Jeho producentský podpis najdete pod dlouhou řadou nejen českých alb. Potkávat ho můžete i na koncertech za zvukařským pultem. Například když vyrazíte na Bena Cristovaa, Moniku Načevu, ale třeba i na americké High on Fire nebo Unsane. Hrál na basu v Sunshine, což pro něj v poslední fázi působení v kapele nebylo zrovna snadné. V rozhovoru, který jsme načali v kavárně a pokračovali ve studiu Golden Hive na Vinohradech, vysvětluje, co pro něj bylo tak těžké. Mluví ale i o léčbě ze závislosti. A také o tom, jaké to bylo se posléze vracet do prostředí hudební branže. Kromě hudby žije i sportem – kdekoli je na turné, běhá. A je centr nebo pravé křídlo útoku týmu Heyoka. Setkali jsme se v podvečer a Amáka ještě ten den čekal zápas. „Turné vždycky hodí do hokeje vidle a je těžké se vracet,“ vysvětluje. Sešli jsme se krátce po jeho návratu z Turecka, kde byl právě s High on Fire.
Máš na sobě jejich triko, jak dlouho spolu jezdíte?
Byl jsem s nimi na turné podruhé. Děláme spolu asi tři roky. Je to docela náročné, jsou hrozně hlasití, ale koncerty si moc užívám.
To jsem myslela, že tě baví.
Jo, ale tohle je extrém. Chvílemi nezdravý. Je těžké udělat kompaktní zvuk s tak hlasitým pódiovým zvukem. Naštěstí od minulého turné jsme našli kompromis a funguje to o dost lépe. Pod pódiem bych ale stát nemohl. Tam musí být sonický zážitek naprosto fyzicky intenzivní. Na festivalech se to dá, ale v menších klubech je to boj o každý decibel. Obzvlášť v zemích, kde je zákonem dán limit pod 100 db. Oni jsou tím ale vyhlášení a pro mě je to svaté, je to jejich styl – ve Sleep měl Matt Pike na pódiu hradbu z aparátů ještě větší a lidi to milovali. V dnešní době, kdy jsou PA systémy dost silné a umí zahrát poměrně široké spektrum frekvenčního rozsahu, není vůbec ke škodě přenechat tlak na zvukařovi, který to dokáže vyladit, aby to nebolelo a bylo všechno vybalancované. Ale oni jsou stará škola, pódiový zvuk je pro ně důležitější.
Aby ti někdo nevytkl, že jsi ztišil proslule hlasitou kapelu.
To bych si nikdy nedovolil. Hraju nahlas, to je jasné. Na posledním turné bylo fajn, že bylo hodně dnů volna, kdy si odpočinuly uši, což má na výsledný zvuk také velký vliv. Zase to ale znamenalo velké přejezdy a ty jsou vždycky vyčerpávající.
Děláš se zahraničními kapelami, abys cestoval?
Jo, ale hlavně je pro mě inspirativní dělat s lidmi, jako jsou Matt Pike nebo Chris Spencer. Jsou to zásadní umělci, kteří formovali můj vkus. Je to čest. Taky je pro mě důležitý sport a s každým městem si měním kulisy. Nesnáším prostoje, kterých je na turné strašně moc, proto, jakmile to jde, chodím cvičit nebo běhat. Dělám si běžecký fotodeník. Mám svoje oblíbené trasy a stejně v každém městě pokaždé objevím něco nového.
Kde se ti běhalo nejlépe?
V Paříži, ta je na běh perfektní. Kolem Seiny je v podstatě běžecká dráha kolem památek. Centra měst koncentrované kolem řek jsou fajn, jsou to rovinky. Nejhorší byl Seattle, tam jsou kopce, po kterých lezete pomalu po kolenou.
Táhne tě do zahraničí i určitá prestiž? Počítám, že české kapely by tě vytížily dost. A mezinárodní turné jsou fajn, ale taky náročná.
Prestiž v tom je, to je jasné, ale není to pro mě nejdůležitější. High on Fire mají Grammy za Best Performance, to zní hezky, ale pro mě je stejně skvělé jezdit s Benem, Monikou Načevou nebo Lvmen. Stylová pestrost je pro mě zásadní životní filozofie, která mě pohání. Nedokážu si představit, že bych dělal to samé každý den. Hodně rychle bych vyhořel.
