Poprvé jsme se setkali loni v létě na festivalu Rock for People Hope. RedZed ve dvě hodiny ráno zavíral program na druhé hlavní stagi, pod pódiem měl narváno a tolik moshpitů, že by mu je i zahraniční hvězdy v lepších časech záviděly. Z pódia se valily tvrdé kytary smíchané s rapem a mikrofonu vládl drobný chlapík s výzorem Kurta Cobaina, tónem hlasu Ozzyho Osbourna a anglickou rapovou dikcí připomínající Ghostmane. Prostě zjevení.
Hned jsme s ním chtěli udělat rozhovor, ale dostali jsme košem. Zdeněk Veselý, jak se RedZed jmenuje občanským jménem, nás sice mile a upřímně, ale i tak odbyl, že si chce sám festival užít a nemá na povídání čas. V noci pak řádil ve VIP baru a během sobotního dne a večera bylo možné ho potkávat v areálu mezi běžnými návštěvníky jako obyčejného kluka, se kterým se občas někdo vyfotí, ale jinak byste v něm těžko viděli jednoho z aktuálně nejposlouchanějších hudebníků v zemi.
RedZed je pseudonym, který si vybral na základě svých oblíbených filmových hrdinů: Reda z Vykoupení z věznice Shawshank a Zeda z Pulp Fiction. A ve své hudbě dost jedinečným způsobem propojuje rockové riffy a současný rap. Většina jeho poslechů je už teď ze zahraničí, kam se postupně chystá proniknout.
Setkáváme se v prostoru CBD Nano jen kousek od pražského Rudolfina. Před námi sedí mladý a cílevědomý kluk z malé vesnice, který má vášeň pro horory. Na to, že je to patrně největší selfmademan současné české hudby, působí až nečekaně introvertně. Jako by sám nemohl uvěřit, že skladby, do nichž kytary, rap a zpěvy ještě před dvěma lety natáčel přes diktafon na iPhone, si pustilo přes 30 milionů lidí.
Víte, že dneska je to přesně na den 40. výročí od památného koncertu v Des Moines, kde Ozzy Osbourne zakousl netopýra…
Fakt? To není možný! Black Sabbath mám rád. To je pro mě nostalgie. War Pigs mi pouštěl táta na velkejch bednách a hrozně mě to vzalo. Miluju ten kontrast Ozzyho vysokýho hlasu a hlubokých, takových těch stoneových tónů. To jsou moje kořeny!
Takže váš příběh začíná typicky. Byl jste malý kluk, vyrůstal na Moravě a nasával rockovou hudbu od táty. Už tehdy jste chtěl muziku sám dělat?
Táta je právník, hudbu miluje a poslouchá, má spoustu desek a naučil mě ji milovat, ale sám nikde nehrál a nehraje. Já se ale už od malička chtěl hudbou živit a zároveň jsem už tehdy věděl, že to nechci nikdy dělat na sílu. Kolem čtrnácti jsem začal hrát u nás na Hodonínsku v kapele Easy Line, která je dokonce dodnes aktivní. A pak ještě v jedné, která se už ale rozpadla. Hráli jsme předělávky od Pearl Jam a Nirvany a vůbec jeli hodně grungeovou scénu. Byla to klasika. Dospívání na Moravě. V druhé kapele jsme přitvrdili a jeli věci ve stylu Sepultury. Pak mě ale chytla elektronická hudba, hlavně dubstep, a celá tahle vlna se Skrillexem v čele. Líbilo se mi, jak je to agresivní a úderný. No a nakonec do toho přišla vlna memphis rapu, který se zrovna hodně rozjel v Americe. Když jsem slyšel, co dělá Bones nebo $uicideboy$, vtáhlo mě to. To bylo ono!
Co český rap?
To šlo úplně mimo mě, nesledoval jsem ho. Ani jsem od začátku nepočítal s tím, že budu stát za mikrofonem. Nejdřív jsem chodil do ZUŠky a to mi dalo nějaké základy, které se mi kolikrát hodí i dneska. Ale pro mě byla od začátku hlavní kytara. Pak jsem k tomu přidal tvorbu beatů. A až úplně nakonec zpěv.
