Již v průběhu roku na koncertech dva z původních frontmanů začala zastupovat trojice Ondřej Ruml, Tereza Černochová a Michal Skořepa alias Pan Lynx. V Lucerně ale bylo hostů daleko víc.
Jakmile Lucernu prořízla laserová světla a padla opona s nápisy J.A.R. zakrývající pódium, nastoupila před po strop naplněný vyprodaný sál skupina vedená pouze jedním zbývajícím frontmanem, rapperem Michaelem Viktoříkem. Toho vokálně nastřídačku doprovázela shora uvedená trojice, z níž největší prostor dostával Ondřej Ruml. Ten se od jejich koncertu na Colours of Ostrava, kde jsem je viděl naživo naposledy, do kapely daleko více začlenil a převzal i některé Klempířovy rapy. Například jeho podání úvodu ve skladbě Poslední rváč, který dal v sedě u nohou kytaristy Miroslava Chyšky, bylo opravdu výborné.
Ale nepředbíhejme. J.A.R. koncert odstartovali zostra songem Jezus Kristus Neexistus, a k mému překvapení se ukázalo, že Viktořík je, za podpory ostatních, velmi zkušeně schopen kapelu táhnout jako jediný frontman. Běhal po pódiu, tančil, lascivně se vlnil, měnil outfity a burcoval publikum.
Bylo to jiné, ale fungovalo to. Vokální čtveřice oplývá pestrou směsicí hlasů různých barev a odstínů, která, jak se domnívám, může být příslibem pro případnou novou tvorbu. Přesto však ty dva pro kapelu signifikantní hlasy, o které letos J.A.R. přišli, a zejména specifickou techniku zpěvu Dana Bárty, nelze jen tak nahradit.
To se projevilo, když Dan Bárta přišel na pódium jako jeden z hostů večera. Skladbu Ty ho vidíš, Otavo má, proměnil v nadpozemskou vokální exhibici, která přiváděla publikum k šílenství. Ten flazet byl jak z jiných sfér! Zazpíval si i O lidech řekla Míša a na pódiu se objevil i v závěru ve skladbě Bulhaři. Jako další hosté se představili Orion a Vladimir 518 v songu Sláva nazdar výfetu a Matěj Ruppert v songu Žárlíme na Romana, který také pokřtil druhé sólové album Romana Holého nazvané Strážce klidu vol. 2. V závěru se ještě na pódiu objevil Vojtěch Dyk, kerý v hitu Jsem pohodlný předvedl opravdu skvělou interakci s tenorsaxofonistou Františkem Kopem. To byl čistý hudební zážitek.
Mluvit o výkonech excelentní nástrojové složky kapely by bylo nošení dříví do lesa. Skvělá rytmika Badyho Zbořila a Roberta Balzara nutila lidi podupávat a tančit, barevné zvuky synťáků Romana Holého a dechové sekce Splash horns, kde jsou vedle Kopa i Filip Jelínek a Radek Kašpar, se nesly prostorem Lucerny a celé to doplňovaly Chyškovy excelentní kytarové party. Prostě to šlapalo jak blázen! A J.A.R. ukázali životní formu.
Byla to velmi důstojná oslava narozenin a ve výsledku i jedinečný funky večírek. I když byl jiný. A nebyl asi tak bezstarostný, jako býval dříve. Vznášel se nad ním stín obav o to, co s J.A.R. bude dál. Již před koncertem kapela oznámila, že to bude poslední vystoupení před časově nespecifikovanou pauzou. Řada fanoušků si jistě kladla otázku, zda J.A.R. mohou bez Bárty a Klempíře fungovat dál.
Já se domnívám, že mohou. Že mohou stavět na nových vokálních možnostech, které jim přinesl Ruml, Skořepa a Černochová, a navíc nikde není psáno, že se Bárta nevyléčí a do kapely se nevrátí. Tyto obavy částečně zmírnil Michael Viktořík sdělením „Ať se stane cokoliv, 17. listopadu se tady sejdeme vždy.“ Takže žádné sbohem. Celý koncert opravdu nepůsobil jako rozlučka. Nezbývá tedy než doufat, že J.A.R. ještě někdy na pódiu opravdu uvidíme. Byla by totiž škoda, kdyby tato kapela, která bez nadsázky formovala tuzemskou porevoluční hudební scénu, tak najednou zmizela.
Verdikt: 85%
Poslechněte si podcastovou revue NOTY VOLE o J.A.R. a dalších tématech.