Obrázek k článku „Za naše hudební setkání může polit-rocker Honza Zahradil,“ říká duo rockerů
| Josef Vlček | Foto: Mia Feres

„Za naše hudební setkání může polit-rocker Honza Zahradil,“ říká duo rockerů

Ve světě je to už od sedmdesátých let celkem běžný jev. Dva zkušení a hlavně známí rockoví instrumentalisté se sejdou, zjistí, že jim to spolu funguje, složí společně několik skladeb, výsledek pak vydají na deskách a každý pak jde svou cestou dál. Tak jako teď Jan Holeček a Pavel Marcel.

Obvykle se takovým příležitostným studiovým setkáním říká „projekt“. Většinou to nejsou bestsellery, ale své publikum taková alba mají. U nás to ale takhle léta nefungovalo. K tomu, aby se podobné projekty realizovaly, musí existovat nejen superpopulární hvězdy, ale i touha publika podobné experimenty sledovat. A na to jsme příliš malá země. Něco podobného se objevilo až teď. Slovo „podobný“ je důležité, protože členové sdružení Holeček & Marcel Project není jen obvyklé příležitostné setkání, ale pánové spolu chtějí zůstat i v budoucnosti. Takže supraphonské album Light Up Your Fire nemusí zůstat jediné a poslední.

A kdo jsou ti dva, kteří na albu hrají skoro na všechny nástroje?

„Já se jmenuju Honza Holeček a jsem zpěvák, kytarista a klávesista. Začal jsem v osmnácti letech, nejdřív ve Freeway Jam. To byl hard rock, milovali jsme Deep Purple a Led Zeppelin. Pak přišel Red Baron Band a po něm obnovený Energit. To bylo pro mě důležité období. Najednou jsem hrál s Gumou Kulhánkem a Ernem Šedivým. S legendami! A hlavně s Lubošem Andrštem, který mě tak nějak „nasměroval“. Přešel jsem do jeho Bluesbandu a tam poctivě sloužil deset let. Pak jsme zase obnovili Energit, tentokrát už bez Erna, ale zato se Zelím, tedy s Jirkou Zelenkou na bicí. S Gumou jsem si taky střihnul příležitostnou kapelu Livin’ Free. No, a když Luboš upadl do kómatu, obnovil jsem s Pavlem Fořtem pro změnu Flamengo. Nechtěli jsme ale hrát Kuře v hodinkách, ale to, co hráli předtím, v letech 1969 až 1970. Ale stejně nakonec na Kuře došlo. Ale moc jsme si nezahráli, protože řádil covid.“

„Já se jmenuju Pavel Marcel. Sedmnáct let jsem hrál na kytaru v Pumpě. Ale předtím jsem prožil školu života hned na gymplu s Necrocockem v jeho Kaviar Kavalier. Takže takový gothic metal. Mám nahrávací studio na Karlštejně. Už od konce devadesátých let u mě nahrával Luboš Andršt. Každý vám řekne, že Luboš byl postrach studií, perfekcionista, který neustále zkoušel nové a nové varianty a mnohdy s tím až prudil. Ale my dva jsme si tak nějak sedli a rozuměli si. Když se to pak Lubošovi stalo, zaskočil jsem za něj u Michala Prokopa. Natočili jsme spolu loňské Michalovo album Mohlo by tu bejt nebe. Tam jsem se málem setkal s Honzou. Prokop hledal taky klávesistu a nabídl to místo nejdřív jemu. Jenže chtěl exkluzivitu a to by Honza musel odejít z Flamenga a Energitu, což samozřejmě nechtěl.“

A jak jste se dali dohromady?

I když jsme spolu předtím nikdy nehráli, dalo by se říct, že nás spojoval duch Luboše Andršta. Za naše první společné hudební setkání může starý polit-rocker Honza Zahradil. Právě on nás dal dohromady, když v prosinci 2017 chystal něco k sedmdesátinám Gregga Allmana. My, totiž on a my oba, rádi staré dobré Allman Brothers. To vystoupení nám sedlo a od té doby hrajeme spolu.

Když se člověk dívá na vaše biografie a teď k tomu ještě ti Allmani, nemusí si pouštět ani tón z vaší desky a je mu jasné, že hrajete klasický rock.

Jasně že jsme chtěli dát na desku to, co máme nejraději, klasické rockové sedmdesátky. Je to deska tak napůl, kus jsou přejaté věci z té doby a kus zase naše vlastní skladby v duchu zlatých rockových časů. Třeba asi možná nic jiného neumíme. Oba jsme s hudbou té doby srostlí. Martin třeba rád hraje i jazz, ale jen doma jako cvičení nebo pro inspiraci. Představa, že by seděl za pianem a hrál celý večer jazzové standardy, ta se mu moc nezamlouvá.

