Daleko radši hovoří o svých projektech než o sobě. „Žiju ještě v tom, že vidět má být především umělec, nikoli já,“ věří Kateřina Králová, která první kroky v branži absolvovala jako hudební manažerka Škworu či Kurtizán z 25. avenue. A tak moc dobře ví, že promo, pro které dělá maximum, je jedna část skládanky, ale zásadní je „koncert pravdy“. „Někdy je kolem umělce hype, je hodně v médiích, ale když se na něj jdeš podívat, ideálně mimo Prahu, není to ono,“ vysvětluje a dodává: „Snažím se u každého hledat, v čem je jedinečný, a podle toho s ním pracovat.“
Zásadní část tvé práce, během které se spolu často setkáváme, je dostávat umělce na rozhovory do médií. Proč jsou v době sociálních sítí pořád nenahraditelná?
Jde o kouzlo okamžiku. Umělec se nějak probudil, má určitou náladu, redaktor zrovna tak. Proto je síla osobních rozhovorů velká. Není to lehká disciplína, člověk se musí na konkrétního umělce připravit a naladit. Nedá se to nahradit třeba po mailu. To se hodně dělo během covidu a řekla bych, že takový rozhovor většinou poznám. Novináři z kulturní rubriky mají můj respekt. I proto, že se nevěnují jen jednomu žánru, nebo jen hudbě jako takové, ale musí zvládnout cokoli.
Zmínila jsi, že se dnes umělci sami mohou prezentovat na sociálních sítích. To je podstatné, ale věřím, že klasické PR má stále své opodstatnění. Představí tě širší bublině. Samozřejmě se dá propagovat jen přes sociální sítě, zažívají teď velký boom. Když ale chceš budovat širší komunitu, stejně dřív nebo později přetečeš do klasických médií.
Ty se v PR věnuješ takřka výhradně hudbě, že ano?
Vlastně jo. Je pro mě stěžejní a projekty, které zastupuji, s ní mají vždy aspoň něco společného. Mám štěstí, že můžu spolupracovat se dvěma hudebními labely – Supraphonem a Warner Music. Najímají si mě na promo svých umělců. Někdy ho mám na starost komplet, jindy třeba jen jeho část. Mám ale ráda, když na promu daného titulu pracuje u labelů větší tým, protože na schůzkách načerpávám informace i inspiraci. Další umělci, jako třeba Vypsaná fixa nebo Rybičky 48, si mě najímají napřímo.
Kabát není výsledkem supr proma, ale práce kapely a managementu, jsou to dělníci rocku, upozorňuje Kateřina Králová.
Čím tě z celého kulturního spektra zlákal právě svět hudby?
Je to náročná, ale pestrá práce. To na ní miluji. A myslím, že omlazuje. Hudba je legální droga. Je pro mě těžké to zpětně zrekonstruovat, tíhla jsem prostě k hudbě. Abych pravdu řekla, devadesátky si moc nepamatuji, moc nežiji minulostí a nesoustředím se na sebe. Žiji projekty, na kterých dělám. Do té míry, že je těžké si na tu vlastní cestu vzpomenout. Když jsem nastoupila do Monitoru (nyní Warner Music), začínala jsem jako manažer, který dělal koncerty. Dělala jsem manažerku i Kurtizánám, ještě když byli se Simonem a měli zkušebnu ve Futuru.
Pak někdo vypadl z proma a můj tehdejší šéf Vladimír Kočandrle mi dal na starosti rádia – zrovna tehdy vydával desku David Koller. Vůbec nevím, kde jsem tehdy vzala kontakty, nikdo mi nic nepředal. Pamatuji si, jak jsem všechny obvolávala a jela jsem po rádiích, abych ty lidi poznala.
Neměla jsem na to školu, ale vždycky mě bavila hudba a chození na koncerty bez ohledu na žánr. Povětšinou jsem chodila na rock, ale zajímal mě celý ten vějíř. Jsem v tomhle ohledu až hudební prostitut, zajímá mě všechno. Někdy mám chuť na sachr, jindy na burger.
Na co máš chuť právě teď?
