Obrázek k článku Textařka Jana Infeldová: Po Lucii Bílé a Ewě Farne si musím dát od popu pauzu
| Josef Vlček | Foto: David Konečný

Textařka Jana Infeldová: Po Lucii Bílé a Ewě Farne si musím dát od popu pauzu

Jak ukázal náš žebříček nejúspěšnějších českých autorech v dubnovém vydání časopisu Headliner, zpěvačka, textařka a skladatelka Jana Infeldová umí napsat hit. Přestože získávali čím dál větší reputaci, před dvěma lety ukončila činnost své přes deset let existující kapely Jananas a začala pracovat na nových projektech.

„Změna byla nevyhnutelná, začali jsme mít hodně rozdílné představy o další tvorbě a každý jsme směřovali jinam,“ říká o konci stylově těžko zařaditelného souboru. Pro ni jako autorku to znamenalo významnou změnu. Vydala se do neznáma. Dnes píše pouze za sebe a podle sebe.

Dáváte dohromady novou kapelu?

Zatím ne, postupně pracuju na nových písničkách a věřím, že časem se za nějakých příznivých okolností zase dostanou k lidem. V poslední době jsem napsala několik textů taky pro klarinetistu Vojtu Nýdla na jeho krásnou, poetickou a první samostatnou desku Dítě z větru. Přispěla jsem taky na nejnovější desku Ewy Farné, oslovila mě Lucie Bílá, pár textů jsem věnovala taky violoncellistovi, kamarádovi a prostě legendě Olinu Nejezchlebovi na jeho chystané album. Jedna písnička z téhle spolupráce se už úspěšně hraje na koncertech – jmenuje se Píseň pro ty, co nejsou a je věnovaná všem milým, kteří z našich životů už odešli. Každý z nás asi z posledních dvou let někoho takového má, takže písnička má ohlas.

Víte, že podle statistik OSA jste třetí nejúspěšnější ženou-autorkou v České republice?

To jsem vůbec netušila. A kdo mě předběhl?

Gábina Osvaldová a Jiřina Fikejzová.

Tak to je čest, jsem v hodně dobré společnosti! Vlastně je to o to zajímavější, že se nepovažuji za nějak výjimečně výkonnou autorku, která by chrlila texty jako sopka. Rozhodně nejsem ten typ jako španělský dramatik Lope de Vega, jenž o sobě říkal, že psal dramata oběma rukama.

Může to být i tím, že textů není tolik, ale přehrání hodně. A možná to bude také tím, že jste napsala pár textů pro Lucii Bílou. Na její poslední desce Ta o mně máte pět textů, ne?

Tenkrát jsem pracovala v týmu několika lidí, desku jsme jezdili připravovat na Slovensko. Napsali jsme pro Lucii několik písní naslepo a ona si pak vybrala to, v čem se cítila nejlépe. Pak už mě později oslovila i sama s konkrétními tématy, která by ráda zpívala, má jich spoustu, a já musím říct, že se mi spousta z nich moc líbí. Ale taky se přiznám, že jsem si teď od psaní pro ostatní interprety musela dát pauzu. Zvlášť co se týče popové scény, toho bylo už moc. Najednou se v tom jako interpret a osobnost začnete ztrácet a je z vás takový robot na texty. Začnete sloužit duším jiných lidí, což je hezké a krásné, ale když je toho moc, začnete být vyčerpaný.

Jiným takovým úspěšným textem byla píseň Za sto let. Taková ta sborovka…

V roce 2018 nás, tedy mě a Honzu Vávru, oslovil Supraphon ohledně písničky ke sto letům republiky, která měla být takovým hudebním dárkem lidem k tomuto jubileu. Mně to přišlo jako dobrá textařská výzva. Není úplně snadné udělat takovou písničku, aby nebyla moc monumentální, aby nebyla hloupá, aby jí rozumělo široké spektrum lidí, měla vtip, prostě aby byla po všech stránkách tak akorát. Tak jsme na tu výzvu kývli, protože většina oslovených se jí prý zalekla. Zažili jsme si pak takový ten tetelivý pocit, když zastavíte na benzínce a z rádia slyšíte svoji písničku, nebo když ji zpívá Marek Ztracený s plnou O2 arenou.

Jak jste se vůbec dostala k psaní textů?

Já jsem psala už od dětství – poezii, drobné texty, cokoli. Dokonce jsem za jeden hanlivý text, který znevažoval jednoho z vedoucích, byla málem poslána domů z dětského tábora. Přetextovala jsem tehdy píseň Buráky a zpíval si ji tam každý.

