Je to pozoruhodná nahrávka. Kristině se do skladeb podařilo dostat pocit ze světa, který ztrácí stabilitu. Uvažuje tu o hranicích osobních, společenských i historických. Ale taky o strachu a tichu.
Jaký je příběh té desky? S čím jsi ji tvořila?
Album začalo vznikat v době, kdy jsem byla těhotná. A to pro mě byl úplně jiný stav bytí. Svým způsobem tam začala i ta představa o překračování hranic. Zvládnu být dobrá máma? Strach z neznáma, opravdu velký strach. A do téhle rozložené psychiky začaly samovolně přicházet věci, které mi zapadaly do celého tehdejšího hudebně kreativního období. Často to byl strach, lítost, beznaděj, mnoho silných emocí.
Měsíc po narození dcery začala válka na Ukrajině. To bylo nesmírně silné. Stala jsem se mámou, cítila obrovskou zodpovědnost – a do toho začala válka. Hudba ze mě tehdy opravdu tryskala. Dceři byly necelé dva roky, když začaly boje v Gaze. A do toho všeho se prolínal můj rezidenční pobyt v broumovském klášteře, kde jsem se na měsíc zavřela, abych mohla tvořit v tichu kláštera. Tam na mě dolehla síla Sudet, hranic a jejich překračování, celé Československo roku 1968 a Modlitba pro Martu.
Celé období tvorby bylo překračováním hranic a provázely ho velmi silné emoce, které byly ještě umocněné tím, že jsem byla těhotná žena a později čerstvá matka. Byla to opravdu síla.
Kdy ti došlo, že z nových skladeb vzniká celé album?
Od začátku jsem cítila, že jsou to silná témata o světě, který se někam láme. Původně to ale byl můj vlastní svět – svět člověka, jednotlivce, který překonává bolesti, strachy, ale i radosti a naději. Myslím, že ve chvíli, kdy začala válka na Ukrajině, se to překlopilo do vnějšího světa kolem mě. Najednou se to netýkalo jen mě, ale i mé čerstvě narozené dcery. A do toho jsem cítila lítost a strach všech lidí, kteří na Ukrajině začali umírat.
Člověk najednou vnímal příliv uprchlíků z Ukrajiny, maminky s dětmi, mladé lidi, nové ukrajinské studenty ve škole. Cítila jsem obrovský tlak a obrovskou lítost. Chtěla jsem nějak pomoci. Tam se to album přelilo do světa.
Jak jsi hlídala, aby z toho nebyl seznam děsivých témat, ale jednolitá deska?
Nic jsem nehlídala. Spíš jsem později analyzovala, jestli je možné to všechno schovat pod jedno album a zda to dohromady dává smysl. Ve chvíli, kdy bylo dost hudby na album, jsem se na celek podívala shora a položila si otázku, jestli všechno něco spojuje. A tím spojením pro mě bylo překračování hranic.
Kromě těch zmíněných to byl také digitální tlak, který jsem okamžitě začala vnímat jako nepřítele. Najednou vidíte, jak jednoduché je mít chvíli klid, když pustíte dítěti pohádku na iPadu. Jak moc se tomu musíte bránit. Jak nesmíte upřednostnit vlastní pohodlí před digitálním chaosem, který útočí na malé bezbranné dítě. Každá skladba na albu má silné spojení s překračováním hranic.
Začínáš skladbou Inside the Monastery, která vznikla v tichu broumovského kláštera. Proč právě ticho otevírá album, které se pak dotýká tolika neklidných věcí?
Upřímně, nad sestavením tracklistu přemýšlím vždy víc hudebně než tematicky. V tomto případě to ale bylo tak půl na půl. Ten úvod je vlastně taková nadějeplná mantra. Nechtěla jsem začít úplnou temnotou. Chtěla jsem začít nadějí.
U Nese Hala vodu píšeš o 24. únoru 2022 a začátku války na Ukrajině. Proč jsi ten okamžik propojila právě s lidovou písní?
K lidové písni Nese Hala vodu mám speciální vztah. Hrála jsem ji několikrát v roce 2017 v Kyjevě na Ukrajině. V tom roce tam vystupovala moje sestra v rámci Eurovize.
Před odjezdem jsem se ptala, zda by ukrajinské publikum nechtělo, abychom zahráli nějakou jejich píseň. A oni si vyžádali právě ukrajinskou lidovou Nese Hala vodu.
