Na úvod je třeba podotknout, že country jako žánr je v USA svět sám pro sebe. Tamní scéna se těší stejné popularitě jako střední proud, zároveň ale s mainstreamem existuje souběžně, má svá žánrová média, ceny, festivaly, soutěže i žánrové koncertní haly. Proto se málokdy stane, že se obě scény v osobě nějakého zpěváka či zpěvačky prolnou, jako například v případě Taylor Swift. Dolly Parton je na tom podobně. Bez nadsázky se dá říct, že její jméno zná každý Američan. V její osobě se totiž spojily talent, pracovitost, profesionalita, charisma – a proč to neříct, i ten tvrdý životní příběh ze dna společnosti k hvězdné slávě. Na to americké publikum taky slyší.
Hudba uprostřed chudoby
Dolly Rebecca Parton se narodila na začátku roku 1946. Konec ekonomické krize v kombinaci s koncem druhé světové války přinesly dětský boom. Parton byla čtvrtá z dvanácti sourozenců a v městečku Pittman Center uprostřed zemědělské oblasti v Tennessee rozhodně nešlo o jedinou takto početnou rodinu. Její matka se starala o děti, zatímco otec se snažil na pronajaté zemědělské půdě vydělat dostatek peněz na obživu. Sem tam se nechal najmout i jako stavební dělník, aby rodina s penězi vůbec vyšla. Ačkoli byl negramotný chudý zemědělec, Dolly Parton na otce často v rozhovorech vzpomínala jako na člověka, který ji svou pracovitostí inspiroval, a nebýt jeho, nikdy by prý nedokázala v šoubyznysu uspět.
Z matčiny strany Dolly Parton získala zase hudební geny. Její dědeček byl kazatel letničního hnutí, zvláštní odnože evangelického křesťanství, které mělo tehdy v regionu oproti jiným náboženstvím rozvinutou síť komunitních aktivit a škol. V dělnických a zemědělských oblastech tehdejších USA šlo o zásadní společenský pilíř, jenž pomáhal generaci negramotných udřených rodičů vychovávat gramotné děti s lepšími vyhlídkami na budoucnost.
Byla to právě rodina z matčiny strany, kdo nasměroval Dolly Parton k muzice. Její strýc jí koupil první kytaru, dědeček ji brával na mše, kde poprvé vystupovala před lidmi. Proto když v rozhovorech Parton zmiňuje otcovu pracovitost, jedním dechem dodává, že po matce stejnou měrou zdědila nadšení pro hudbu. Už výše zmíněné by posloužilo jako dojemný základ životopisného filmu. Ale svým způsobem filmový příběh malé Dolly pokračoval dál.
Dětská hvězda
„Máme tady holčičku z východní Tennessee. Její tatínek rád doma poslouchá rádio a malá bude v pořádném průšvihu, jestli tady dneska nezazpívá. Tak ji přivítejte.“ Těmito slovy tehdy třináctiletou Dolly Parton uvedl Johnny Cash v legendárním rozhlasovém koncertním pořadu Grand Ole Opry. Psal se rok 1959 a malá Dolly za sebou měla už řadu vystoupení. Zprvu hrála na evangelických setkáních a mších, postupem času si ji začali zvát do regionálních rádií a v době vystoupení v Grand Ole Opry už za sebou měla i první nahrávku, píseň Puppy Love.
Pojem nahrávka je třeba brát s rezervou, v 50. letech fungoval hudební průmysl úplně jinak a kdejaký malý label žil z toho, že ve studiu na maloměstě natáčel pro příchozí jejich písničky podobně na památku, jako kdyby si tam přišli vyvolat fotografii. Stačí si vzpomenout na Elvise, který přišel do studia poprvé proto, aby natočil desku jako dárek pro maminku. Puppy Love od Dolly Parton byla nahrávka podobného významu, nicméně pomohla v jedné zásadní věci. Když třináctiletá Dolly do Grand Ole Opry přišla, byla už po všech směrech připravená a vytrénovaná zpěvačka.
„Když jsem slyšela kapelu spustit mou písničku, zvedla jsem hlavu a podívala se do světel. Usmála jsem se na lidi na balkonech a dala se do toho.“ Tak Dolly Parton, která na svém webu podobně vzpomíná na řadu životních okamžiků, popsala svůj zážitek z prvního velkého vystoupení. Publikum si toho večera vyžádalo tři přídavky a ten aplaus slyšel každý Američan, jenž měl populární pořad zapnutý. A že posluchačů Grand Ole Opry nebylo málo.
Pak už to šlo rychle. Pozvánek do rozhlasu i na koncerty přibývalo, a jakmile Dolly Parton v roce 1964 odmaturovala, hned následujícího dne se sbalila a přestěhovala do Nashvillu. Měla už tou dobou slušnou pověst a práci našla okamžitě, byť na pěveckou kariéru si musela ještě počkat. Zprvu se živila jako autorka písní pro druhé a složila několik úspěšných hitů pro zpěváky a zpěvačky ve věku jejích rodičů. Písně pro Billa Phillipse nebo Skeeter Davis se tehdy chytly v hitparádách, svému současníkovi Hanku Williamsovi mladšímu zase pomohla nastartovat kariéru zprvu zatěžkanou nároky po slavném otci.