Roli v tom hrají i roční období, třeba teď s nástupem podzimu mi hned najíždí
Summertime Sadness od Lany Del Rey. Minulý víkend jsem si dokola pouštěla Bad Dreams od Teddyho Swimse. V tom ohledu mě bavila práce ve vydavatelství, které vydávalo Iron Maiden a Lennyho Kravitze, ale třeba i Spice Girls nebo Robbieho Williamse. Šla jsem do toho srdcem a pracovala.
Vraťme se ještě ke Kurtizánám z 25. avenue. Co jsi na nich měla ráda?
Tomáš Vartecký je skvělý hráč. Jeho má pódium rádo. Tak já tomu říkám. Nejsem kytaristka ani hudebnice, ale baví mě se dívat, jak hraje třeba Zakk Wylde. Stejně strhující je pro mě na pódiu i Tomáš. Jak v Kurtizánách, tak třeba ve Wanastovkách.
První školu proma ti tedy dal David Koller, respektive práce na promu jeho desky?
Pamatuji si, jak jsme spolu jeli po rádiích. To je podle mě stejné dodnes – nejlepší je osobní kontakt. Byť se zdá, že lze všechno vyřídit přes mobil, zoom a mail, tak sejít se je vždycky nejvíc. Fakt je, že dostat tehdy umělce na rozhovor do rádia bylo o dost lehčí než dnes. Vlastně udělali rozhovor skoro s každým umělcem, který tam aspoň trochu žánrově patřil. Dneska už jsou rádia hodně profilovaná a rozhovory nedělají tak často, je to výjimečnější. Ale zase jsou tu třeba dobrá rocková rádia, v nichž je prostor pro hudbu, která by se do těch mainstreamových nedostala.
Jak vnímáš podstatu své práce?
Snažím se u každého hledat, v čem je jedinečný, a podle toho s ním pracovat. Každý je originální a má své představy. Snažíme se najít cestu, která mu bude příjemná. Nebudu ho do ničeho nutit za každou cenu.
Je to obor, který pro ostatní není moc vidět. Jako píárista jsi šedá persona v pozadí, což mi i vyhovuje. Jsem zaměřená na zařizování publicity umělcům a jsem součástí týmu, jako je třeba manažer a další. Moje minus možná je, že neumím propagovat sama sebe. Pořád si myslím, že to je tak správně, ale občas mám teď pocit, že někteří kolegové dělají v téhle branži, aby si mohli dělat společná selfies s těmi, které doprovází na rozhovory. Asi to i začíná být velká součást té práce, ale já žiju v tom, že má být vidět především umělec. Osobně mám na starost, aby byl vidět v médiích – kromě již zmíněných rádií i v televizi a tištěných a elektronických médiích je dnes aktuálnější třeba domlouvání účasti v podcastech a tak dále.
U začátku kapely Škwor stála Kateřina Králová jako manažerka.
Ve spolupráci s manažerem vymýšlíme, aby to mělo hlavu a patu a podporovalo to plány umělce, nejen aby byl hlava nehlava vidět za každou cenu. Když se například vydá deska, jde o koncentrovanější promo, když se chystá koncert v O2 areně, je zapotřebí kontinuálnější práce.
A někdy hezké promo k jedné písničce vydá za propagaci celého alba, když má nějaké poslání. Tady mě napadá, i když jsem na tom vůbec nepracovala, ale nadšeně jsem to sledovala, příklad Ewy Farne a skladby Tělo. Její příběh měl velkou a zaslouženou publicitu.
Ty jsi letos zaslouženou publicitu pomohla zprostředkovat výročí skupiny Kabát. Kdo vymyslel sérii podcastů Pětatřicátníci, kterou s kapelou pro Headliner natočil kolega Honza Vedral?
Sešla jsem se s Otou Váňou, když byl hostem Škworu v O2 universu. Povídali jsme si v zákulisí a vyprávěl, jak moc si z uplynulých pětatřiceti let pamatuje a že by to rád někde prezentoval. Říkala jsem si, že by to bylo vysloveně na sérii rozhovorů nebo třeba podcast. Na poradě Warnerů, kde Kabát vydává desky, jsme pak došli k tomu, že ideální by byl Headliner, který má vlastní podcast zaměřený přímo na hudbu. Byl by hřích ten Otův pamatovák nevyužít. Mám radost, že se toho zúčastnila celá kapela.
