Dnes je to pochopitelně tabu, ale existovala éra zhruba od půlky šedesátých let do začátku osmdesátek, kdy se řada slavných lidí zajímala o artefakty z nacistického Německa. Hudební historik Daniel Rachel o tom nedávno vydal fascinující knihu This Ain’t Rock’n’roll: Pop Music, Swastika and Third Reich.
Věděli jste, že John Lennon během éry Beatles v Hamburku skupoval po tamních vetešnictvích téměř všechno, na co s nacistickou symbolikou narazil? A že dokonce sám sebe nakreslil hajlujícího za pultíkem? Že kresbu nazval Heil John a že se prodala v online aukci v přepočtu za víc než milion korun? Nebo že Mick Jagger natolik obdivoval Leni Riefenstahl, že si od ní nechal v roce 1974 pořídit manželské fotografie? Tak přesně takových informací je Rachelova kniha plná.
V roce 2005 ukázal Lemmy dokumentaristům svou sbírku nacistických artefaktů. Oblékl se na to do německé uniformy a do kamery řekl: „Uniforma SS je kurva hustá. Byly to rockové hvězdy své doby. Co s tím naděláte? Prostě to vypadá dobře.“
Rachel ale nejde po senzacích na první signální. Snaží se tento zájem dávat do dobového kontextu. S nástupem punku, což je sám o sobě paradox, tato obsese vygradovala. Na punkové koncerty začali chodit britští náckové a extrémní pravičáci. Stačilo málo, například aby Siouxsie and the Banshees v písni Love in a Void zpívali „Na můj vkus je tu moc Židů“, a už je měli v publiku. Zpěvačka v rozhovorech vysvětlovala, že to je metafora narážející na hladové manažery v hudebním průmyslu, kteří ždímají mladé talenty, ale moc to nepomohlo.
Známá je i aféra Sex Pistols, které odmítli vpustit na rozhovor do televize Granada, dokud si ve studiu jejich grupie Jordan nezakryla ramenní pásku s hákáčem. Ano, přesně tu, kterou vídáme ve filmech na důstojnických uniformách.
Těžko říct, nakolik tyto projevy byly upřímným zájmem o nacistické Německo a nakolik šlo o snahu co nejvýrazněji provokovat. Britská mládež v 70. letech byla zoufalá a v éře Margaret Thatcherové deprese vrcholila. Hudba byla jedna z mála možností, jak mohla nejmladší generace svůj vztek vyjádřit a aspoň trochu vrátit nasranost těm nahoře, kteří je štvali celou dobu. A zkoušeli to všelijak, i na hranici etiky.
Daniel Rachel se nepouští do nějakých hlubších soudů, zkrátka jen píše, jak se věci měly, a nechá na čtenáři, aby si názor udělal sám. Tento článek budiž nadhozením udičky, jestli se nějaké české nakladatelství nechopí překladu. Ta kniha za to stojí.