A opravdu pro ně byla velmi silná. Setkávám se s reakcemi ukrajinských posluchačů, kteří chodí na moje koncerty, a často po koncertech přicházejí i slzy. Je to píseň, kterou jim jejich maminky zpívaly jako ukolébavku na dobrou noc. Je to pro mě velmi silné. A tak při začátku napadení Ukrajiny mi okamžitě začala znít v hlavě její melodie.
Sáhla jsi i po Modlitbě pro Martu, což je vždycky risk. Jak jsi k ní přistupovala, aby zůstala silná?
Ano, cítila jsem to stejně. Byl to risk. Hodně jsem přemýšlela nad tím, zda skladbu na album vůbec zařadit. Koncepčně tam samozřejmě zapadla, ale její odkaz a historie jsou tak silné, že jsem měla pochybnosti, jak ji posluchači přijmou. Zvlášť ti, pro které je tato skladba skutečně modlitbou.
Proto jsem k ní přistupovala velmi opatrně. Pod melodickou linkou se táhnou dlouhé tóny saxofonu jako druhý hlas. Mají reflektovat silný sborový hlas, majestát a vážnost. V aranži je klid, podpořený právě tímto sborovým efektem. Představovala jsem si klid a majestát. A na konci, v codě nebo outru skladby, přichází naděje. Proto ta zacyklená durová harmonie – nic okázalého, aby zůstala zachována vážnost, ale zároveň jsem chtěla, aby se konec otevřel v naději, že bude dobře.
Politika je téma, které sleduji. S manželem o ní často diskutujeme, oba jsme vlastenci a milujeme naši zemi. Ta skladba je pro mě aktuální i s ohledem na současnou domácí politickou situaci. Je důležité připomínat si historii. A to byl nakonec hlavní důvod, proč jsem svoji verzi na album zařadila.
Skladba Israel 1948 reaguje na masakr na hudebním festivalu 7. října 2023. Proč právě tohle téma?
Moment vzniku této skladby byl téměř identický s momentem začátku války na Ukrajině. Jedním okem jsem sledovala zprávy na ČT24 a najednou přišla informace o útoku. Hluboce se mě to dotklo. To lidské utrpení. V ten okamžik jsem v hlavě slyšela melodii, kterou skladba začíná. Následně basovou linku a do třiceti minut byla skladba napsaná v podobě, v jaké je na albu.
Musím říct, že to byla nejrychleji a nejspontánněji napsaná skladba z celého alba. Bylo mi jasné, že má na albu své místo. Jedna věc mě ale mrzí. Napsal mi jeden posluchač, proč zhudebňuji právě toto téma a proč nezhudebním i jiné bolesti světa. Jenže tak to není. Není v mých silách zhudebnit všechny bolesti světa. A skladba Israel 1948 sama o sobě neříká, že stojím na nějaké straně. Na žádné nejsem. Bolí mě utrpení Palestinců stejně jako utrpení Izraelců, Rusů nebo Ukrajinců. Stejně tak mě bolí utrpení lidí a dětí, které umírají hlady. Mrzí mě, když někdo skladbu chápe jinak, ale dalo se to očekávat.
Co tě teď čeká s deskou nebo i mimo ni v dohledné době? A kam se chceš hudebně ubírat?
S albem vyrážíme v červenci na turné po Česku a Slovensku. Mimo to se teď plně věnuji samostudiu a hudebnímu bádání. Nesmírně mě baví cvičit na klavír, objevovat nové zvuky, harmonie a rytmy, kterým jsem se dosud tolik nevěnovala. V hudbě, a zvlášť v improvizované hudbě, bude vždy co objevovat.
Miluju hraní naživo a budování komunity, proto se intenzivně věnuji i své kulturní platformě Prague Impro Room, která celoročně pořádá multižánrové koncerty. V srpnu se také chystám sama do studia. Jen já a klavír, možná nějaké perkuse, kuchyňské náčiní nebo hudební hračky mé dcery. Chci se zavřít do studia a experimentovat.
Seznamte se
Kristina Barta (*1988) je česká jazzová klavíristka, skladatelka a producentka. Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka a HAMU, koncertovala mimo jiné na festivalech Montreux Jazz Festival, Jazzahead! nebo Edinburgh Jazz & Blues Festival. Na scéně se etablovala alby EMA29, Love and Passion a Endless Questions and Answers. Novinka Red Landscape vyšla 8. května u Amplion Records a propojuje moderní jazz s tématy války, mateřství, historické paměti i digitálního tlaku. Na desce hraje její mezinárodní kvintet se slovinským saxofonistou Jure Puklem, hostují Petra Brabencová, Tuva Hellum a Filip Kaňkovský.