Takže už tehdy jste byla zpívající autorka?

To úplně ne. Chodila jsem od dvanácti let do hudebky a hrála jsem na kytaru. Skládala jsem si na ni i první písničky. Ale vždycky jsem se styděla hrát na veřejnosti. Pořádně jsem začala zpívat svoje texty až na DAMU, jeden můj spolužák je zhudebňoval a čas od času jsme si je zazpívali.

Měla jste nějaké vzory?

Ta otázka, jestli mám vzory, přichází často a já většinou nevím, jak na ni odpovědět, protože samozřejmě nežiju v bublině, neovlivněna ničím. Ale vzory jako takové já nemám. Nemám motivaci kohokoli napodobovat a ani by mi to asi nešlo. Pro mě je hnacím motorem vyjádřit, co vidím a co si myslím já. Podělit se o to.

V Jananas jsou často pod skladbami podepsáni všichni členové skupiny. Jak to vlastně autorsky fungovalo?

Začali jsme vždycky tak, že já jsem psala nejdřív společně s kytaristou, a když jsme dali dohromady nějaký nosný nápad, tak jsme ho přehráli ostatním členům kapely. A pracovali jsme na něm pak spolu. Když chcete autenticitu a nemít ty písně upatlané, musí to vznikat tak nějak živelně a každý tam musí cítit svůj podíl. Pak si za těmi písněmi každý jeden člen kapely stojí a taky je přesvědčivě podá.

Už když byla řeč o písních pro Lucii Bílou, padla zmínka o kolektivní tvorbě. Vypadá to, že s tím máte dost zkušeností.

Díky Ivě Milerové a Michalu Mákovi ze Supraphonu jsem měla možnost poznat formát takzvaných songwriting campů. Cestovala jsem takhle psát třeba do Norska, do Maďarska, do Španělska. To je úplně jiná forma tvorby písničky, protože v místnosti se sejde třeba pět muzikantů různých dovedností i národností a píšou společně. Objevíte tam kouzlo spolupráce napříč žánry i zeměmi. Když s ostatními nezápasíte, inspirace se násobí. Psala jsem takhle písničky i v angličtině, což byla hodně nová zkušenost. Chtěli jsme takový formát přinést sem k nám, takže jsme zorganizovali i vůbec první takový songwriting camp v České republice. Společně jsem pak na textech pracovala i s různými výbornými textaři u nás, třeba s Ondrou Ládkem nebo Davidem Stypkou.

Jak vlastně píšete text? Existuje nějaký osvědčený postup?!

Neexistuje a to je na tom to nejzábavnější. Často mě napadne text po probuzení nebo někde na ulici. To si ho píšu do mobilu nebo rovnou nahrávám na diktafon. Nejlíp se mi ale pracuje, když mě už ovlivní nějaký hudební nápad, nálada, která není příliš do detailu propracovaná. Mám potom větší svobodu vymyslet melodickou linku a slova si tam poskládat tak, jak mě přirozeně napadají.

Začínáte od nějakého sloganu?

To je různé, a pokud se bavíme o písních, tak obvykle začínám od myšlenky první sloky, říká se tomu otvírák. Je pro mě důležité, aby na začátku první sloky byla nosná myšlenka, něco, co mě nutí pokračovat dál. Taky je důležitý rytmus slov, musí to tepat, hezky znít. Čeština je dost staccatová, to může být hudebně někdy trochu omezující, a já otevřeně přiznávám, že za léta textařské praxe si už dovoluji čas od času zcela záměrně kašlat na přízvuky, ačkoli pro někoho jiného je to až cosi nedotknutelného. Ale zkuste si zpívat text jen ze slov s dlouhými samohláskami a znít přitom normálně. Pak je pro mě hodně důležitý silný a zpěvný refrén. Když máte tyhle dvě věci, začátek a refrén, máte i podstatu písničky.

Máte nějaké oblíbené místo nebo čas, když z těch nápadů a další inspirace vytváříte text?

O samotě kdekoli. Chvíle, kdy mám klid a není už nic jiného, na co bych měla myslet, kdy mi nikdo nenarušuje můj intelektuální prostor.

Myslíte, že vaše texty mají něco specifického?

Já jsem spíš takový přemýšlivý, melancholický pozorovatel. Spíš zachycuji to, co vidím, a do toho přimíchávám zároveň svůj pohled na věc. Myslím si, že to je to, co z každého textu činí originál. Moje texty mají v sobě často vtip a doufám, že i nějakou tu poezii, radost, naději. Já lidi nechci táhnout dolů. Doposud jsem se hodně zdráhala psát texty v ich formě a nebylo mi to nikdy moc příjemné. Třebaže se jednalo o mé pocity, raději jsem se schovávala za er formu a vždycky jsem se je snažila líčit jako pocity někoho jiného. Ale změna je život a nemusí to tak být pořád.