Beaty jste začal pod vlivem dubstepu a Skrillexe nahrávat na Soundcloud, který později ve světě zrodil spoustu internetových hvězd. Proč právě tam?
Spotify ještě úplně nefrčelo a taky jsem ani nevěděl, jak tam hudbu nahrát. Soundcloud byla už tehdy platforma, kde elektronická hudba jela a dodnes jede. U nás možná tolik výrazný není, ale ve světě to frčelo a já to sledoval. Udržuju si ho doteď, i když mě tam poslouchá pár lidí, a pořád to beru stejně. Prostě tam nahraju písničku a dál se o to tolik nestarám. Ale žádný rychlý start jsem neměl. Když jsem na Soundcloud nahrál hudbu poprvé, to byly nějaké první elektronické pokusy, nic se nestalo. Poslechlo si to deset kámošů ze střední a to bylo všechno. Jenže mně o to nešlo. Zajímalo mě něco jiného. Tehdy jsem u nás v jednom klubu pořádal různé akce a dělal DJe a ty svoje věci míchal do setu se známými jmény a koukal, jak lidi reagují.
... ale reagovat opravdu začali, až když jste otevřel pusu a začal rapovat. K tomu došlo asi spíš ve studiu než v klubu, ne?
Ne, ne, ve studiu ne. Nahrával jsem si všechno doma, ve skříni, v šatně, kde mě to zrovna napadlo. Neměl jsem ani žádnou techniku. Všechno jsem točil na diktafon v iPhonu. Vlastně jsem to takhle dělal ještě dva roky zpátky. Postupem času jsem si vypracoval tak speciální systém, až teď zpětně vůbec nechápu, proč jsem to všechno dělal tak složitě. Měl jsem dva iPhony a nahrával se na oba, vždycky jsem dubloval vokály a nabíral několik verzí – pak jsem to vzal, stáhl do počítače a z těch verzí poslepoval sekvence, který byly nejmíň na hovno. Až pak mě napadlo, že by bylo možná lepší si koupit mikrofon.
Ha! To musela být strašná piplačka.
Jasně, ale já si zároveň říkal, že v tom je možná to kouzlo a ten unikátní zvuk, co lezl ven.
A je?
No podle mě spíš ne. Jenom jsem prostě v době, kdy jsem začínal, neměl tolik prostředků. A pak už to pro mě zase bylo pohodlný, když už jsem se naučil takhle nahrávat. Beaty jsem si taky začal dělat sám v Abletonu Live a do nich pak nahrávám kytary, na ty dodnes používám plugin Fortin Nameless a taky plugin od Gojiry. Původně jsem je taky nabíral na telefon, až postupem času jsem si koupil zvukovku. Bylo to od začátku úplné do it yourself. A vlastně pořád je. Teď už jsem si akorát v pokoji postavil takové malé studio, mám v něm i vypolstrovanou budku na nahrávání. Líbí se mi, že mám všechno doma po ruce a mám tu možnost hned nahrát, cokoli mě napadne. Nad větším studiem jsem vlastně nikdy ani nepřemýšlel, všechno jsem zvyklý dělat doma. Takhle mi to vyhovuje.
Pojďme mluvit víc o té hudbě samotné. Tou se totiž dost odlišujete. Sám jste řekl: Mám rád Ozzyho, mám rád Led Zeppelin a mám rád rap. Jak jste k té vaší formě došel?
No já hlavně chtěl stvořit takovou fúzi, kterou jsem nikde neslyšel. Ano, byl tady už Ghostemane, který míchal metal s rapem, ale on dělal spíš black metal, zatímco já chtěl zmixovat právě stoner a doom metal s boombapem a rapem. Nikde jsem na takovou kombinaci, co jsem měl v hlavě, nenarazil, ale říkal jsem si, že to má smysl, protože když tyhle dva světy baví mě, budou bavit i víc lidí.