Sedmdesátky, to byla doba, kdy ještě veškerý rock vycházel z blues.

No, to je pravda. Koneckonců, už jen to, že jsme si poprvé spolu zahráli na allmanovském bluesovém večírku o tom hodně říká. Princip naší hudby má v sobě navíc ještě jeden základní rys blízký blues – to, co děláme, jde hluboce z nás. Jako jde z těch klasických bluesmanů.

Na desce máte hodně coverů padesát let starých songů. Jako pamětník bych měl nad jejich výběrem kroutit hlavou. Třeba Cat Stevens, to tehdy byla spíš hudba pro puberťačky. Peter Hammill a jeho Van der Graaf Generator, to byla naopak hudba spíš pro znalce. A Simon a Garfunkel neurazili asi nikoho. Máte pocit, že s odstupem padesáti let se mění perspektiva pohledu na tu dobu?

Určitě. Ono to s odstupem let všechno splývá a jemné nuance mezi styly se ztrácejí. Stává se z toho klasická muzika. Ale charakter skladeb hodně mění například i naše aranžmá. Spoustu písní – a nejen z té doby – stačí jen přearanžovat a stane se z nich něco úplně jiného. Někde stačí dát místo kláves kytaru a najednou všechno vyzní jinak. Třeba Scarborough Fair jsme původně chtěli natočit naživo, ale nedostali jsme se tehdy nějak k sobě. Jeden z nás je ze Šumavy, jeden z Karlštejna, tak jsme si tu nahrávku udělali pomocí internetové pošty. A jak to tak posloucháme, je to dobré, ale něco tomu chybí. Nejspíš perkuse, tak je tam z počítače doplníme. Pak taky basu. A panebože, ono to najednou zní skoro jako Clannad! Tak tam přidáme ještě keltskou harfu. A když už je to takhle košaté, tak ať tam Honza nazpívá v některých momentech šest hlasů. A najednou máš odrazový můstek k tomu, aby skladba dostala nový rozměr. Náš rozměr!

Proč jste neudělali album jen z vlastních skladeb?

Čtyři vlastní věci tam máme. Původně jsme opravdu chtěli udělat desku jen z našich věcí, ale editor přišel s jiným nápadem: Kluci, vy přece hrajete fantastické covery. Nestálo by za to se s nimi pochlubit? Udělejte to album půl na půl. Nám to přišlo jako dobrá myšlenka. A navíc jsme si řekli, že stopku dostanou ty úplně nejprofláklejší věci. A kdyby s tím chtěl vydavatel dělat ještě něco navíc, je to takhle víc přijatelné i pro zahraniční trh.

Ovšem doma hity uděláte jen v češtině…

No, to je těžké. Nikdo z nás neumí psát písně v češtině. My se toho hrozně bojíme. Projít Flamengem s Kainarovými texty, to byl opravdový křest ohněm. Tam musíš dávat bacha na každou samohlásku nebo souhlásku. Je to prostě těžké a na základě téhle zkušenosti bych se do toho nepouštěl.

Ale i angličtina, zvláště když se bavíme o nějaké vizi do budoucnosti, není až tak moc snadná.

Není snadná, ale přece jen snadnější než čeština určitě je. Navíc tu angličtinu pečlivě čekujeme, posíláme nahrávky přátelům do Států, aby nám opravili idiomy nebo ohlídali výslovnosti, aby nebyly jako když jsme zrovna vylezli z gymplu. On ten hlavní problém není ani tak ve výslovnosti, ale v tom, že „takhle by to Angličan nebo Američan nikdy neřekl“. Ovšem i takové pilování dá hodně práce.

Co hraní naživo?

My máme v našem projektu dvě koncertní formace. Jedna je čistě akustická. Dvě španěly, popřípadě nějaké banjo navíc. Veškerý materiál z Light Up Your Fire dokážeme bez problémů zahrát jen ve dvou. A potom, tak trochu pod tlakem našeho managementu, jsme dali dohromady elektrifikovanou verzi, abychom byli co nejblíž zvuku našeho alba, obohaceného na koncertech o několik dalších písní. To potom hrajeme s basou a bicími, dvěma elektrickými kytarami a s Hammondkami. Pár zkušených muzikantů, pár výborných, talentovaných nováčků. Tahle koncertní verze připomíná to, co v šedesátkách a sedmdesátkách hráli Crosby, Stills, Nash and Young. To znamená, že do toho – abychom tak řekli – elektrického bordelu jsou zakomponovány i některé akustické kousky formou unplugged. Už teď se na to těšíme.