Jiří Krhut: Vadí mi, když kapely tu naši češtinu znásilňují. S Kozubem to byla náhoda

„Nejsem herec, ale mám své představení v Heligonce. Řekl bych, že jsem v tom nepejorativním smyslu slova komediant, šoumen, bavič. Vůbec se toho slova nebojím. Už na gymplu jsem byl třídní šašek,“ říká Krhut, který poprvé prorazil coby bubeník skupiny Nedivoč. Sice už překročil hranice Ostravy, ale svému rodnému městu pořád zůstává věrný: „Jsem Ostravák a Ostravákem zůstanu.“

Ale jste taky písničkář!

To k tomu patří. Psal jsem písničky už od čtrnácti let. Byl jsem skaut a hodně jsem hrával na kytaru u táboráku. A k tomu jsem si vymýšlel písničky. Moje první písnička byla o langoších. „Česnek, kečup, smetana a taky kousek sýra / velký langoš dostávám a v něm velká díra.“ Prostě blbost. Pak jsem měl různé kapely, ale nevěnoval jsem se tomu naplno. Teprve zhruba před osmi lety jsem v tomhle oboru začal pracovat profesionálně.

A ta nejznámější z kapel byla Nedivoč?

To bylo v době, kdy jsem si ještě písničky psal jen tak pro sebe. Přišli za mnou kamarádi hudebníci a že bychom mohli dát dohromady kapelu Nedivoč. V kapele jsem působil jako bubeník no a z těch mých šuplíkových písniček jsme nakonec udělali celou desku Vale pletichám.

Na člověka, který má pověst komika, je to hodně smutná deska!

Ano, jsou to písně rozchodové. Já jsem měl takové zajímavé vztahy, takže jsem to do těch skladeb nějak nacpal. Ale mám zásadu, že když cítím, že píšu písničku, která vyznívá smutně, tak se na to téma nedívám s výčitkami, křivdami nebo bolestí. Vždy s nostalgií a ta přináší pozitivní náboj.

Fotky z výletu jsou jedna z nejkrásnějších milostných písní, které byly v minulých letech napsány. Čím to je, že teď vzniká tak málo milostných písní?

No, je fakt, že lidi říkají: Co chceš ještě o té lásce vymýšlet? Vždyť je to samé klišé. No je! Ale nemusí se přece řešit jen a jen smutná láska nebo happy love. Když jsme u toho „happy love“, tak musím říct, že mi vadí příval neologismů, které teď slyším v písničkách. Je to trendy. Je to takzvaně in. Já byl v poslední době osloven několika předními českými kapelami, ať jim pomůžu s texty, ale musel jsem to vzdát. Jedním fenoménem doby je totiž takzvaný co-writing, kdy se všichni členové kapely chtějí podílet na vzniku textu.

Vznikají tak ale i úspěšné věci, ne?

Ale to není pro mě. Já rád napíšu text, maximálně dvakrát nebo třikrát na přání interpreta upravím, aby se dobře zpíval a aby to šlo takzvaně do huby, ale abychom všichni najednou dělali text, to ne. Tohle je totiž takový americký systém, brainstorming, jenže já jsem asi stará škola, cítím, že všechny nápady musí jít z jedné hlavy. Má to silnější jednotnou myšlenku než slátanina několika pohledů na věc z různých úhlů. Ti interpreti mě tlačili do různých krkolomných obratů a – to je, proč to říkám – do neologismů. Já se nechci pod takový text podepsat. Je to moje reference, něco, co po mně zůstane, a já bych s něčím takovým nechtěl být spojován.

Neologismy, pokud to nejsou nějak poničená česká slova, patří většinou k angličtině. O vás se ví, že jste byl řadu let vysokoškolským učitelem angličtiny. To vás nikdy nelákalo psát anglické texty?