Těžkosti s labely
Díky tomu se v tak mladém věku chytla v hudebním průmyslu. O zájem labelů nebyla nouze, byť se na ni obracely coby skladatelku. Když v devatenácti konečně podepsala kontrakt s Monument Records o pěveckém zastupování, tlačilo ji tehdy vedení do hraní kolovrátkového popu pro teenagery. V první polovině šedesátek se tak Dolly Parton nacházela ve zvláštní situaci. Skládala úspěšné country skladby pro jiné hudebníky, zatímco sama nahrávala popík složený jinými autory, a to včetně coverů starších hitů, které se snažil label recyklovat pro nové publikum. Což byla tehdy běžná praxe, hudební průmysl jel po zajetých kolejích, a protože tento obchodní model tehdy fungoval, labely nové autorské tvorbě nedávaly moc prostor. A že by své zpěváky nechaly dělat takovou hudbu, jakou mají rádi, to vůbec nehrozilo. Bez nadsázky lze říct, že až úspěch Beatles přinesl změnu uvažování hudebních vydavatelství.
Na čtyřce z Manchesteru bylo vidět, že když dá hudební vydavatelství umělci autonomní prostor pro vyjádření, může se pak na jeho jméně, tváři a konec konců i tvorbě vybudovat stabilní obchodní značka.
Právě tato proměna hudebního průmyslu v polovině šedesátých let vedla k tomu, že Dolly Parton v roce 1967 mohla konečně vydat vlastní autorskou country desku. Debut Hello, I’m Dolly přinesl několik singlů, které bodovaly v country hitparádě, a zdálo se, že žánr objevil svou novou hvězdu. Časopis Cashbox, jenž platil za odborné periodikum určené pro lidi z hudebního průmyslu, hovořil v recenzi jasně: „Dolly Parton může s touto vynikající deskou způsobit poprask. Poslouchejte ji pozorně, obsahuje opravdu hodně materiálu s hitovým potenciálem.“
Pop music a country scéna se moc neprolínaly. A proto úspěch singlů z Hello, I’m Dolly v žánrových médiích a hitparádách konečně přesvědčil lidi z Monument Records, aby přestali Dolly Parton tlačit do popíku a nechali ji přeřadit na country kolej.
Zpěvačka se ale po předchozích zkušenostech rozhodla s labelem rozvázat spolupráci a podepsala smlouvu s RCA Victor. To byl zásadní kariérní skok.
Správná dvojka
Velkou roli tehdy sehrál Porter Wagoner, těžká váha country. Byl úspěšný zpěvák, měl vlastní pořady, uměl komunikovat s publikem i s manažery. S Dolly Parton si umělecky i pracovně sedli, on jí pomohl dostat se do nejvyšších pater šoubyznysu, ona jemu zase přinášela potřebnou podporu v další tvorbě. Dokonce spolu založili vlastní vydavatelství Owe-Par Publishing. „Autorsky jsme byli na stejné vlně. Napsali jsme spolu řadu krásných písní, měli jsme stejný zápal pro věc. Ani jeden jsme se nezačali flákat, dokud se něco dělo nebo to alespoň vypadalo, že se bude dít,“ vzpomínala Parton na svého pěveckého partnera.
Dvojice fungovala skvěle. Úspěšný pořad The Porter Wagoner Show zajistil Wagonerovi stabilní kariéru, Dolly Parton díky stálému hostování byla zase na očích publika a mohla mu hrát i ty písničky, které nevydávala na deskách. Jejich společné duety posluchači milovali a pro RCA Victor šlo o jedny z nejúspěšnějších country nahrávek.
Přesto dvojice nebyla spokojená. Sólové singly Dolly Parton měly nesrovnatelně menší úspěch a oba to trápilo. Wagoner věděl, že brzdí své kolegyni kariéru, Parton se zase každý ptal, proč raději místo svých písní nenatočí s Wagonerem další duet. Oba ale zaťali zuby a pokračovali dál.
Cestu ven z tohoto frustrujícího období přinesla roku 1973 skladba Jolene, první skutečně velký sólový hit Dolly Parton. Zpěvačce dodal úspěch sebevědomí, labelu RCA zase důvěru k tomu, aby začalo podporovat její sólovou dráhu místo nucení do spolupráce s Wagonerem. On sám měl z toho úspěchu radost, a když se jejich cesty konečně mohly rozejít, zůstali nadále spřátelenými kolegy. Občas nazpívali další duet, Parton dokonce Wagonerovi svěřila produkci svých dalších sólových nahrávek. Ano, i tento příběh dvou kolegů, jejichž přátelství přežilo útrapy šoubyznysu, patří do skládačky životního příběhu Dolly Parton.