Všimla jsem si, že na webu Golden Hive jsou v sekci Projects snad „jen“ The Killing Joke.
To je jedno, lidé tam hledají hlavně seznam gearu, co máme ve studiu. Lidi mě znají, vědí, co jsem dělal. Nebo si to lehce dohledají jinde.
Tvoje jméno od muzikantů slyším tak často, že mám pocit, že jsi pracoval skoro s každým.
Určitě ne, ale často se mi stává, že na někoho myslím a tu spolupráci mi vesmír pošle. Pracuji s tím hodně. Napřímo oslovit kapelu jsem se snažil jen párkrát, naposledy jsem před pár lety psal Berlin Manson, že bych s nimi rád točil. Měli jsme už domluvenou session, ale den předem ji zrušili a nenapadlo mě to oživovat. V Čechách je hodně skvělých kapel a projektů na to, abych musel někomu vypisovat. Takhle mi přijde jen to, co mám doopravdy dělat. Tak to má být.
Z jednoho rozhovoru jsem nabyla dojem, že s opravdu dobrými kapelami pracuješ vlastně míň rád – abys jim to nezkazil.
Bylo to podaný jinak – když děláš s dobrou kapelou, očekávání a pocit, že to musí dopadnout skvěle, je o dost vyšší. S někým ne tak vybroušeným máš větší prostor jenom věci vylepšovat a tlak se zdá být menší. Alespoň v mojí hlavě. Stavět něco svého nad už tak dobrou hudbu je o dost těžší a můžeš to i pokazit. Ale zase je snazší samotné nahrávání.
Když se mě dobré kapely zeptají, co bych vylepšoval, často říkám, hele nic, nechal bych to být. Občas mám u kapel problém s koncovkou, a to většinou nebývá kvůli tomu, že bych neměl čas, ale nechávám to v sobě uzrát. Často mi trvají déle projekty, u kterých vidím, že by se daly ještě posunout dál, a to se nedá naplánovat. To prostě přijde. Vždycky svoji práci ale dokončím!
Ozvou se hudebníci pokaždé, když se jim něco nelíbí?
Jasně. Měl jsem pár projektů, ve kterých jsem se cítil jistý, ale ti lidi řekli, že se jim ta cesta nelíbí. Není nic špatného na tom, když se nesejdeme. Je dobře, když se to na rovinu řekne. Jde hlavně o výsledek a ten já prezentovat nebudu, jsem malým písmem dole v kreditech. To oni si za tím musí stoprocentně stát. To je pro mě nejdůležitější. Jednou jsem už měl hotovou nahrávku, muzikanti přišli na finální mix. Na gauči seděl kytarista, a když jsem se ho ptal, jak se mu to líbí, vlétly mu slzy do očí. „Já se ti to hrozně bojím říct, ale mně se to hrozně nelíbí,“ říkal a měl skleněný oči. „Co blbneš, to je úplně v pohodě,“ uklidňoval jsem ho. Bál se, že si to budu brát osobně. Často se trefím, ale občas prostě ne. Nemám problém to zrevidovat a vydat se jinudy. Naopak, vydat se jinou cestou, kterou někdo nastíní, beru jako osobní progres.
Všeobecně se má za to, že tvůj signature zvuk je syrový a špinavý. Očekávají to tak i hudebníci, kteří tě osloví?
Oslovuje mě široké spektrum projektů, ale určitě i hudebníci, co chtějí tenhle přístup. Hlavně mě zajímá, jak kapela reálně zní. Přeprodukovat něco ve studiu je vlastně velmi jednoduché, ale pak jde člověk na koncert a je strašně poznat, že se někdo producentsky vyřádil a oni to vůbec neumějí převést do live performance.
Ale hele, dělal jsem třeba i Mig 21, to syrové a špinavé není. Jsem schopný se naladit. Dokážu zpracovat cokoli, ale mám problém s pozorností, a když se něco moc tuní, žehlí a leští, je to komplikovanější. Pak už právě občas ani nevím, co bych ještě udělal, i když hudebníci mají pocit, že to ještě něco chce. Paradoxně často ani oni nevědí. Někdo má velké očekávání a malý input.