Ano, pro mě nikdy nebyl problém psát texty v angličtině. Pár jsem jich taky napsal, třeba i Ashley Slaterovi z kapely Freak Power nebo Vojtovi Dykovi, ale vždycky jsem cítil, že mně jako rodilému mluvčímu je mnohem bližší čeština. Miluji ji, je nádherná.

Jak jako anglista vnímáte anglické texty českých kapel?

Česká angličtina mi nějak výrazně uši netrhá. Kupodivu mi víc vadí, když dnešní kapely, které zpívají česky, naši češtinu znásilňují. Hlavně nerespektují přízvuky a otáčejí akcenty – a slyším to i u docela slavných písní. 

Přízvuky na jinou než první slabiku, to je hrozná věc. Čeština má akcent vždy na první slabice nebo na předložce. My Ostraváci sice bohužel často klademe důraz na předposlední slabiku, ale jsme do značné míry ovlivnění polštinou, a proto tak mluvíme. Ale v písničce to nevypadá hezky. Může se ovšem stát, že je obrácený přízvuk záměr, legrace, parodie a podobně, a v tom případě se tomu nebráním, ale v popinách a vážných písních prostě ne.

A taky je známo, že děláte společná vystoupení se Štěpánem Kozubem.

My jsme se sešli se Štěpánem náhodou. Znal jsem ho už z Heligonky. On tam měl své Tři tygry a já Varieté. Řekli jsme si, že bychom mohli dát dohromady nějaké two men show. Nevěděli jsme ale, jak k tomu přistoupit, až mi Štěpán řekl, abych pro něj napsal písničku, ale opravdu takovou přímo jemu na tělo. Vůbec jsem nevěděl, jak zpívá a jak se k tomu postaví. Ale zkusil jsem to. Napsal jsem mu Prásknu bičem a šli jsme to nahrát ke mně do studia. Nevěřil jsem tomu, co jsem slyšel. On to tam prostě má ve svém hlase! Mimochodem, to je taky důležitá věc, která se týká interpretace textů. Můžete mít skvělou hudbu a skvělá slova, ale když to zpívá hlas, který nemá takzvaný přenos, není to ono. Když dáte různým zpěvákům stejnou větu, každý ji zazpívá jinak. Posluchač tatáž slova jednou vnímá jako klišé, jindy jako parodii a jindy jako hlubokou pravdu nebo jako úplné prázdno. Štěpán je v šestadvaceti posunutý dost jinde. Nese v sobě něco zajímavého a umí to prostřednictvím písně lidem předat. To já se svou barvou hlasu se pouštím raději do zpívání těch humorných písniček, takže ty smutné přenechávám raději jemu nebo jiným interpretům, u kterých jsem si jistý, že ten text k posluchači takzvaně „přenesou“ co nejpravdivěji.

Měl jste v začátcích nějaké vzory?

Úplně v začátcích ne, to jsem psal tak nějak podle sebe. Ale v roce 2011 jsem začal jezdit jako bubeník se skupinou Nerez. Vlastně tehdy už Neřež. A tam jsem se, co se textů týče, hodně naučil od Zdeňka Vřešťála a Vítka Sázavského. Zrovna oni mi vysvětlili ten problém obrácených akcentů. Takže do třiceti jsem je v písničkách taky měl. Navíc po Zuzaně Navarové zbyly krásné texty a Zdeněk je taky geniální autor. Čeština v jeho písních tak krásně klouže… Hodně mi daly taky texty Horáčka, Rytíře, Borovce, Fikejzové, Nohavici, Dobeše a dalších. A samozřejmě všechny texty, které zpívala Hana Hegerová. Ta pravdivost, kterou do nich dokázala dát!

Určitě máte nějakou metodiku skladby, že?

Asi nejčastěji skládám tak, že si chytnu nějaký motiv, nejčastěji kytarový, a do toho si dám první textovou linku, a pokud mě začne plynule odvádět dál, je to ono. A taky si pořád píšu do mobilu nějaké poznámky, nápady nebo něco, co slyším kolem sebe, a z toho pak vzniká ten začátek nebo námět písně.