Evidentně jste trefil díru na trhu, protože máte opravdu spoustu posluchačů ze zahraničí. Mezinárodní ambice jste měl od začátku nebo se vám jen nechtělo skládat v češtině?
I dneska mi občas někdo napíše, ať udělám českou píseň, jenže to bych se nejdřív musel česky vyrapovat. Mě to vlastně nikdy nenapadlo. Nikdy jsem neposlouchal nic jiného než anglicky zpívanou hudbu, od začátku mi přišlo přirozené tvořit v angličtině a tak to prostě je. Už v patnácti jsem měl pocit, že díky filmům, seriálům a hrám to zvládnu obstojně.
Ale to, co se stalo, jste asi nečekal. Sedmnáctiletý kluk z Hustopeče. A najednou mu začnou na internetu lítat sta tisíce poslechů. Jak k tomu došlo?
Tak ono to nebylo naráz, ale spíš postupně. Sám jsem tomu moc nerozuměl. Třeba můj asi nejznámější song Rave in the Grave jsem bral na začátku jako úplně okrajový. Nikdy bych neřekl, že může mít takový úspěch. Dost se na tom podepsal i klip. To jsem šel s kamarádem na hřbitov, že mě vyfotí, abych měl taky nějakou fotku. Když už jsme tam byli, řekl jsem mu, ať kromě fotky zkusí třeba i krátký video na „první tejk“. Tak zkoušel natáčet nějaké sekvence jen tak jako test. No a pak jsem z toho dal dohromady klip.
Který má dneska skoro 10 milionů zhlédnutí na YouTube…
Přitom je to celé zase jen DIY na telefon. Když jsem to vydal, tak to žádná velká čísla ani nemělo. Za první měsíc se na to kouklo třeba 3 000 lidí, ale postupně to začalo růst. Hodně mi pomohlo, že jsem začal víc koncertovat. Zásadní bylo, když přijel do Prahy poprvé Scarlxrd a já mu dělal předskokana. Najednou si mě všimli lidé, kteří by mě jinak třeba neobjevili. Nedostali se ke mně přes internet, ale díky koncertům.
To ale asi nebylo vaše první vystoupení…
Ne, první koncert jako RedZed jsem měl ale krátce předtím ve Zlíně. Napsali mi nějací kluci, co si mě všimli, a tak jsem tam dojel. Přišlo asi 20 lidí, dostal jsem pivo a pětikilo a jel zas domů. První větší akce byla až v Praze v Chapeau Rouge. Tehdy se mě všimnul Last z Visionary Boys, který mě vytáhnul na světlo na jejich akci. Odehrál jsem show, všiml si mě Elda, můj současný manažer, našli jsme k sobě cestu a začal se o mě starat. Od té doby koncertuju pravidelně. Pěkně od píky. Nejdřív jsem jezdil všude, kam mě pozvali. Sedl jsem na vlak, dorazil do klubu, pustil si podklad nebo si řekl nějakému dýdžejovi, co tam byl, ať to udělá. A začal rapovat.
A rockový kluk se stal součástí hiphopové scény.
Ze začátku jsem z toho byl hodně nejistý, ale pak jsem si zvykl. Samozřejmě jsem hned schytal nějaký diss, proč se metloš sere do rapu, ale to jsem nebral vůbec vážně.
Vyprávíme tu postupně váš příběh, všechno nějak dává smysl. Ale 30 milionů poslechů na Spotify to pořád nevysvětluje. Jak se stalo, že vás začala brát zahraniční scéna?
Asi díky tomu, že klaply spolupráce s americkými rappery. Já s tím ale nijak nekalkuloval. Měl jsem rád Gizma, tak jsem mu přes Instagram napsal, jestli by si nechtěl zahrát v Praze. On souhlasil, domluvili jsme to. A protože jsme si sedli, udělali jsme dohromady i jednu věc, skladbu Ghoul. A ta byla zásadní. Vyšla totiž na kanálu jménem T R A S H 新 ドラゴン, který je pro tuhle scénu jeden z nejdůležitějších. A pak mi tam vydali ještě několik skladeb. A bylo to.