Máš pocit, že u tebe občas někdo skončí, řekněme, omylem?
Určitě. Možná litoval, možná ne. Lidi nechodí do studií za gearem nebo stylem, ale za lidmi, se kterými rádi pracují. Samozřejmě znalost žánru je často výhoda. Ale dá se s tím pracovat.
Změnil jsi někdy pravidla žánru?
Asi se to občas stalo, někdy třeba u různých extrémních stylů, kde jsou jasně daná pravidla. Když děláš třeba grind core, je předem dané, jak má znít. Dělal jsem třeba powerviolencovou desku, což je jasně definovaný žánr někdy od sedmdesátých osmdesátých let. Já tehdy navrhoval, že nastavíme nový etalon toho, jak má znít.
Záměrně jsem to udělal jinak, než bylo zvykem. Byl to spíš vtip, ale chytl se. A to mě zajímá – jít jinak.
Máš ambice měnit třeba i Mig 21? Nebo Načevu?
Migové přišli s jasnými věcmi a písničkami. Bylo to skvělé natáčení, moc jsem si ho užil.
Já jim jen pomohl se zvukem a post-produkcí. A to je fajn. Ale Načeva? To je kapitola sama pro sebe. Monika po mně vždycky chce extrémní věci. Extrémně jiné. Nechce jít po prvním plánu nebo jakémkoli stylu, chce z nich úplně vystoupit ven. Za hranici všeho. I natolik, že to bude na hranici poslouchatelnosti. To je vždycky parádní a osvěžující. Ale zároveň je ze všeho nadšená, což je radost pro člověka, jako jsem já. Ona je pro mě zásadní osobnost a já ji strašně obdivuji už od dětství. My si notujeme, mezi námi je úplná synchronicita. Léta s ní zažívám intenzivní věci, jsem za to rád.
Je nejtěžší, když někdo neví, co chce?
I to se samozřejmě děje. Nebo je to tak extrémně nedomyšlený, až blbý. To je vždycky boj.
Umíš to říkat bez obalu?
Pár lidí mi ze studia uteklo s brekem. Když jsem tohle začal dělat, nahrál jsem nějaké projekty, které mě totálně vysály. Dodělával jsem je v slzách. Naučil jsem se, že když za sebou kapela zavře dveře, musím vědět, že mám všechno, co potřebuji, abych z toho mohl výsledek udělat, a netrpěl. Přes to nejede vlak. Když je něco špatně, je třeba to okamžitě vyřešit. Pro mě je to život a nerad bych si z něj dělal peklo. Když nejsi spokojený po nahrávání, už to nedolepíš. To tě pak strašně vysává a ničí. Někteří lidi kvůli tomu s touhle prací skončili, a jelikož to byla často jejich láska, je to horší než cokoli jiného.
V podcastu Adama Pakosty ve Frontmanu jsi říkal, že nikdy nemixuješ unavený.
Už ne. Musím se dostat do správného módu a jsem schopný kvůli tomu některé projekty odložit o měsíc nebo dva. Pak přijde správný den a jsem schopný to udělat za pár hodin. Jiné mám smíchané dvě hodiny po nahrání. Každá písnička potřebuje své.
Nezačal jsi produkovat a zvučit s vizí budoucí kariéry. Kdy se to proměnilo?
Byla to vždycky vášeň a láska. Dnes již dostávám za svoji práci adekvátně zaplaceno, ale nebylo tomu tak vždycky. V začátcích jsem většinu projektů dělal skoro zadarmo, abych získal zkušenosti. A dělám to doteď. Něco dělám za peníze, ale občas si můžu dovolit dělat věci i zadarmo. Musí to být vyvážené. Ale vášeň zůstává, ta by měla být hlavní, ať děláte cokoli.
Mluvil jsi o projektech, co tě vysávaly. Prošel sis vyhořením?
Určitě, velkým. Asi před deseti lety jsem měl totální breakdown. Což byl zároveň zásadní zlom. Člověk nestíhá, začne používat nějaké látky... Začne to být ale kontraproduktivní. Zacykluje se. A z toho není cesta ven. Skončil jsem na půl roku v léčebně, kde jsem na sobě intenzivně pracoval. Fyzicky i psychicky. Bylo to tvrdé a hodně sebepoznávací. Takové znovuzrození. Od té doby jsem deset let nic neměl. Jsem totální abstinent a bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Střízlivost je pro mě nejdůležitější.