Nemáte strach z klišé?

Klišé hrozí vždycky, zvlášť když píšete nějaký ten pátek a není vám dvacet. Hrozí to taky určitě speciálně u popových věcí rádiového formátu, protože tam existuje určitý mustr – třeba délka, do které se musíte vejít. Víte, že bude sloka, druhá sloka, prechorus, refrén, bridge, sloka, refrén, refrén a konec. A vy se to naučíte jako takovou formičku a do ní už dosazujete nějaký, pokud možno smysluplný materiál. Je potřeba rezignovat na některé originální obraty nebo obrazy, protože je to zkrátka na běžného posluchače (nechci použít slovo konzument hudby) moc…

A je to dobře nebo špatně?

Ani jedno, protože pro každého člověka tady existuje hudba, která ho osloví, která ho obohatí, zlepší mu den, která mu pomůže něco překonat. A jsou lidi a situace, co to potřebují takhle.

Sledujete dnešní českou hudební scénu?

Pokud se bavíme o popu v rádiích, tak samozřejmě vím, co se hraje. Je hodně zajímavé, že texty písniček v rádiích mi teď často připadají, jako kdyby je psal nějaký copywriter z reklamky. Já jsem tam sama chvíli pracovala, takže vím, proč to říkám. Mám pocit, že už toho motivačního budovatelství, hesel a výzev je nějak moc. Je to určitě tím, že žijeme v době reklam. Neuniknete jim. Schválně si zkuste dneska počítat, kolik reklam za den uvidíte, uslyšíte nebo přečtete. Kolik si přečtete motivačních mouder na sociálních sítích. To je něco, co nutně musí ovlivňovat i naše literární vyjadřování. Postrádám v písničkách takovou nějakou obyčejnost a poezii.

Proč myslíte, že je u nás tolik úspěšných zpívajících herců?

U nás jsou lidi opravdu zvyklí poslouchat texty. Je tady velká tradice písničkářů. Jako národ pořád ještě poměrně dost čteme. Náš slovenský kamarád a producent Martin Maxo Šrámek říká, že „všeci Česi sú folkári“. Myslím, že na tom něco je. A asi proto nás často oslovují i interpreti, kteří umí texty uvěřitelně podat. U nás máme hodně zpěváků, kteří nejsou pěvecky dokonalí, ale zato do obsahu svých písní dávají kus své duše a svého prožitku. Na jejich zpěvu slyšíte, že si o tom, co sdělují, něco myslí.

Psala jste někdy i cover verze?

Když pomineme ty táborové Buráky, tak ne. Já jsem nikdy nebyla dobrý napodobovatel a ani jsem v tom nikdy neviděla valný smysl. Já nemůžu psát, co už bylo někdy napsáno, to by mě nebavilo.

Parodie?

Nevyhledávám, ani to moc nemiluju. Dneska už se spíš vyhýbám znevažování práce někoho jiného. Vím, že být kreativní je práce, která vyžaduje kus vašeho vnitřního světa, a vím, jak to dovede ublížit. Je to citlivé. Něco jiného je nevinná legrace, popíchnutí, ale musí to mít hranice.

Vy jste původně herečka. Ale můžete být i zpěvačka, básnířka, textařka, v budoucnu se vám možná podaří vydat i nějakou knihu. Co z toho je pro vás nejdůležitější?

Umělecké nadání často bývá vícebarevné. My si rádi ty pojmy utřiďujeme a dáváme jasná označení, ale ono se v životě hodně věcí prostě prolíná. Já se v tuto chvíli považuji ze všeho nejvíc za zpěvačku, textařku a teď si jako textařka dovolím zcela nečeský, ale nejpřesnější termín, songwriterku. Prostě ráda píšu písničky.

Seznamte se

Jana Infeldová je herečka, textařka a zpěvačka původem z Rakovníka. Na hudební scéně se poprvé prosadila s kapelou Jananas a záhy se stala vyhledávanou textařkou. Zejména ve dvojici se skladatelem Janem Vávrou napsala písně pro Ewu Farnou, Lucii Bílou a řadu dalších. Mezi její nejúspěšnější skladby patří píseň k výročí republiky Za 100 let. V žebříčku nejúspěšnějších českých autorek současnosti se umístila na třetím místě.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.