Takže jste mu prostě napsal přes Instagram…
Jasně, všechny kooperace s ostatními rappery jsem řešil vlastně vždycky jenom přes Instagram. Byl to super pocit, vždycky když to klaplo. Trochu jsem se samozřejmě bál, jak moji hudbu vezmou lidé, kteří mají angličtinu jako rodný jazyk. Dobře vím, že některé moje starší texty nejsou gramaticky úplně správně. Ale to nikdo neřešil. Asi je to tím, že jsme dneska všichni obklopeni lidmi z různých zemí a různé přízvuky a akcenty jsou normální. V rapu se navíc normálně kurví jazyk. A já ho očividně v angličtině kurvím tak, že to nikomu nevadí, a pár lidí to zaujalo.
Jak vlastně dáváte texty dohromady? Řešíte obsah, nebo jen aby vám sedly do pusy?
Texty řeším hodně. Mám rád témata hřbitovů a hororové věci, třeba Conjuring. Proto jsem ostatně vytvořil tu postavu RedZeda. RedZed spí na hřbitově a dělá různé zlé věci. Samozřejmě se do něj ale i promítám. Když udělám písničku o tom, že jsem smutnej, tak je to opravdu o mně a o mých pocitech.
Což je další zajímavý moment vaší tvorby. Ona to není jenom hra. Na jednu stranu rapujete o hřbitovech a pak najednou jdete na veřejnost se svými problémy a pocity…
Když někdo pouští ty citlivější písničky, není mi to příjemné. Nevydržím s nimi být v jedné místnosti. Rapuju v nich o svých schízách, problémech se sebevědomím a tak. Vždycky jsem byl a pořád jsem hodně velký introvert. Sami víte, že nemám moc rád ani rozhovory a často je odmítám. Třeba na festivalech je mi to úplně nepříjemné – tam jsem prostě nastavený tak, že musím hrát, a potom chci chillovat a užít si tu akci se vším všudy a nechci, aby mi něco narušovalo náladu a pohodlí. Já se chytnu skoro na všechno, kde to baví lidi, když je dobrý koncert a všude je energie, tak ji hned nasaju, přenese se na mě a strašně jedu, no. A pak se zruším.
Takže hudba je pro vás určitý únik a způsob, jak se stydlivostí a dalšími démony bojovat?
Určitě ano, jsem teď otevřenější, než jsem býval, ale jde to pomalu. Mluvit o sobě je mi pořád trochu nepříjemné. Jsem stydlivý člověk... Už ve škole jsem býval introvert, s nikým jsem se moc nebavil, radši jsem byl doma a hrál na kytaru. S holkama jsem to vůbec neuměl. Ale zas žádný extrém, prostě jsem byl normální kluk, neznásilňoval mě strýc a nemlátili mě rodiče. Nic takového, jenom jsem byl uzavřený, tak jsem dělal muziku. Nějak jsem se během toho protáhl gymplem v Hustopečích, pak dal ještě půl rok na hudebních vědách v Brně, ale když jsem zjistil, že to bude jen o klasické hudbě, přestoupil jsem na interaktivní média. A pak už mě ta hudba tak vtáhla, že jsem neměl vůli ve studiu pokračovat…
Nabídek začalo být víc a vy už jste taky přestal akce objíždět sám, ale rozhodl si postavit kapelu. Ozvaly se rockové kořeny?
Vždycky mě ta živá energie bavila. Vzal jsem kytaristu, bubeníka a DJe Forgena. Těch nabídek opravdu přibývalo. Když jsme potom připravovali tour, rozhodli jsme se, že to budeme dělat jinak. Že už to nepůsobí moc dobře, když někde hraju každý týden. Chtěl jsem, aby to bylo vzácnější a dotaženější. A tak jsme začali jezdit lepší kluby, kde je lepší zvuk i lepší peníze…
A energie?