Jaký vliv měla tahle zkušenost na tvoji práci?
Zásadně pozitivní. Všechno mi začalo dávat větší smysl. Všechno začalo být produktivnější. Když jsem střízlivý, dokážu si věci lépe dávat dohromady a dodělávat je do konce. Na drogách se člověk zasekává na kravinách a řeší blbosti. Vlastně nechápu, jak s nimi lidi dokážou tvořit něco s výsledkem. V pokročilém stavu závislosti nejde větší objem práce zvládnout, přestane to dávat smysl. Vede to do pekla. Nechápu, jak v šedesátých letech mohli tvořit na LSD nebo na heroinu. Dovedeš si představit, že si na LSD vezmeš kytaru a hraješ? Možná měli tenkrát jiné drogy. Já to používal, abych ty věci vydržel dělat, ale v dlouhodobější perspektivě to nemůže fungovat. A taky nefungovalo. Po dvou letech abstinence se mi otevřely totálně vjemy a rozšířil se mi zásadně pohled na věci. Najednou jsem schopen řešit i velké trable s určitým nadhledem a vždycky najít cestu ven.
Uvažoval jsi po odvykačce o tom, že úplně opustíš hudební prostředí?
Hodně mi pomohla moje tehdejší partnerka, Markéta Broumová z Mighty Sounds, která mi ještě dlouho potom ve studiu dělala manažerku. Pomohla mi nastavit pravidla a starala se o účty a booking. Jelikož mi drogy spouštěly maniodeprese, nesměl jsem první roky abstinence mít ani přístup na své vlastní účty. Na léčení mě odváželi na pokraji života. Jí a mému synovi vděčím za to, že dnes můžu dělat, co miluju, a žít normálně. Vím, že to zní jako klišé, ale bylo to těžké a oni to se mnou vydrželi a jsou se mnou pořád.
V léčebně mi říkali, že se možná do prostředí, ve kterém jsem se pohyboval, nebudu moct vrátit. Strašně mě to zasáhlo. Představa, že kvůli svým excesům přijdu o něco, co je pro mě tak zásadní, mě donutilo bojovat. Byl jsem proto na sebe hodně přísný, abych mohl dělat, co miluju. Říkali mi, že jakmile vlezu do stejného prostředí, skončím, kde jsem byl, a možná i hůř. První dva roky abstinence byly hodně tvrdé. Sotva jsem zvládal, co jsem měl, natož vynakládat extra energii. Pak se to najednou úplně zlomilo a dostalo jiné obrátky. První dva roky jsem se snažil sobě i lidem z Červeňáku dokázat, že to zvládnu a můžu tak fungovat. Že neměli pravdu. A vybojoval jsem to.
Takže pro tebe hudba byla tak trochu příčinou a zároveň i motivací se z toho dostat?
Jednoznačně. Vedle mých blízkých také hudba. Představ si třeba, že jsem asi týden po návratu z léčebny zvučil koncert a tam bylo všude nalajnováno. Ďábel se o tebe pořád pokouší. Byl jsem ale už tak daleko, že by mě ani nenapadlo se toho účastnit. Začal jsem se na to koukat z úplně jiné perspektivy a bylo to vlastně zajímavé. Ale je to, jako když se hospodský jde léčit, protože hodně pije, a pak se vrátí do hospody. Musel jsem si udělat jasná tvrdá pravidla.
Posílali jsme je kapelám spolu s tím, kolik stojí nahrávání, od kdy do kdy pracujeme… Během nahrávání se ve studiu nesměl konzumovat alkohol a drogy. Občas se mě pak někdo ptal, jestli si fakt nemůže dát ani pivo. A že přece nemůžou zpívat bez skleničky vína. Markéta ale byla důsledná a moc mi se vším pomohla. Náš vztah nevydržel, ale přechod jsem zvládl i díky ní. Vděčím jí za spoustu věcí.
Musel ses tehdy s někým přestat stýkat?