Takže ne od refrénu?

Asi bych dlouho vzpomínal, kdy jsem naposledy začal od refrénu. Já mám píseň buď jako řemeslo, nebo jako zábavu. Když je to zakázka, jako byla třeba hymna pro české parahokejisty, nejdřív si napíšu text, abych se měl o co opřít a drželo to obsahově pohromadě, a pak jedu melodickou linku, aby mi ta čeština do melodie libozvučně vplynula. Nebo takhle jsem dělal texty pro vinohradské divadlo, věděl jsem podle scénáře, jaká témata tam musí být – a už to samo šlo.

A když děláte pro sebe?

Mám takový svůj pravidelný ranní rituál. Udělám si čaj, sednu si s kytarou a jenom si tak půl hodiny hraju, blbnu, hledám a čmuchám po hudebním terénu a nápadech. A když mě něco chytne, tak si i třeba malý kousek hned nahraju do telefonu na diktafon. Musí se to hned zaznamenat, jinak se ke stejné podobě onoho nápadu už nikdy nemusím dostat. A refrén? Ten si hledám až pak, až když mám sloky, protože si myslím, že refrén by se měl melodicky odpíchnout od předchozích slok někam jinam a textově tu píseň bezpečně zastřešit. Takže ten dělám většinou jako poslední. A dokonce to mám tak, že si píšu nápady na papír a nejedu odshora dolů, protože vím, jaké rýmy, myšlenky a nápady bych tam chtěl dostat, a přehazuju je tak, aby byly k sobě koherentní. Takže mám takový guláš a ten postupně mačkám, kondenzuji, přeskupuji, opravuji, měním, až se mi to konečně líbí. A pustím ho ven, až když jsem s textem stoprocentně spokojen a cítím, že toto jsem já. Nejlepší je – zní to trochu namyšleně, egoisticky a „machoidně“, já vím – když se autor nad hotovým výsledkem sám dojme a řekne si: Kurňa, kde se to ve mně vzalo? nebo Bože, vesmíre, díky, žes mi to seslal! Někdy text tvořím den, jindy i týdny.

Píšete rád pod tlakem?

Píšu vlastně, jen když chci. A když mám nějakou zakázku, je to vždycky tlak, pod kterým se cítím jako dělník hudby, ale pokorně, vždyť textařina je pořád taky řemeslo a mě to baví.

To je vaše jediná metoda?

No, ještě je tu jedna věc. Nikdy nepíšu tak, že si k tomu sednu a začnu sypat na papír. Většinou to dělám tak, že se jdu se záznamníkem projít a dostanu se do takového tranzu, který mi začne chrlit rýmy, věty, nápady, a hned si to diktuji do mobilu, bez jakéhokoli předem promyšleného tvaru a pořadí. Ne že by mě pobyt v přírodě nějak příliš inspiroval, ale tak nějak mě vyklidní a otevře. Kdybych seděl doma, poslouchal bych pořád nějaké ruchy, můj kocour by chodil po parapetu a po mně. Až doma to pak v klidu všechno přenesu do počítače. Vlastně ani nepoužívám klasický papír.

A to bývá ráno nebo přes den?

Spíš mi to jde později odpoledne. To chodím na tu procházku. A když potom sepíšu ten text, počkám na večer, až se všechno zklidní, a začnu ho dávat do smysluplného tvaru.

Začíná se s tím rýsovat i muzika?

Pokud pracujete s češtinou tak, že dodržujete její přirozenost a libozvučnost a nijak ji neznásilňujete, přirozeně vám tam vzniká i nějaká melodie, které se, pokud se mi líbí, snažím neuhnout. Pokud chci trochu jinou melodii, změním text. Musím, nejde to nacpat do melodie jen podle počtu slabik. Takto právě často vznikají ty otočené akcenty. A tak někteří textaři, aby vyhověli svému již nalezenému rýmu a nemuseli myšlenku opouštět, jsou třeba ochotni pohodlně otočit jen slovosled. Takové to „do vlasů tvých“ místo „do tvých vlasů“. Jako za Karla Hynka Máchy… bylo by to fajn, ale slyšet to dneska v popině, tak je to takové… Řídím se tím, že přece zpívám tak, jak mluvím. Co nejpřirozeněji.