Posluchači mohli díky Pětatřicátníkům Kabát lépe poznat. Na začátku kariéry trochu zápasili s tím, jak na ně někteří lidi koukají. Dnes je ale už jejich úspěch neoddiskutovatelný. Vznikl fenomén. Vy víte lépe, jaký měl podcast dosah, ale já věřím, že to byl docela zásek a možná o něco rozšířil jejich publikum. A stávajícím fanouškům se dostali zase o kus blíž. Zaznělo plno věcí, které nikde jinde řečeny nebyly.
Pětatřicátníky hltala i spousta lidí, kteří Kabátu normálně nevěnují pozornost.
Každopádně je třeba si říct, že Kabát rozhodně není výsledkem supr proma. Za nimi je poctivá práce od sálů a kulturáčků do hal. Jsou to dělníci rocku. Podobně poctivě pracují třeba Rybičky 48. Určitě takto poctivě vystoupali Škwor, kterým jsem jeden čas dělala i manažerku. Do toho jsem mimochodem dala srdce a z klubu Kain je, troufám si říct, posunula daleko, než to převzal Pepé. Dnes s nimi znovu spolupracuji na promu, protože vydávají u Supraphonu. Jak tu hudební scénu už dlouho pozoruji, zdá se mi, že čím pomaleji a poctivěji jdeš, tím víc jsi připravený a ustojíš později svou pozici. Dnes už kapel, které to mají takhle, vzniká i ve světě méně. Ale zato víc umělců může zaujmout – scéna je díky tomu pestřejší. Ale kdo jak dlouho vydrží, to je otázka.
Osmidílný seriál Pětatřicátníci o historii Kabátu můžete poslouchat v rámci podcastu Headliner CZ na platformě Podcasty.cz
Podobně poctivě vybudovanou kapelou, se kterou spolupracuješ, je asi i Harlej, že?
Když jsem s nimi začínala spolupracovat, spousta lidí i z médií říkala, ty jo, proč? Ale já mám ráda výzvy. Není to kapela do každého média, ale bude mít příští rok třicet let a hraje haly. Občas je dobré vyjet z hlavního města a podívat se na něčí koncert venku. Někdy se stane, že je kolem umělce hype na sociálních sítích, hodně se o něm mluví, ale realita je jiná. Říkám tomu koncert pravdy. Běž se podívat na koncert a ideálně mimo Prahu. Některá jména jsou oblíbená, ale pak zjistíte, že na pódiu nebo pod ním to není ono.
Někdy se ti třeba podaří dostat písničku do Evropy 2 a všude, ale lidi si to nepersonalizují a vlastně nevědí, čí je. Každý případ je jiný. Někdo zase není v klasických médiích, ale chodí mu na koncerty po republice tisícovka lidí nebo naplní halu. Wow.
Když už jsme u kapelních výročí, letos slaví i Vypsaná fixa, které se též staráš o PR. V tomto vydání jí blahopřejeme. Jak se ti s ní spolupracuje?
Jejich hudba je antidepresivum. Písnička Detaily mi vždy zvedne náladu. Tady je opravdu práce radost, ale nedá se říct, že bych pracovala na něčem, kde to tak není. Márdi je ale speciální kategorie. Chodící básník. A navíc cením, že mají od začátku stejnou manažerku. Manažerku nebo manažera kapela většinou mění, když má nějaké problémy, ale oni je nehledají ve vnějších věcech – jdou s ní pořád. A to je podle mě neocenitelné, protože je důležité, když manažer svoji kapelu dobře zná a má ji nacítěnou. Myslím, že u Fixy je to znát. Letos slaví třicet let a určitě mohla udělat něco megalomanského, ale správně věděla, že Střelák je to pravé. Byla to krásná oslava. Dobrý manažer cítí, co je kapele vlastní a kde se interpret bude cítit dobře. To je i případ pracovitých Rybiček 48, které mají Martina Řehoře, a poctivého Škworu a jejich manažera Pepé Sršně.
A teď na podzim radostná práce s Fixou pokračuje – vyráží na turné s kapelami, které za ty roky potkala a nějak se vzájemně ovlivnily. V minulosti jsem si stejným způsobem užívala práci na propagaci koncertů Davida Kollera.