Ty hodně aktivní jsem musel odstřihnout. Oni ale po čase taky většinou přestali. S některými se teď vídáme a náš vztah je o dost kvalitnější. Jezdím třeba na turné s kluky, se kterými jsme hodně frčeli, dneska jsme čistí a na turné je vlastně ještě větší sranda. Mezilidské vztahy jsou teď tak intenzivní a pevné. To je to, co je na drogách nejhorší. Ty spálené mosty znovu postavit.
Pořád pravidla pro muzikanty ve studiu máš?
Už je neposílám. Nějak se o mně ví, že to nemám rád. A pivo nebo sklenička vína mi nevadí. Drogy už v žádném případě.
Po našem rozhovoru jdeš ještě hrát hokej. Kdy jsi s tím začal?
Hrál jsem odmalička za Tábor. A pak za Slavii a Hvězdu Praha v dorostu. Pak mě to nějak pustilo a začal jsem se věnovat hudbě. Tenhle hokejový reunion je ale fakt skvělý. Hraju v bráně za Heyoka Praha s Vegym, což je taky známý muzikant a kamarád. Začalo mě to znovu bavit, je to relax. Miluju zimní sporty. Vlastně miluju i běh v zimě a lyžování. Každý rok jezdíme se synem na hory a pak s takovou partičkou kolem českých festivalů. Sport je úžasná věc. I když mi to už třeba nejde tolik jako v mládí. Miluju to.
Jsi po Vegym a Jirkovi Hrdinovi třetí hokejista, kterého znám.
Jirka je výbornej, jednou jsme spolu křtili desku Škworu, kterou jsem mixoval. Bylo to náročné, já velmi nerad lezu na pódium. Když už, tak jen srovnat si mikrofony. Ale tohle byla myslím dobrá deska, snažili jsme se to udělat víc jako Korn nebo Slipknot. Album produkoval Martin Volák, můj kamarád, se kterým jsme dělali třeba i desku Honzy Křížka, a hlavně největší fanoušek týmu Heyoka Praha. Překecali mě, abych ho pokřtil. A tak jsem stál v Ledárnách na pódiu s Jirkou Hrdinou, totálně vystresovaný. Na pódiu jsem s výjimkou jednoho koncertu, kdy jsem byl taky těžce ve stresu už od rána a několikrát to chtěl zrušit, vlastně nestál od doby, co jsem vylezl z léčebny. Nedělá mi to dobře a nepotřebuji to.
Vždyť jsi tak dlouho hrál v kapele…
Ale nejsem od přírody performer a showman. A teď, když už mi bude skoro padesát, je dostat se do správného módu a přijmout tu roli ještě daleko těžší.
Když jsi byl mladší, tak sis pobyt na pódiu užíval?
Začátky byly dobré, to šlo pěkně. Byl sen jet na koncert dvě stě kilometrů daleko a hrát pro pár lidí v malých klubech. Člověk tím žije a nic neřeší. Hraješ pár tónů a je to tam. Funguje to. Od doby, kdy jsem začal hrát se Sunshine, jsem nad vším začal moc přemýšlet a přestávalo mi to vyhovovat. Tlak a ambice byly najednou tak intenzivní, že se to chvílema nedalo vydržet. I přesto, že to byla neskutečná zkušenost a celý ten trip byl jak z pohádky. Poznal jsem lidi, jako jsou Ross Robisnon, Bernd Burgdorf nebo Linda Perry. Ke konci kariéry jsem na pódium nelezl moc šťastný. Ale přesto vděčím Sunshine za něco, co se nepoštěstí jen tak někomu.
Jak se dnes za Sunshine ohlížíš?
Jsou velká část mého života. Deset let. Vůbec nechápu, kam zmizely. To je masakr. Skončilo to bílou šmouhou. Něco si vybavuji, emoce a prožitky. Ale konec nebyl moc šťastný, bylo těžké a lehké zároveň to opouštět. Naše vize toho, jak pokračovat, byla zásadně jiná.
Co tě stresovalo?
