní fotografie. Díky sociálním sítím je známá jeho série „balkonovek“, na nichž zachycuje lidi, kteří projdou jeho osobním i pracovním životem. A dokonce i ty, kteří prostě jen projdou kolem.