Mluvíte o kouzlu plynoucí češtiny. Jak se vyrovnáváte s vlnou anglismů?

Já beru takové anglismy, které jsou součástí vývoje jazyka. Třeba takové slovo vyguglit. Ale takové ty výrazy jako nice, life, high, what, crazy, shit, hajp, lajk a podobně, které mají v češtině ekvivalenty, to mi vadí. Když to po mně někdo v textu chce, tak rovnou řeknu, hele, najdi si někoho jiného, já tohle nechci a neumím. Já bych se s tím jen trápil. A já se chci svou prací bavit a tohle by trápení opravdu bylo. Prostě jakmile mě někdo začne ohýbat a tlačit do něčeho, co pro mě nezní přirozeně a libozvučně, tak mě to nebaví a řekl bych, že skoro až bolí. Respektuji, že je to trend, jen na to nejsem.

S posunem jazyka písní souvisí i nástup vulgarismů.

Myslíte hlavně rapové texty, že? To mi vadí. Ale my si se Štěpánem takové texty občas pouštíme a hodně se při tom bavíme. „Life is zmrd“, to fakt nevymyslíš! Když nějaké sprosté slovo, tak jen v humorných písničkách a musí toho být jako šafránu. Jen se o něj jemně otřete a už se tam nevrátíte.

Máte nějaké zkušenosti s překlady zahraničních hitů?

Moc ne, ale jednou jsem to udělal a myslím, že se mi to povedlo. Kamarád, který miluje polskou skupinu Lady Punk, mě oslovil, jestli bych mu do češtiny nějak nepřetextoval píseň „Zawsze tam gdzie ty“, kterou tak rád hraje a zpívá svým kamarádům na různých večírcích, ale nikdo mu v té polštině nerozumí. Tak jsem mu to napsal česky a mělo to velký úspěch.

Co parodie?

Jo parodie, to jo! Ale že bych je vysloveně psal, to ne. Otázkou je, kde je hranice mezi novým českým textem a parodií. Já nevím. A teď mě napadá, že na mé desce Čapkárna je vlastně parodie, tentokrát na italskou písničku Felicita. Jako Nenačítá. Tedy stručně řečeno, já jsem komik a parodie možná do toho oboru patří, akorát že je nevyhledávám.

Jiný takový problém je píseň jako historka. Jahelka, Dobeš a tak…

Já se cítím být spíš textařem epickým než lyrickým. Neumím třeba líčit moc pocit z cesty nějakou krajinou, a proto se do toho ani nepouštím. Mám rád příběhy. Ano, Pavel Dobeš, to je další z mých hrdinů. Podle mě je píseň s dobře podanou historkou těžší než lyrika.

Epická písnička musí mít nějakou pointu. Jakou pointu by mělo mít tohle povídání o vašem přístupu k psaní textů?

Já skládám, protože je to kromě práce i moje nejlepší relaxace. Někdo medituje, někdo sedí na rybách a kouká na splávek a nevnímá čas. Tak to mám i já se svým psaním. Skládám proto, abych se v čase ztratil. A když se pak vynořím, tak kupodivu všechny bolesti a strachy a jiné rušivé elementy jsou někde pryč anebo mnohem dál, tam, kde už na mě nemají ten negativní emoční potenciál. Mám dojem, že už snad dávní Řekové říkali, že člověk by se měl ve svém životě živit činností, ve které čas nevnímá a s časem nebojuje, a když už, tak jen proto, že je ho málo, a ne nikdy naopak. Jen tak se můžete cítit zdravě a užitečně.