Tíha říct Elvisovi ne
Poslední zásadní kapitolou a lekcí šoubyznysu předtím, než se z Dolly Parton definitivně stala hvězda, která už na country scéně nepřestane zářit, byl singl I Will Always Love You. Ten vyšel v roce 1974, a ačkoli neměl ani zdaleka takový úspěch jako Jolene, přinesl možná nejdůležitější moment v kariéře Dolly Parton.
Píseň chtěl totiž přezpívat Elvis Presley. Zpěvačku ta myšlenka zprvu nadchla, ale velmi rychle přišla studená sprcha. Nechvalně proslulý Elvisův manažer „Colonel“ Tom Parker totiž přišel s tím, že král rokenrolu sice skladbu vydá na desce a bude ji zpívat na koncertech, ale výměnou za to musí Dolly Parton na Elvise přepsat polovinu z autorských práv. Prý se to tak dělá u všech písní, které Elvis přezpívá, řekl tehdy Parker.
Dolly Parton byla postavena před zásadní otázku, nakonec se ale rozhodla odmítnout a veškerá práva si nechat. Tehdy to ještě nevěděla, ale právě toto rozhodnutí z ní udělalo jednu z nejbohatších žen v šoubyznysu. Když totiž v roce 1992 píseň přezpívala Whitney Houston pro soundtrack k filmu Bodyguard, z písně se stal hit s velkým H. Nová verze se držela čtrnáct týdnů na špici americké hitparády Billboard Hot 100 a dodnes jde o pátý nejprodávanější singl v historii pop music, který překonal už jenom Bing Crosby s White Christmas, Elton John s Candle in the Wind, In the Summertime Mungo Jerryho a Rock around the Clock od Billa Haleyho. Whitney Houston nakonec svého singlu prodala neuvěřitelných dvacet milionů a veškeré zisky z autorských práv šly a dodnes chodí Dolly Parton.
Abychom se ale vrátili k momentu onoho zásadního rozhodnutí v roce 1974, na schůzku s Tomem Parkerem vzpomínala pro časopis Country Music následovně: „Řekla jsem: Je mi to moc líto, ale ne. A pak jsem brečela celou noc. Myslím to vážně, to bylo to nejhorší, co mě potkalo. Říkala jsem si, můj bože, Elvis Presley! A ostatní mi tehdy říkali: Neblázni, vždyť je to Elvis. A já odpovídala, že to prostě nemůžu udělat. Něco v mém srdci mi říkalo, ať to nedělám, a tak jsem to neudělala. Mohl z toho vytvořit fakt velkou věc, ale takhle holt nevytvořil. No… a pak to přezpívala Whitney Houston a já najednou měla tolik peněz, že jsem si mohla koupit celý Graceland.“
Podnikání i charita
Druhá polovina sedmdesátých let už byla pro Parton strmou cestou ke slávě. V roce 1977 s deskou Here You Come Again překročila poprvé jeden milion prodaných nosičů, o rok později získala svou první Grammy a pak už přišly osmdesátky, v nichž platila za globální hvězdu. Začala hrát ve filmech, věnovat se charitě a stále více se autorsky propojovala s dalšími hvězdami. Její písně přezpívala například Olivia Newton-John, Dolly Parton si naopak nechala psát skladby od autorek jako Donna Summer. Tímto propojováním si vytvořila na scéně pozici, kterou nijak neohrozil ani pokles zájmu v devadesátých letech. Když lidé přestali kupovat její desky, nelenila a vrhla se na podnikání. Otevřela zábavní park Dollywood, následně své podnikání rozšířila o několik dalších zábavních center a aquaparků, věnuje se i tzv. dinner theater, specifické formě zábavy, která se dá popsat jako divadlo či klub, kde je místo hlediště restaurace.
Peníze si ale Parton nenechává pro sebe a stala se jednou z nejštědřejších filantropek v šoubyznysu. Díky své zkušenosti z dětství se zaměřuje hlavně na dětskou gramotnost a podporuje vydávání dětské literatury, ale její charitativní rozsah je mnohem širší. V poslední době například věnovala jeden milion dolarů na vývoj vakcíny proti nemoci covid-19 a podle The New York Times její peníze pomohly významně urychlit počáteční fázi vývoje vakcíny Moderna, který probíhal právě v laboratořích podpořených Dolly Parton.
A do toho samozřejmě nadále neúnavně vydává desky, Run, Rose, Run je její jedenapadesátá studiovka v pořadí. Že se alba neprodávají tak jako kdysi, to se dá čekat a patří to obecně k situaci na hudebním trhu. Ale Dolly Parton to vadit nemusí. Udělala toho už pro fanoušky i společnost tolik, že na ni nejen v Americe budou vzpomínat ještě dlouho potom, co se rozhodne pověsit muziku na hřebík.