To je zajímavé. Pořád tam jedou stejné podklady, jako když jsem vystupoval sám. Zvukaři se pokaždé zhrozí, když nás vidí, ale snažíme se s tím pracovat. Je sice složitější nastavit všechny úrovně, aby to hrálo, jak chceme, ale cítím, že to má úplně jiný vibe než dřív a že se opravdu posouváme. Každý song teď zní víc jako námrd. Od toho turné, co jsme jeli před rokem a půl s kapelou, se to celé změnilo zásadně. Rád vzpomínám na koncert v Praze ve Stormu, kde byl i Gizmo a Ramirez. Vystupoval jsem jako poslední a před sebou měl narvaný klub lidí, co na mě čekali. Až v tom momentu mi došlo, že teď už asi ty koncerty utáhneme i sami, že lidé jsou s námi. Jinak si z toho koncertu ale vlastně moc nepamatuju, kromě té energie, co šla z lidí.
Konečně jste tam na pódiu propojil světy rocku a rapu?
V podstatě. Jako hudební fanoušek jsem byl vlastně odkojený rockovými koncerty, a tak mi rapové akce obecně přišly dost potichu a málo energické. Bylo to vesměs jen o nějaké base a jinak nic. Proto jsem rád, že mám teď kapelu, díky které jsou naše koncerty… takové divočejší. Udělal jsem si takovou vlastní scénu, promíchanou půl na půl. Na půlce lidí podle oblečení poznáte, že jsou metloši, polovina vychází z rapu. Pro mě je důležité, že se obě ty poloviny dobře baví.
A vy sám se cítíte spíš součástí rapu nebo rocku?
Já to takhle neberu. Znám se s klukama z Brna, se Steinem27 nebo Kojem. Psycho Rhyme je kámoš, feat mám třeba s Phobia Kidem ze Slovenska anebo s Karlem z Milion+, protože toho jsem vždycky uznával… Manažera mi dělá Elda. Ale kdyby za mnou přišli třeba Kabáti, tak s nimi rád udělám písničku.
Kabáti? Opravdu?
Jasně. A nejen z nostalgie, mám kamaráda, se kterým se vždycky opijeme a pouštíme si písničku Bruce Willis. Já je mám fakt rád, baví mě, že jsou melodičtí. Vůbec netuším, jak by se to skloubilo dohromady, ale lákalo by mě to…
No jasně, taky jsme rozhovor začali Black Sabbath a v klipu máte na čepici Led Zeppelin…
Mám tyhle staré věci rád, i když jsem je spíš poslouchal v pubertě. Taky jde ale o to, že Metalshop, kde si hadry kupuju, nemá v nabídce žádný současný kapely, co by mě zajímaly, a tak si nemůžu koupit čepici třeba Electric Wizard nebo Fuzz, i kdybych chtěl. Tak si prostě vezmu Led Zeppelin.
Už jsme zmínili, že poslechy nemáte zdaleka jenom z Česka, ale hodně vás streamují i v zahraničí. Díky tomu jste se dostal i k hraní na festivalu ve Finsku? Dost nás překvapilo, že jste tam byl mezi headlinery.
Pozvání přišlo přes Instagram. Napsali, jestli bych nepřijel zahrát na rapovou akci ve Seinäjoki, tak jsem samozřejmě jel. Od začátku mi to přišlo jako splněný sen, letět na koncert letadlem, hrát na velkým festivalu. A to jsem netušil, co mě tam čeká. Když jsem přišel na stage, pod pódiem byly tak tři a půl tisíce lidí. A všichni znali texty a jeli všechny písničky se mnou. To se mi tady v Česku moc nestává. Měl jsem neuvěřitelnou radost.
Máte podle statistik přehled, kde vás lidé nejvíce poslouchají?