Pocit, že hraji nějakou roli. Že jsme například na českém festivalu před Kabáty, kde to bude doopravdy zajímat třeba sedm lidí. Nebyli jsme ten typ kapely. Koho bychom zajímali někde na Malé Skále? Nebylo to písničkové, neměli jsme hity, které by si tam lidi mohli zpívat. Sunshine pocházeli z hard core scény, jsme kapela ze Sedmičky. Měli jsme dál jezdit ven a hrát i menší kluby za míň peněz, a ne se zaseknout v ježdění po D1 na Guláš fest. Ta aura a exkluzivita se začala rozpouštět pro pár stovek navíc a já jsem s tím nemohl dál souznít. Miloval jsem Sunshine předtím, než jsem v té kapele začal hrát, a najednou se mi to celé začalo rozpadat v hlavě a hlavně v srdci.
Já jsem Sunshine viděla i na festivalech, kde zajímali víc lidí. Zpětně jste jedna z nejmilovanějších tuzemských kapel.
Já se sám sebe kolikrát ptal, co tam vůbec ještě dělám. Pro mě byl na konci každý koncert peklo, ale možná to tak nebylo a měl jsem to jen ve své hlavě. Ale co člověk prožívá, je důležité. Bylo to neudržitelné. Představa, že budu hrát dvě stě koncertů do roka? Nedal bych to. Dost mě to ničilo. Ne že by to po odchodu z kapely bylo lepší…
Pojďme ještě ke zvučení koncertů. Líbilo se mi, když jsi někde říkal, že za zvukařským pultem jsi vlastně nejdůležitější – díky tobě lidi koncert slyší.
No ano, vždyť já to pouštím ven. Dávám koncertu barvy a balanc. S jiným zvukařem může kapela znít úplně jinak. Zvukař je zásadní součást koncertů, vytváří koncept toho, jak se kapela amplifikuje. Kolikrát jsem viděl koncert kapely, kterou znám a vím, že zní skvěle, ale zvukař je potopil. Roli ale hrají i další faktory, spousta klubů je akusticky velmi nevlídných.
Jak se zvučí Eden, který jsi zažil s Benem Cristovaem?
Tam jde o to, jak je nastavený systém. Vlastně to ale bylo fajn. Dělali jsme to s Petrem Kalábem, který je pro mě velkou inspirací. Celkem tam byli čtyři zvukaři, i proto, že měl Ben hodně hostů. S Benem jezdím pravidelně, tak jsem to připravoval a dával dohromady. Potkaly nás technické problémy – voda natekla do rozvaděčů a na chvíli přestalo hrát PA. Když se vylila, hrálo to dál. Celkově to bylo trochu infarktové. Sám bych na to neměl nervy. Přes třicet tisíc lidí v baráku – ten koncert se prostě musí stát bez ohledu na to, co se děje a že prší. Volba toho, že se nechá pódium odkryté, je risk. Ale všechno se zvládlo a atmošku to mělo. Pak jsme s Benem jeli na klubové turné a to mělo zase jiné kouzlo! On má teda ty klubové koncerty perfektní... Má skvělou kapelu, je to radost zvučit. Moc si to užívám.
Přesunuli jsme se do studia. Na čem a s kým teď pracuješ?
Mám teď rozdělané krásné desky, třeba Acid Row, Exorcizphobii, Sněť… Samé kapely, které dostaly Anděla. To je vždycky těžké, to očekávání je pak hodně vysoké. Je pak na tebe tlak. Bude to epické. Někdo chodí na pivo do hospody, já s těmi lidmi jezdím na koncerty a zvučím je. Proto je pro mě hlavně důležité pracovat s těmi, které mám rád. Vybírám si hlavně podle toho.
Nedávno u tebe nahrával Hozier.
To bylo úplně extrémní, takový talent jsem dlouho nezažil. Nechci, aby se to někoho dotklo, ale jak on zpíval a hrál na kytaru… Feeling a groove, který vytvářel, tu nemívám každý den. Měl tu i skvělého klávesistu – lovili jsme nějaké zvuky a Hozier pak šel na zpěv. Udělal asi čtyřicet náběrů za sebou. Za mě byl každý naprosto dokonalý. On chodil a kroutil hlavou, že to není ono. Takhle kvalitní vokály jsem tu slyšel poprvé a on nebyl spokojený. Ale aby to nevyznělo špatně, i z českých hudebníků jsem tu zažil pár extrémních talentů.