Často je těžké témata novinářům prodat, o čem ale nikdy neodmítnou napsat?
Novináři daleko raději píšou o tom, co lidé znají, než aby představovali nová jména. Takže kdo dnes zastupuje Ewu Farnou nebo Marka Ztraceného, má snazší práci. Já jsem to svého času zažila s Karlem Gottem, toho nikdy nebyl problém dostat do médií. Podílela jsem se na jeho promu v době, kdy vydával u Supraphonu. Pro mě bylo tehdy vzácné, že jsem mohla zblízka pozorovat jeho jednání. Sledovat, jak jedná s fanoušky, byla velká škola. Někteří popoví umělci si z toho dnes příklad berou. Nikdy neodmítl třeba ani žádost, aby napsal věnování pro něčí babičku. Opravdu se těm lidem do poslední chvíle s plnou pozorností věnoval.
Oslovují tě i začínající kapely?
Někdy ano, ale už jsem mluvila o tom, že mám nedostatky v sebepropagaci – nemám třeba ani webovou stránku, aby si mě mohli najít! Ale i tak se to děje – často se chtějí setkat na kafe a ptají se na rady, vždycky se nechám ukecat a ráda poklábosím a proberu možnosti, protože mě nové věci baví. Spolupracuji s labelem Tranzistor, kde teď vychází například Štěpán Urban, zbožňuji jeho písničku High. To byl soundtrack mého léta. Od začátku jsem byla díky Supraphonu taky u kariéry písničkáře Michala Horáka. Je ale pravda, že někdy mají kapely trochu zkreslené představy o mých možnostech – kdybych vyhrála ve Sportce, ráda zasvětím volný čas tomu, že budu dělat Forresta Gumpa české hudby, ale teď musím vážit síly. Nové jméno dá daleko víc práce, a proto se do něj pouštím jednou za čas.
Co nováčkům radíš?
V první řadě mě fascinuje, jak se dnes spousta lidí, co dělá třeba dva roky v marketingu v kultuře, nebojí prodávat různá školení. Já taková obecná moudra asi rozdávat neumím. Jestli někdo ale chce nasávat informace od guru proma, doporučuji se obrátit na Vladana Drvotu ze Supraphonu. Ne vždy má jen mladý člověk nejlepší pohled na nové interprety. Já neznám nikoho, kdo má takový dar nacítění na interpreta jako on. Dost s ním konzultuji jeho pohled. Je geniální v tom, jak sestavuje informace pro novináře. Radím tedy sledovat, jak to dělá on!
Pracuješ i s bulváry?
Ano, ale nejedu ve vymyšlených kauzách. Když se umělec ale třeba v klipu proběhne na chvíli odhalený, tak to do těch redakcí ráda pošlu. Stejně jako u jiných médií sázím na upřímnost. A i když se nevzdávám po jednom pokusu, nerada na věci tlačím. Když to redakce necítí, ani by nevznikl dobrý výsledek. Moje práce je vypíchnout to zajímavé a nabídnout to. Snažím se nabídnout, co by mě jako novináře či čtenáře, posluchače nebo diváka o interpretovi zajímalo. Urputnost nepomáhá.
Život s alopecií
„Někdy to není jednoduché. Získávám prostor v médiích a už jsme mluvili o tom, že tahle práce je z velké části o osobním kontaktu,“ říká Kateřina Králová, která v důsledku alopecie trpí vypadáváním vlasů. „Vím, kam lidi, když se se mnou setkají poprvé, koukají. Je to ale autoimunitní onemocnění, se kterým nic neudělám.“ S Kateřinou se známe dlouhá léta a přiznám se, že mě na ní vždy víc zaujala řada jiných věcí než málo vlasů. Jako jednu z největších profesionálek mezi českými píáristy ji mám spojenou hlavně s její kvalitní prací a přátelskou náturou bez jakýchkoli předsudků vůči ostatním. Toto autoimunitní onemocnění je i díky známým lidem, jako je Jordan Haj, kteří se nebojí šířit osvětu, čím dál známější. Lidé, které postihne, ale pořád bojují s kradmými pohledy a občas i nepokrytým zíráním kolemjdoucích. Proto je třeba o něm otevřeně mluvit, a i Katce za to patří dík.