Jasně, mám. Je to právě Finsko, je to Amerika, Rusko, Německo… Snažíme se s těmi statistikami pracovat, a tak teď plánujeme takové evropské tour, třeba v Německu chceme mít několik zastávek. To přijetí mi dělá pořád radost. Setkávám se samozřejmě i s negativními reakcemi. Hlavně ze začátku se do mě v komentářích pouštěli, že vykrádám Ghostmanea, ale postupem času snad všichni přišli na to, že už to tak není. Taky jsem občas četl, že je to pořád to samé, ale to si asi pořádně neposlechli, co dělám. Třeba poslední singl Sleep Paralysis Creepin‘ on Me, to už je spíš takovej punk. Vysamploval jsem Death Grips a už se to valilo samo.
Zahraniční ambice jsou jasné, tour po Německu se chystá. Co nová deska, na které byste všechno, co se děje, nějak zachytil?
Dělám na tom, ale co mám, vydávám hned. Nevím, jestli je to nějaký syndrom nebo potřeba. Asi mám strach, že kdybych třeba rok dělal na albu a nic nevydával, tak by na mě mohli lidé třeba i zapomenout. Tak radši vždycky vypouštím písně a po nějakém čase to vydám jako takovou kompilačku. Sám ale cítím, že už by to chtělo plnohodnotné album. Dělám na něm a doufám, že do léta bude venku. Moc se s tím ale nepatlám. Nerad opakuju motivy, prostě sloka refrén sloka refrén, a ať si to lidé pustí víckrát za sebou… Doma mám teď analogovej synťák na melodie a pořád hodně sampluju, hlavně horory. Snažím se dávat pozor, a když zazní dobrej zvuk, tak ho beru. Sekundu tady, sekundu tam a pak to poslepuju dohromady. Songy mám krátký, jinak mě to nebaví. Takže i to album bude dlouhý tak maximálně pětadvacet třicet minut.
Má RedZed se svojí hudbou nějaký další cíl?
Aby mě poslouchalo víc a víc lidí. Aby mě mohli vidět naživo i venku a zjistili, že je to dobrý. Chtěl bych to pořád zvětšovat, hrát větší show, aby to líp vypadalo, na pódiu šlehaly ohně. A pak alespoň jednou si zahrát i tu Ameriku, když už mě tam tolik lidí začalo poslouchat.
Seznamte se
RedZed je třiadvacetiletý rapper z Hustopečí, vlastním jménem Zdeněk Veselý. Začínal v lokálních rockových kapelách, následně produkoval elektronikou ovlivněnou hudbu, kterou nahrával na Soundcloud. Někdy kolem roku 2017 stvořil svoje rapové alter ego. RedZed vzešel z lásky k hororům, kytarovým riffům a trapu. Jeho skladeb rapovaných v angličtině si brzy všimla scéna i za hranicemi a stal se utajenou hvězdou několika českých festivalů. Jeho skladba Rave in the Grave tak na Spotify překročila již 30 milionů streamů. Se svým loni vydaným albem Junkie Sex Appeal se chystá koncertovat v tuzemsku i v zahraničí.
Trocha statistiky
Čísla, kterých RedZed dosahuje ve streamingu, jsou pro českého umělce neuvěřitelná. Pro srovnání: V době uzávěrky měl Viktor Sheen v top 5 hitparády IFPI všechna tři svá poslední alba. Což ve Spotify znamenalo úctyhodných 398 520 posluchačů měsíčně. Karla Gotta na stejné platformě poslouchá přes 440 tisíc posluchačů měsíčně, Kabát přes 270 tisíc, Marka Ztraceného 230 tisíc. To všechno jsou skvělá čísla. Ovšem při srovnání s RedZedem přinejlepším třetinová. Ve stejném období má totiž na Spotify 1 383 921 posluchačů měsíčně, což z něj dělá nejposlouchanějšího českého hudebníka vůbec. Tedy samozřejmě současného, takového Antonín Dvořáka poslouchá přes dva miliony lidí měsíčně.