Nahrávání s Hozierem zní jako pěkná práce.
Bylo to zajímavé. V tom extrémním talentu mi připomněl Jaze Colemana nebo Geordieho z Killing Joke. Naopak Youth, basák Killing Joke, který pracoval třeba s The Prostitutes na Deaf to the Call, u toho jsem takový talent od Boha necítil. Přitom je jeden z top producentů na světě. Vždyť ten člověk produkoval Bitter Sweet Symphony! To byl týpek, který hledal na base tóninu, v které je písnička, pak ale něco naházel přes sebe a bylo to boží. Dokázal udělat z mála hodně. To taky obdivuji. Bere si tisíc liber na den, Martin Přikryl po nahrávání s ním vyprávěl muzikantský vtip: Máte novou desku, kolik jste toho prodali? Jenom barák a auto. Ale funguje mu to, dělal hodně dubových věcí, třeba s Lee „Scratch“ Perrym a s Paulem McCartneym měl kapelu Fireman. Dělali jsme spolu několikrát.
A souvislost s Hozierem?
Vzpomněl jsem si na něj, protože někdy někdo nemá tak velký talent, ale nevadí to, protože má zase vizi a umí skládat intuitivně a udávat tempo.
Vždycky, když jsem s Youthem nahrával basu, vytahoval strunu a dostával se pod tón. Geordie za mnou pak chodil a upozorňoval mě, ať to hlavně nedolaďuji, protože právě vzájemná disonance na té vytažené struně to dělá jiné a je to signifikantní detail. I já jsem spíš dříč než přirozený talent a tyhle lidi mi do života vnáší nadstandard, který jsem nepobral. Je pro mě čest s velkými talenty pracovat, to pak ze studia odcházím hodně spokojený.
Jaká byla spolupráce s Youthem?
Zažil jsem si s ním hrozné peklo. Jaz Coleman chtěl dělat se mnou. Byli jsme na sebe naladění. I s Geordiem. Youtha, který má vlastní nádherné studio na Granadě, stáhli z Londýna do sklepa na Vltavskou. Těžce to nesl, chodil za mnou a vyprávěl mi o svém analogovém studiu na Granadě a několika patrech v Londýně. Házel na mě ramena, byl nasranej, že to dali mně. Byl vostrej. Já mu říkal, víš já jsem chudej kluk z Větrov u Tábora, tohle je všechno, co mám. Nedá se nic dělat, jsi tu, musíme to vyválčit. Když mě pak oslovili na celou desku, zvažoval jsem, jestli ji chci vůbec dělat. Snažil jsem se o projekty, u kterých se cítím dobře. Jenže u Killing Joke se necítíte dobře, ale každých deset minut jinak. Manipulují s atmosférou tak, že to je na palici. Je s nimi sranda a najednou se nálada ve studiu zvrtne do agrese a nadávek. Dělají to záměrně, aby z projektu vymáčkli maximum emocí. Byla to velká škola. Když jsem jim řekl, že to dělat spíš nebudu, tak mi Youth začal hrozně nadbíhat a pořád se zajímal, jak se cítím. Dodneška jsme kámoši. Naposledy jsem ho viděl na Geordiho pohřbu. To bylo moc smutné. Měli jsme rozdělanou novou desku Killing Joke a byla by skvělá. Jako všechny jejich desky. Ta, co jsme dělali spolu, byla v Top 100 rockových desek na světě!
Myslíš, že se s Jazem zase potkáte ve studiu?
Děláme spolu jeho sólovku, na které hraje Shane z Napalm Death a Igor Cavalera ze Sepultury na bicí. Je to krásné a temné. Dělali jsme spolu i pár symfonických desek a pomalu každý druhý týden mě zve do Argentiny, kde teď žije. Ale jednou se tu zase ukáže. Je pro mě velkou inspirací. Je cestovatel, poznává subkultury a tvoří. Žije sen. Dlouho byl na Novém Zélandu i na Islandu. Vždycky do sebe prostředí vdechne. A píše mi, hele tohle by se ti moc líbilo. Jsme propojení. Ono i u kratších nahrávání, než jsme zažili právě s Jazem, s kterým jsme byli zavření čtyři měsíce v kuse a pak spolu nahrávali ještě mockrát, člověk naváže blízký vztah. Něco nadstandardního. Intenzivního a ojedinělého. Stačí dva dny ve studiu, aby se vytvořilo blízké pouto. Je až neskutečné, jak hudba dokáže lidi napojit. Není to rozhodně po povrchu.
Krásné, ale určitě i vyčerpávající.
Rozhodně, jako každý vztah. Dávají i berou. Jaz uměl být tvrdý, ale vždy jsem cítil, že to žije tak intenzivně, že je skutečný, a to je nejdůležitější. Někdo se vás snaží vycucnout, ale s ním to bylo oboustranné a intenzivní. Dával i bral. A moc.
Zažil jsi něco srovnatelného i s jinou kapelou?
Ne. I když vlastně jo, se Sunshine. To bylo taky jak manželství. Natáčení a celý tvůrčí proces byly opravdu těžký. Někdy se mi do studia ani nechtělo, radši bych šel někam jinam. A jindy to byly nejkrásnější chvíle.
Já jsem zvědavá, jestli o vás ještě někdo v budoucnu nenatočí třeba film. Nebo jestli přece jen někdy nedáte společný koncert.
Hele, když mám noční můry, jsou o dvou věcech. Že jsem ve škole a mám před maturitou. A že mám koncert se Sunshine, jsem na pódiu a neznám basové linky. Je pravda, že bych už dneska nedal snad ani jednu. Každopádně, kdyby někdo přece jen točil ten film, chci, aby mě hrál můj syn. Třeba bych skrze něj konečně pochopil, co jsem doopravdy zažil a jak se cítil. Zatím nevím, jak mu to odvyprávět.
Nerada bych přiživovala noční můry, tak se zeptám ještě na jednoho muže, který prošel tvým studiem – americký herec Steve Buscemi.
Zpíval v písničce Kill the Dandies! Nahrával v Praze seriál s Danielem Radcliffem, kde hraje Boha. Kluk, který se o ně staral, chodil na koncerty do Kasáren. Já v té době produkoval kapelu New York Junk, staré pankáče ze CBGB. Jejich kytarista napsal Poison Heart pro Ramones. Dělal jsem s nimi tři desky, a když nahrávali tu poslední, spojili to s koncertem v Kasárnách Karlín a Kill the Dandies! jim předskakovali. A ten kluk tam Buscemiho vzal. Byl nadšený, že aby jako Newyorčan objevil svou oblíbenou kapelu ze stejného města, musí na koncert v Praze. A Kill the Dandies! ho přemluvili, ať jim něco nahraje do písničky Laura. Přivedli ho za mnou. Bylo to divné. Vzal si mě stranou a říká mi, že neumí moc zpívat, ať se nezhrozím. Měl trochu divadelní projev, ale to nevadilo. Naopak. To je něco jako Jirka Macháček, taky zpívá jako herec, ale má tak úžasný projev, že výsledek je výborný. Každý náběr byl jiný, ale skvělý. Steve sem teď jezdí častěji a s Dandies se setkává. Myslím, že bude další spolupráce.
Je úžasné, že žijeme v době, kdy už svět jezdí za námi. Když jsme se Sunshine odjížděli do Ameriky, měl jsem pocit, že musím jezdit za světem daleko. Teď u nás bude dělat producent Shanii Twain novou desku Branko’s Bridge nebo kytarista Kiss Tommy Thayer. Úžasné.
Tíhne syn k hudbě?
Vůbec a já ho netlačím. Hlavně ať najde, co ho bude bavit. Je to pravdivé klišé. My jsme s kapelou v devadesátkách chodili do zkušebny s nulovým vybavením a rodiče se mě vždycky ptali, co zkouším. Nedokázali vůbec pochopit, že chci dělat něco jiného než sport. Táta špatně nesl, že nechci být vrcholový sportovec, připadalo mu, že hudbu vůbec neumím. Ale mě to prostě bavilo. Dneska by byl pyšný, že jsem se vrátil ke sportu a zároveň pořád něco zkouším. Moc bych mu chtěl poděkovat za to, že mě u sportu držel, co se dalo. V podstatě mi to zachránilo život.